Vyzvedla jsem si dceru a syna z letního tábora, zapnu televizi a vidím, co se stalo jiným dětem na jiném letním táboře — v Norsku.
Je to pro mě nepochopitelné. Oprostím se stěží od opakování všeho, co k tomu bylo doteď řečeno, i od toho, co řečeno bude. Jsem právě pár týdnů zpátky z New Yorku.
Když se v září 2001 vřítilo letadlo do první věže WTC, viděla jsem to v televizi a hnalo se mi hlavou totéž – je to nepochopitelné. Blížíme se k výročí – bude to v září deset let. Za těch deset let se nepochopitelné stalo pro mě snad více srozumitelným, nicméně stále zůstalo nepochopitelným.
Něco, co nikdo z nás odjinud, žádný politolog, filozof, sociolog, nedokáže přesně pojmenovat. Je to nepřenosný pocit, stav duše a patří k Newyorčanům od té doby tak přirozeně jako matka k dítěti. Ne všichni tam dodnes pláčou, když je řeč o tom, co se stalo, ale všechny to do pláče nutí.
Takový úraz teď potkal Nory, bez ohledu na to, že nepřišel zvenčí, ale z vlastních řad. Američan by řekl: Bůh jim žehnej.