Východ vs. Západ. Polemika nejen s Milanem Kunderou | Reflex.cz
reklama
nahoru

Východ vs. Západ. Polemika nejen s Milanem Kunderou

Jakub Jiří Jukl5. září 2013 • 06:00
Východ vs. Západ. Polemika nejen s Milanem Kunderou
Cyril a Metoděj
• foto: 
Květoslav Popelka

Dorazil nám do redakce ohlas na článek Cyril a Metoděj - Úvahy o slovanském prokletí, (RX 27/2013). I přesto, že je na "webové rozměry" stať poněkud delší, rozhodli jsme se jí pro její zajímavost uveřejnit v nezkrácené podobě.

reklama

Již delší dobu jsem chtěl napsat polemiku s odsuzováním Východu, které jsem si přečetl v knize Milana Kundery Jakub a jeho pán. V současné době, poté co se objevily v podobném duchu i další články, cítím, že je takové polemiky potřeba o to více.

V letošním roce si připomínáme 1150. výročí příchodu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděe na Velkou Moravu a christianisace našich zemí. V souvislosti s tím bylo zveřejněno mnoho komentářů. Velká část z nich je kupodivu negativní - někteří autoři (jmenujme Bohumila Doležala a Odilo Štampacha, ale nejsou asi jediní) se vyjadřují k tomuto výročí negativně. Podle nich byla cyrilometodějská misie jen epizodou, která "naštěstí" neměla další následky. Těmi zhoubnými následky by měla podle nich být příslušnost k východní církvi a tím i k východnímu civilizačnímu okruhu. Opět "naštěstí" k tomu ale nedošlo, přičemž někteří autoři dokonce kladně hodnotí vyhnání Metodějových žáků z Moravy jako důležitý krok k přináležitosti našich zemí k Západu.

To sám o sobě je obludný výklad. Jak někdo může tvrdit, že bylo dobře když byli pronásledováni pro svou víru vzdělaní, zbožní a nikomu neškodící Metodějovi žáci, kteří usilovali o blaho státu? Jak někdo může násilí proti nevinným vydávat za správnou věc? A ono nejde jen o vyhnání, vždyť  Metodějovi žáci byli vězněni, týráni, prodáni do otroctví a jejich vůdce, zvolený arcibiskup sv. Gorazd byl pravděpodobně zabit, protože zprávy o něm mizí. To je skutečně nenávist některých lidí tak hluboká, že raději budou trýznit a zabíjet nevinné, jen aby zvítězila jejich idea? Vane z toho duch francouzské revoluce, "nejsladšího" plodu západu.

Uspokojení nad tím, že cyrilometodějská misie byl u nás neúspěšná (opravdu?) je u mnoha lidí způsobeno tím, že se domnívají, že křesťanský Západ je lepší, než křesťanský Východ. To je ale právě otázka, kterou bychom chtěli rozebrat. Skutečně je Západ lepší než Východ? Bylo by tedy něco špatného na tom, kdyby naše země byly součástí Východu?

Mnoho lidí, když posuzuje Východ a Západ, se dopouští velmi neférové a podpásové argumentace. Poukazují na to, že na Východě bylo sovětské Rusko i na jistou politickou a společenskou zaostalost balkánských pravoslavných zemí. Poukaz pak zní: A kdybychom byli pravoslavní, byli bychom jako oni! To přece nechceme!

To je skutečně zoufalá argumentace. Komunismus nemá s tím, zda je země pravoslavná, katolická, buddhistická či jakákoli jiná nic společného. Komunisté se chovali všude jako zvěř a všude, kde měli možnost, budovali stejné peklo na zemi: V Rusku stejně jako v Německu, v Bulharsku stejně jako v Číně, na Kubě stejně jako v Rumunsku, v Kambodži stejně jako Československu. Jistá zaostalost balkánských zemí pak byla dána nikoli tím, že byly pravoslavné, ale prostě tím, že byly 400 let pod nadvládou Turků, kteří do značné míry bránili ve vzniku politických, kulturních a hospodářských struktur těchto oblastí, a plánovitě potlačovali elity porobených národů.

Pokud chtějí kritici Východu něco srovnávat, ať srovnávají Balkán před osmanskou invazí se Západem. Tu poznají, že Východořímská říše byla kulturně a společensky nejvyspělejší zemí Evropy, jejíž úrovně dosáhla Itálie až ve 14. století (a z části právě díky stykům s ní!) a zbytek Západu až v 16. století, kdy už ovšem Východořímská říše neexistovala. Ovšem Západ ve své pýše se snaží Východořímskou říši ignorovat a bojí se srovnání s ní - protože z něj by západní "barbaři" vyšli nutně poraženi. Typickým znakem této ignorace je běžné tvrzení, že Římská říše zanikla roku 476 sesazením Romula Augustula. Nikoli. Říše římská zanikla roku 1453 dobytím Cařihradu Turky, protože její císař byl "císařem Římanů".

Východ je často negativně hodnocen kvůli tomu, že státní útvary zde nabývají forem "orientální despocie", proti čemuž je dávána do protikladu západní demokracie. To je do jisté míry pravda, ovšem souvisí to daleko spíše s historickým vývojem než s náboženskou orientací. Východořímská říše byla prostě absolutní monarchií proto, že tuto formu měla Římská říše jako celek a v 5. století se její západní část zhroutila, kdežto východní přetrvala. Následně se některé východní státy - Bulharsko, Rusko - snažily některými formami přiblížit formám Východořímské říše, protože se cítily jejími dědici. Ale ona "despocie" rozhodně nesouvisela s náboženstvím, ale právě se společensko - hospodářskými podmínkami. Třeba pravoslavné Valašsko či Moldávie byly společenským zřízením daleko bližší západním feudálním státům než Rusku či Východořímské říši. Logicky z toho vyplývá, že země může být pravoslavnou a nemusí být "orientální despocií". Není důvod se domnívat, že na Moravě by vznikl "despotický" stát podobný Rusku.

Ovšem při srovnání Východu a Západu kritici Východu zase nepoukazují na věci, které jsou jednoznačnou předností Východu. Totiž důraz na právo, dobře fungující administrativu a důležitou roli státu. O dokonalém právním systému, správním aparátu a funkčním státu se mohlo až do doby osvícenství Západu jenom zdát. A je příznačné, že když Západ těchto forem dosáhl, bylo to téměř vždy doprovázeno posílením moci panovníka, "osvícenským absolutismem".  Lze v podstatě říci, že dnešní podoba státu, jak vznikala od dob osvícenství, je nesrovnatelně bližší podobě oné proklínané východořímské "orientální despocie" než tehdejším západním feudálním státním celkům, které často držely pohromadě jen dost volně a král neměl příliš vliv na to, co dělají na svých lénech jeho baroni a hrabata.

Ono samozřejmě i na Východě se dokonalé právní a administrativní prostředí začalo časem hroutit, nicméně nebylo to kvůli tomu, že by bylo v něčem špatné, ale prostě proto, že Východ byl neustále pod tlakem kočovných nájezdníků. Zatím co Západ po eliminaci vikingského nebezpečí po roce 1000 už žádné útoky nezažil, Východ byl sužován nejprve seldžuckými Turky, kteří ovládli  Malou Asii, poté Mongoly kteří smetli Kyjevskou Rus a učinili z poloviny kvetoucí země pustinu, a nakonec Osmany, kteří zničili nejen Východořímskou říši, ale opanovali i všechny pravoslavné země na Balkáně.  A k tomu navíc připočtěme v pravém slova smyslu barbarský útok křižáků na Cařihrad roku 1204, který Východ zasáhl přímo v jeho srdci. Právě tyto neustálé nájezdy zapříčinily pád a degradaci Východu, a nikoli nějaké jeho vniřní slabiny. To se stalo ale až mnoho staletí po příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. Západ naproti tomu měl od roku 1000 celé milénium ke klidnému vývoji nenarušovanému zvenčí.

Na Východě bývá často kritisováno spojení církevní a státní moci. Západní oddělení státu a církve je naopak oslavováno. Je opravdu ale východní pojetí tak špatné a západní tak dobré? Ideálním modelem soužití církve a státu na Východě byla "symfonie", tedy souhra obou složek. Církev měla své jasné postavení ve státě. Hlavou církve byl patriarcha, hlavou státu panovník. Panovník disponoval mocenskými prostředky, vojskem, penězi atd. Patriarcha měl duchovní moc. Kritici Východu mají za to, že to vedlo k posluhování církve státu. Do jisté míry ano - možná toto sepětí bylo církvi i na škodu. Jeho pevnost se ale přeceňuje. Velmi často se patriarcha a panovník dostávali do střetu, pravidelně proto, že patriarcha kritizoval kroky a chování panovníka. Velké množství patriarchů a biskupů bylo jak ve Východořímské říši, tak na Rusi sesazeno/vyhnáno/uvězněno/oslepeno/zavražděno právě proto, že se postavili panovníkovi (za 11 století od založení Cařihradu do pádu říše roku 1453 bylo císaři z politicko - náboženských důvodů sesazeno 30 patriarchů, což je poměrně velké číslo). Kritici východního vztahu církve a státu zapomínají, že církev je náboženskou institucí, tvořenou věřícími lidmi. Pokud by nebylo víry, jistě by hrozilo jen přisluhování církve státu. Jenže království křesťanů je na nebesích a opravdu věřící křesťané je nezradí kvůli světskému státu. Tedy pokud stát jedná proti Kristovu Evangeliu, nemohou jej podporovat a naopak protestují. To se běžně dělo i na Východě - a možná častěji než na Západě.

Západní fungování církve a státu vypadalo tak, že církev s centrem v Římě byla podřízena papeži, nikoli místním panovníkům. To umožňovalo do značné míry její nezávislost na panovnících. Nicméně daní za to bylo, že církev vytvářela de facto státní struktury, stávala se státem ve státě. A protože z křesťanského hlediska může být dokonalá církev, ale nemůže být dokonalý stát, přijímala s tím částečně i veškeré nedokonalosti, které se ke státu vážou. Jestliže hovoříme o "orientální despocii" na Východě, pak na Západě se takovou "orientální despocií" stala církev. Každý ruský car či východořímský císař by bledli závistí při pohledu na moc papeže nad církví. Co je ale odpustitelné u státu, není odpustitelné u církve. Západní oddělení církve a státu tedy vedlo k tomu, že se církev sama stala nejabsolutističtějším státem. Na Východě mohla absolutistický stát korigovat  a v posledku zachránit církev, kdo ale mohl zachránit církev na Západě? Stát? Možná zde jsou kořeny západího sekularismu, který byl jedinou odpovědí na stav církve. "Jestliže sůl bude zmařena, čím bude osolena?"

Je smutnou skutečností, že demokracie (a kterou jako křesťané musíme hodnotit jednoznačně kladně), nevznikla naprosto díky působení římskokatolické západní církve, ale naopak jí navzdory. Ve většině případů totiž západní církev nejen patřila k oporám autokratických režimů a absolutních panovníků, ale jakákoli demokracie nefungovala ani v jejích vnitřních strukturách. Naproti tomu východní církev zachovala demokratické principy církeve prvotní, jako je volba biskupů lidem či přesvědčení, že právě věřící lid je ochráncem pravé víry, a biskupové jsou mu do značné míry odpovědni. Nelze ovšem zastírat, že i východní církev byla pravidelně oporou autokratických panovníků. U vědomí uvedených skutečností je ale jasné, že příslušnost naší země do rodiny evropských demokracií není naprosto odvozena od toho, že u nás zvítězila západní církevní orientace. Zde sehrály roli zcela jiné, povětšinou geopolitické faktory. Naše země by tak docela dobře mohla být demokratická i jako pravoslavná.

A pokud chce někdo namítnout, že v carském Rusku po Petru Velikém šlo o skutečnou nadvládu státu nad církví, je třeba upozornit, že to bylo kvůli tomu, že car Petr narouboval na východní poměry západní model "summus episcopus", který převzal z protestantských zemí. Tedy model, podle něhož je panovník hlavou místní církve. Toto pojetí bylo ovšem Východu cizí. A sám Petr je zavedl proto, aby odstranil církevní opozici státní moci a podřídil si tak církev, kterou považoval za hrozbu svému absolutismu. Moskevští patriarchové totiž hájili nezávislost církve oproti státu a poslední patriarcha Hadrián se nebál kritisovat samotného Petra Velikého. Car věděl, že církev bude nikoli poslušným sluhou, ale spíše odpůrcem jeho autokratického režimu.

Často se také upozorňuje na to, že velký rozdíl mezi Východem a Západem je v tom, že Východ klade důraz na srdce a tedy spíše na lásku a osobní prožívání, Západ naopak zdůrazňuje rozum a tedy spíše jakousi objektivní skutečnost. Milan Kundera v úvodu knihy Jakub a jeho pán to poměrně důkladně rozebírá. Je pravda, že Východ klade větší důraz na osobní prožívání, na "srdce", ovšem toto srdce v duchovním smyslu znamená něco jiného, než si asi představí leckdo na Západě. Součástí srdce, vlastně jeho nejdůležitější částí, které je odpovědná za nazírání Boha, je na Východě tzv. "nůs", což je pojem označující rozum, ovšem spíše rozum v duchovním smyslu, nikoli chladné západní "ratio". Nůs je pojem známý už ve staré řecké filosofii jako označení pro jakýsi světový rozum, vlastně jakousi bytost, řídící svět. Současně s tímto důrazem na "nůs" byla na Východě velmi ctěna i Sofie, Boží moudrost, ztotožňovaná obvykle s Kristem. Je příznačné, že Sofii byl zasvěcen patriarší chrám celé Východořímské říše. A Sofie byla až na hranu pravověrnosti ctěna i v Rusku konce 19. a počátku 20. století. K tomu připočtěme východní vzdělanost, který byla pěstována až do samého pádu Cařihradu ve Východořímské říši a jež byla ve své nejvyšší podobě přenesena na Moravu slovanskými věrozvěsty, a dále rozvinutý právní a správní systém. To vše jsou nedílné součásti východní duchovnosti, východního dědictví. Jestliže je toto označováno jako "nerozumová a na pocitech založená duchovnost", pak je to pouze hrubé neporozumění současných západních barbarů vysoké východní spiritualitě, která přesahuje jejich chápání. To je obecně rozšířený jev, jakýsi "occidocentrismus", tedy posuzování (nejen) křesťanského Východu z posice Západu a západními měřítky, založené sice na vysokém vzdělání západním, ale na  naprostém v lepším případě nepochpení a v horším naprosté neznalosti východních reálií.

Pokud by tedy nebyli Metodějovi žáci vyhnáni z Moravy, staly by se naše země součástí nikoli barbarského, divokého a nevzdělaného Západu, ale naopak kulturního, vzdělaného a vyspělého Východu.

Mimo to byla na Východě křesťanská mystika dalo úžeji svázána s učením a bohoslužebným životem církve a v pravém smyslu tu platí, že "mystika je žitá dogmatika". Na Západě byla mystika odtržená od dogmatiky a byla volným polem, kde si každý mystik realisoval svoje "pojmy a dojmy" tak, jak mu tryskaly ze srdce. Mnoho mystiků se také potácelo na hranici západní pravověrnosti a hereze a pravidelně byli z kacířství také obviňováni. Jestliže tedy někde vládla spíše citovost v duchovních věcech, bylo to na Západě. Na Východě se mystika realisovala v (duchovním) rozumem daných podobách a naprosto to nebylo ke škodě jejímu rozkvětu.

Je ovšem pravdou, že každý pravoslavný národ je jiný - a pravoslaví se nesnaží, aby prožívání víry u všech národů bylo stejné (to se v jisté míře dálo spíše u katolictví). Tak Rusové jsou opravdu citovější a jejich víra klade větší důraz na citové prožívání (což není míněno jakkoli špatně, podobně je katolictví Poláků citovější a méně racionální než katolictví Francouzů). To je ovšem záležitost Ruska a nelze podle Rusů posuzovat Východ jako celek a už vůbec ne východní křesťanství. Náš národ je naopak poměrně výrazně rozumový a proto není důvod se domnívat, že by v něm prožívání východního křesťanství nabylo stejných forem jako u Rusů.

Západní rozum, tolik adorovaný, který podle jeho zastánců dal vzniknout filosofii (znamená to snad, že se na Východě filosofie nepěstovala?) a svobodné společnosti, vedl k čemu? Od 12. do 14. století se vybíjel v církevních sporech o universálie, největším sporu středověku. To je ale naprosto nesmyslný a bezpředmětný spor. Z křesťanského hlediska je úplně lhostejné, zda jsou idee před věcmi či naopak. 200 let rozumového úsilí na Západě bylo zcela promarněno spory o hlouposti. Vůbec nebo téměř vůbec se přitom neřešily daleko důležitější věci. Bylo to mimochodem až české reformní hnutí, které prolomilo tyto "debaty o ničem" a vneslo do církevního života opravdu důležitá témata: přijímání z kalicha laiky, chudobu církve, svatokupectví, oprávněnost odpustků, národní jazyk při liturgii, v náznaku i oprávněnost učení o očistci.

Ve své posedlosti rozumem Západ počal rozumově zdůvodňovat všechna tajemství víry. A naprosto zbytečně. Začal vytvářet theologické summy, třídil svátosti, církev a kdeco na kategorie, přičemž do toho všeho "obratně" zamíchal Aristotela, na nějž kladl často větší důraz než na Písmo svaté a tradici církevních otců (sám jsem se setkal s katolickým knězem, který se snažil dokázat oprávněnost katolického učení o vycházení Ducha Sv. i ze Syna na základě aristotelských kategorií, platných v Trojici!). Tím došlo sice k vzniku impozantní budovy rozumového chrámu západní dogmatiky, která ale už jen málo souvisela s Kristovým evangeliem zvěstovaným v 1. století. Východu byly tyto malichernosti naprosto cizí. To, co západní autoři považují běžně za klad, musí nejen východnímu křesťanu (v kterékoli zemi), ale i upřímnému křesťanu západnímu připadat jako strašlivá pohroma Západu, která umrtvila západní církev. Následky toho nese Západ dodnes. Není potom divu, že v takovýchto "duchovních" strukturách nenacházel lidský duch příliš prostoru a mystikové byli nuceni se pohybovat velmi často mimo tuto velebnou, ale prázdnou a chladnou theologickou stavbu. Východ ve svých sporech řešil daleko důležitější věci, jako třeba hesychatické spory, které byly důležité pro každodenní duchovnost a modlitební život nejen desetitisíců mnichů, ale i laiků.

Při tom všem nepřispívaly spory v západní církvi ani k svobodné výměně názorů, protože tam, zcela v duchu otřepaného úsloví, "existovala svoboda projevu, ale nikoli po projevu". Kdo příliš vybočil z řady, byl internován v klášteře, kdo na svém názoru příliš trval, byl upálen. Jmenujme za všechny Jana Husa a Jeronýma Pražského, ovšem za nimi stojí přinejmenším tisíce dalších. A na vině nejsou jen katolíci - za totéž upalovali běžně i kalvinisté. K tomu se ale ještě vrátíme.

Západní rozumovost je tedy spíše vládou rozumu samotného, bez srdce a bez lásky. Východ je naopak vláda lásky a srdce, ovšem spolu s duchovním rozumem. Jestliže M. Kundera negativně hodnotí již augustinovskou větu "Miluj Boha a dělej si co chceš" jako pobídku k citovosti, nekrocené rozumem (a vedoucí často do pekel), pak se jedná o hrubé neporozumění Východu. Láska k Bohu jednak nedovolí již sama o sobě člověku činit cokoli špatného (pokud je prožívána upřímně a v duchu Evangelia), jednak se vztah k Bohu podle východní tradice realisuje prostředniství právě "nůs", duchovního rozumu. Takže nejde o slepou, divokou a nerozumnou lásku. Ostatně - může být vůbec křesťanská láska, pro niž má řečtina výraz "agapé", nerozumná a bláznivá? Tyto atributy má daleko spíše láska milostná, v řečtině "erós", která ale naprosto s láskou k Bohu nesouvisí. Zejména současný Západ ale není schopen tyto dva pojmy odlišit a tak je zaměňuje.

Jestliže na Východě má láska a cit korektivum v duchovním rozumu, pak Západ pro rozum postrádá korektivum lásky. Místo teoretických úvah to lze osvětlit na ovoci, které Západ zplodil - vždyť "po ovoci poznáte je". Záměrně opomenu nacismus a komunismus, protože tyto dvě zrůdnosti jak na Západě (kde obě vznikly), tak na Východě (kde se alespoň komunismus na určitou dobu ujal), stavěly na tom nejhorším, co je v člověku, a záměrně opomíjely a přímo popíraly kulturní tradice jak východní, tak západní.

Cože zplodil Západ? Po celý středověk hořely na celém Západě inkvisiční hranice, na kterých umírali muži obvinění z kacířství a ubohé ženy, nařčené z čarodějnictví. A byla to v pravdě masivní záležitost, vždyť katolická církev zřídila celou instituci na to, aby pečlivě vyhledávala lidi, kteří na hranicích nakonec skončili. A dělo se tak od počátku 13. století na celém Západě, nešlo tedy o nějaké zřídkavé extrémy. Upalování lidí převzali nadšeně i protestanté, vynikali v něm zejména kalvinisté, ale nepohrdli jím ani  anglikáni. Ještě v době počínajícího baroka byl v roce 1600 upálen filosof Giordano Brunno a poslední inkvisiční hranice zhasly v Evropě až v 1. čtvrtině 19. století! To je ten západní rozum, to je ta západní svoboda? Na Východě něco takového neexistovalo. V podstatě zde téměř nedocházelo k upalování lidí, daleko spíše se pálily knihy a lidé byli posíláni do klášterů a do vyhnanství. Ve Východořímské říši byli upáleni pouze v jednom období Bogomilové, nicméně v případě této sekty se prolínaly náboženské a mocenské faktory. Bogomilové kromě kacířského učení počali rozkládat státní struktury říše a v budoucnu mohli ohrozit její integritu. Podobně v carském Rusku byli sice upáleni někteří starověrci, ale napříkald jejich hlavní ideolog, protopop Avakum, byl spolu s dalšími upálen na příkaz panovníka roku 1682 až poté, co se starověrci zúčastnili krvavého moskevského povstání, při nemž byla ohrožena přímo i carská rodina. I zde se tedy prolnuly náboženské a mocenské motivy. Je přitom příznačné, že od roku 1666, kdy byli starověrci vyobcováni z církve, považoval po celých 16 let ruský stát trest vyhnanství pro jejich vůdce Avakuma za zcela postačující - dukud se starověrci nezapojili do ozbrojeného povstání. Na Západě by zemřel na hranici nepochybně mnohem, mnohem dříve.

Co je dalším plodem západu? Křížové výpravy. Adorace bojovníka, zabíjejícího pro víru. Na Východě zůstalo vždy povědomí, že zabíjení není v pořádku ani pro víru a v případě obrany a vojáci, vracející se z války zpět do Cařihradu, byli pravidelně na nějakou dobu odloučeni od sv. přijímání jako pokání za zmařené životy - a to i když se vraceli z bojů proti nevěřícím při obraně vlasti. Na západě se nakonec staly války ve jménu víry naprosto běžnými a křížové výpravy vyhlašovány proti kdekomu: Saracénům ve Svaté zemi, pohanským Prusům a Polabským Slovanům, husitům, Jiříkovi z Poděbrad. Vznikly zde a i bojové řády, věc pro Východ naprosto nepochopitelná, které vedly své permanentní křížové výpravy. A to dokonce i proti východním křesťanům, jako Němečtí rytíři.

Dobrá, možná řeknete: Středověk! Ale skutečná západní kultura, jak ji známe dnes, vznikla až díky renesanci! Možná. Pak tedy dovolte zopakovat, že je naprosto nefér chtít srovnávat Západ od roku 1500 s Východem. Po roce 1500 byl celý Východ s výjimkou Ruska pod tureckou nadvládou. A srovnávat renesanční/barokní/osvícenský Západ se středověkým Východem 11. - 14. století není objektivní.

Ale budiž, přenesme se za rok 1500! Ovšem, stále planou inkvisiční hranice, ale i nad těmi přivřemež oči. Západ postupně od roku 1500 směřuje k demokracii, k větší úct k člověku, lepšímu postavení lidí, většímu podílu lidu na moci i na ekonomických výdobytcích. V Anglii a Nizozemí vzniká během 17. století prvopočáteční podoba toho, co bychom mohli nazvat už demokracií dnešního typu. Vypadá to všechno moc hezky. A potom vznik USA, opravdu demokratického státu s téměř dokonalou ústavou. A na Východě? Despotické carské Rusko plné mužiků a úplatných úředníků.

To je obvyklý pohled. A teď méně obvyklý, ale o to objektivnější pohled. To co bude uvedeno, se obvykle opomíjí jako nepodstatné. Ale nezapomínejme, že demokracie se pozná podle toho, jak se chová k nejslabším. Není demokracie to, že Mr. Tory a Mr. Whig vedou svobodnou diskusi v parlementu a pak si zajdou společně na golf. Demokracie je to, když i poslední člověk v jejich říši má možnost žít svobodně a dosahovat cílů podle svých schopností. To se ale na Západě rozhodně nedělo.

Anglie, Francie, Nizozemí, Španělsko a Portugalsko zakládaly svou moc na obrovských koloniálních říších. Jestliže se byli ještě jakž takž schopni demokraticky chovat ve svých metropolích, v koloniích po demokracii nebylo ani stopy. A čím byla zem demokratičtější, tím si v koloniích počínala hůře. Za nejhorší kolonisátory platili Holanďané, kteří se k domorodcům chovali strašlivě, například na Cejlonu je nutili dřít na plantážích  se skořicí a pokud si snad kousek koření chtěli odnést domů, hrozil jim trest smrti. Angličané jsou zase vynálezci koncentračních táborů, do kterých roku 1900 (!) nahnali v Jižní Africe desetitisíce búrských žen a dětí (!!) z nichž mnoho jich zde zemřelo. Ghándího mírové snahy o indickou nezávislost neváhali potlačit střílením do pokojné demonstrace - ano, ale na svém ostrově měli skvělou demokracii, odbory a svobodu slova, bravo! To vybíráme jen nejhorší případy v podání "nejdemokratičtějších zemí", ale podobně si počínaly všechny koloniální mocnosti na západě - tedy krom skandinávských zemí vlastně všechny západní země.

A po celou koloniální dobu přitom proudily přes atlantský oceán lodě se statisíci či miliony (nasedly jich miliony a do cíle dopluly statisíce) černých otroků, kteří byli prodáváni jako dobytek a jako s dobytkem se s nimi potom zacházelo i na plantážích a v dolech.

Ostatně, není ani třeba opouštět Evropu, v Irsku se Angličané snažili o jakousi genocidu původního národa - sice pozvolnou a rafinovanou, ale proto nikoli více ospravedlnitelnou. Zeptejte se Irů, jak vnímají dobu anglické nadvlády.

Oficiální výkladní skříní demokracie, ve skutečnosti ale opravdovou  "říší zla", byly USA. Tahle země stojí na moři krve. Je v historii unikátní, jak se Američanům podařilo vyhladit původní obyvatelstvo celého kontinentu "od moře k moři" tak, že celé národy zmizely a z dalších zbyly jen zoufalé hrstky, zničené alkoholem a hazardem (což je naplnění původního plánu!). Vyvraždění indiánů je největší genocidou v dějinách světa, teprve na "čestném" druhém místě se umístil holokaust. Nezajímá mne, co se dělo ve washingtonském kongresu, zajímá mě, co se dělo u Wounded Knee. Stejně jako mě nezajímá, jak se diskutovalo na ÚV KSSS, ale zajímá mě, co se dělo na Kolymě.

USA byly také jedním z posledních států světa, který zrušil otroctví. Stalo se tak roku 1865 a později je zrušila už jen Brazílie a španělské kolonie Kuba a Portoriko. Jistě, část států USA zrušila otroctví už dříve, nicméně těch byla výrazná menšina (v občanské válce část otrokářských států bojovala na straně Unie) a ani těm příliš nevadilo být ve společné federaci s otrokářskými státy. A ještě 100 let potom byli "negři" sice svobodní, ale podřadní a bylo to upraveno i zákonem (oddělené autobusy atd.).

Vrcholným plodem Západu pak byla francouzská revoluce. Přes ideály, na kterých vznikla, to nakonec byla nejhorší věc po nacismu a komunismu, kterou Západ zrodil. Potoky krve a guillotiny neustále v práci, Výbor obecného blaha, popravy odhlasované v Konventu, jednorázové vyvraždění politických vězňů v žalářích, masakry ve Vendée, v Lyonu a dalších městech. To vše ve jménu dobra, blaha, republiky, ve jménu nejlepších a nejušlechtilejších ideí. Zatím co ale nacismus a komunismus je na Západě zavrhován, francouzská revoluce má stále mnoho zastánců. Vyrůstá totiž z duchovních kořenů Západu a západní kulturu nadále ovlivňuje, už tím, že je pro mnohé lidi naprosto nepochopitelně inspirující. Francouzská revoluce je ukázkou toho, jak si počíná západní rozum - ano, takto vypadá západní rozumovost ve své do krajnosti dovedené podobě. Je příznačné, že revoluce byla plodem francouzské osvícenecké filosofie, na niž vědomě navazuje M. Kundera ve své knize Jakub a jeho pán, v níž zároveň kritizuje úlohu lásky ve východní duchovnosti (ostatně ne zcela dobře pochopenou).

Právě neúprosnost bez lásky, rozum, který jde za rozumnými cíly, ale bez korektiva lásky, je příznačným rysem Západu. Nabývá nejhorších forem tam, kde Západ má sílu a moc a nic jej neomezuje. Na stejném místě je totiž Východ omezován láskou.

Srovnejme teď se Západem předrevoluční carské Rusko, protože tam srovnávat lze - státy stejného období ve stejné geopolitické situaci. Rusko samozřejmě nebylo ideálním státem. Ale nebylo horší než státy západní. Nebyla zde sice taková demokracie vyvolených vrstev, ale jak jsme již řekli, demokracii je třeba posuzovat podle toho, jak se chová k nejslabším.

Pokud se někdo pohoršuje nad tím, že v Rusku bylo zrušeno nevolnictví až roku 1861, připomeňme, že v USA bylo otroctví (a to je nesrovnatelně horší stupeň osobní závislosti) až roku 1865. Jistě, z mužiků se přes noc nestali svobodní a nezávislí lidé, ale to z černochů v USA také ne. A ještě 100 let potom jimi nebyli. Ostatně, dovolím si tvrdit, že postavení ruského mužika na vlastní půdě bylo před rokem 1861 jen o málo horší než postavení anglického dělníka v prostředí "prvobytně pospolného kapitalismu" - a po roce 1861 bylo asi i lepší.

Porobené národy se měly v Rusku daleko lépe než indiáni v USA. Jejich podmanění většinou probíhalo tak, že přišli vojáci, po případném střetu zanechali posádku v pevnosti, po nich přišli úředníci a misionáři a když Čukčové nebo Evenkové odváděli patřičný počet kožešin státu a zůstali v klidu, mohli žít skoro stejně jako před tím. Ne tak v USA. Zde bylo cílem indiány vyhubit. Sto let posílali vyslance do Washingtonu, že budou poslouchat "bílého otce", jen ať je Američané nechají žít v klidu, prosili je, že budou poslouchat jejich zákony a úředníky, jen ať je nechají na původním místě, kde by mohli žít - nic nepomohlo, byli vražděni, naháněni do nehostinných rezervací kde jim umíraly ženy a děti, ničeni alkoholem a dekami s morem - až do úplného vyhlazení. Opět - na Východě i na Západě byli domorodci vydáni silnému státu na milost a nemilost. Ale na Východě láska zabránila masakrům. Na Západě rozum velel ovládnout nová území a uvolnit je pro bílé kolonisty.

V Rusku bylo rovněž výrazně humánnější soudnictví než třeba v Anglii. O trestu smrti si můžeme myslet svoje, nicméně když byly ještě roku 1830 popravovány v Anglii oběšením destileté děti za krádež špulky nití, zcela podle platného zákona, je to už trochu moc. V Rusku naproti tomu nebyl trest smrt uplatňován často ani za vraždu, jak o tom svědčí Dostojevského romány: Raskolnikov za dvojnásobnou vraždu dostane vyhnanství a nucené práce, Dimitrij Karamazov za otcovraždu (byť ji nespáchal) totéž.

V Rusku byly ovšem smrtí trestány některé politické delikty, ale je otázka, jak to bylo časté. Popraveni byli děkabristé za pokus o vojenský puč - nicméně to by za stejný čin byli kdekoli. K smrti byla odsouzena skupina Dostojevského - ta ale dostala před popravou milost. K smrti byli odsuzováni i anarchisté - ovšem zde už se politika přelévala do zločinů, jejichž vrcholem byla vražda cara Alexandra II. To tedy nesvědčí o zvláštní krutosti carského režimu. Naopak na počátku 20. století nebyl odsouzen k smrti třeba Stalin, který byl za banditismus (pardon, ozbrojený odpor proti carskému režimu) odsouzen opakovaně k vyhnanství. Leckde na Západě by za totéž dostal provaz, ani by nemrkl.

V Rusku bylo samozřejmě mnoho politických vězňů, v žalářích i ve vyhnanství. Ačkoli nelze tamní podmínky idealisovat, Solženicin popisuje prostředí žalářů jako hodně "fešácký kriminál", v němž měli političtí vězni v podstatě prominentní postavení s možností návštěv, volné korespondence, dostatku jídla, přístupu k novinám atd. Nicméně na západě, zejména v Británii a Francii, nebyli už tehdy političtí vězni obvyklým jevem - alespoň doufám.

Ne, Rusko nebylo nějakou idylickou zemí - mělo svá pro i proti, ale nebylo v úhrnu horší než většina západních zemí. Ke všemu po roce 1905 procházelo mohutným přerodem společenským i hospodářským, který je mílovými kroky přibližoval k demokracii a ekonomickému rozmachu. Bohu žel, právě v tomto přechodném stádiu je zastihla válka, která spolu s aktivitou některých skupin, podporovaných Západem, vedla k jeho zhroucení a nástupu komunistů. To, co následovalo potom, byl teprve ten opravdový "svrab, bída a neštovice".

Snad jsme tedy v našem článku ukázali, že jakákoli adorace Západu je nemístná. Západ má svoje klady, stejně jako svoje zápory. A své klady a zápory má i Východ. Je projevem západní pýchy a egocentrismu domnívat se, že Západ je lepší - je to na stejné úrovni, jako tolikrát vysmívaný ruský pocit výlučnosti. Nuže tedy, pokud by Metodějovi žáci nebyli vyhnáni a mohli v našich zemích působit svobodně i nadále, nebylo by to pro nás neštěstím - naopak, bylo by to požehnáním. Stali bychom se součástí východního civilizačního okruhu, který není o nic horší, než okruh západní. Mohli bychom vytvořit silný stát nikoli po západním vzoru až ve 13. století, ale podobně jako Bulhaři už ve století 9., a to stát po vzoru východním, s právním řádem, soudy, úředníky. Náběhy k tomu na Moravě byly. Díky své geopolitické poloze by tento stát téměř jistě zůstal ušetřen turecké nadvlády a mohl by se svobodně rozvíjet, přičemž by mohl ze západu přebírat ty formy, které by mu vyhovovaly, jak k tomu došlo v jisté míře v případě Valašska a Moldavska.

Nestalo se tak. Nicméně v duchovní kultuře, v duchovnosti našeho národa zůstala někde v hloubi jiskřička cyrilometodějské víry. Náš národ vždy byl i nebyl součástí západu. Tělem a duší ano - ale duchem ne tak docela. A to je možná naše cesta - vzít z Východu i Západu to nejlepší a spojit je v syntéze.

Text: ThDr. Jakub Jiří Jukl Th. D.

Jakub Jiří Jukl


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama