Major Jurij Gagarin sice sehrál dne 12. 4. 1961 při letu Vostoku 1 svou věrnou službu komunistické propagandě, ale co dál? Svět uvěřil sovětské mystifikaci o prvním člověku ve vesmíru, na níž jsem představil svůj názor v článku „Kosmonaut Gagarin je pověst“. Pak už šlo jen o to udržovat bájnou legendu při životě, aby se nic neprovalilo. Co ale s kosmonautem, který se v kosmu nikdy neukázal, začíná pít a ztrácí nad sebou kontrolu?
Vostok 1 odstartoval dne 12. 4. 1961, v 9 hodin a sem minut z Bejkonuru bez lidské posádky. Na palubě nikdo nebyl. Jak dlouho se podaří tento podvod před Západem utajovat? Odpověď je celkem snadná: Tak dlouho, dokud to někdo ze zasvěcených mystifikátorů neprozradí! Brzy se ukázalo, že nejslabším článkem řetězu je právě major Jurij Gagarin.
Rafinovaný podvrh „hrdiny SSSR a prvního člověka ve vesmíru“ nedokázal psychicky unést. Nastaly výčitky svědomí. Následek? Notorický alkoholismus a sexuální orgie. Gagarinovo manželství se začalo rozpadat. Jeho důvěrný kamarád, kapitán Vitalij Žolobov (později vyloučen z kosmonautiky kvůli opilství a dramatickému rozvodu), o něm prohlásil: „Po 12. 4. 1961 dostával Jurij pozvánky a nabídky od všemožných světových filmových hvězd. Některé se s ním chtěly pouze vyspat, ale skoro všechny chtěly, aby jim udělal dítě...“
Uměle vyrobený hrdina začal v opilosti napadat své nadřízené důstojníky a dokonce se pohádal i s generálním tajemníkem KSSS Leonidem Brežněvem. To už bylo moc! Pro GRU a generála Pjotra Ivašutina (nástupce Ivana Serova) se stal opilý major nepohodlným. Bylo jenom otázkou času, kdy všechno praskne. Francouzský prezident generál Charles de Gaulle byl jediným západním státníkem tvrdošíjně pochybujícím o Gagarinově letu. Na otázku, co si myslí o Vostoku 1, odpovídal krátce: “Rien! Merde!“ (Nic než hovno!). Koncem roku 1962 začala kolovat po světě anekdota, připisována populárnímu francouzskému historikovi André Mauroisovi, který byl de Gaulleovým přítelem. Zde je překlad z francouzštiny:
Mauroisova anekdota ohrožovala sovětskou kosmonautiku takřka v základech její samotné kosmické existence: Pakliže Gagarin coby kosmonaut „nikde nebyl“, platí, že prvním člověkem ve vesmíru byl Američan Alan Shepard (Mercury Redstone 3 - Freedom 7), druhým pak Američan Virgil Grissom (Mercury Redstone 4 - Liberty Bell 7) a teprve třetím v pořadí sovětský důstojník German Titov (Vostok 2). Po Titovovi rovněž následují Američané: John Glenn (Mercury-Atlas 6 - Friedenship 7) a Scott Carpenter (Mercury-Atlas 7). Nejen tedy, že Američané byli prvními lidmi ve vesmíru, ale měli ještě navíc, ve věci výzkumu a techniky, nad SSSR naprosto zdrcující náskok. Co je mi ovšem nevysvětlitelnou záhadou, proč si toto prvenství nechaly USA „vzít“ a zcela bez boje podlehly ideologickým nesmyslům sovětské komunistické propagandy? Takové jednání hraničí s masochismem...
Jakmile se Gagarin začal hádat s Brežněvem, šéf sovětských komunistů ho usadil, řekněme asi nějak takto: “Když už jsme z vás vyrobili hrdinu, tak alespoň na veřejnosti držte hubu!“ Generálnímu tajemníkovi KSSS nevadilo ani tak, že falešný “kosmonaut“ v opilosti mezi svými kolegy něco blábolí o svém neexistujícím letu do vesmíru. To se vždy dalo „zamést pod koberec“ tvrzením: “Jurij byl zpitý do němoty a žvanil nesmysly!“. Brežněva spíš děsilo, že takto mluví na veřejnosti, neboť ta se neptá zda-li byl soudruh major opilý, nebo ne. Ulice bude pouze tvrdit: „Slyšeli jsme to přímo od samotného Gagarina!“
Vojenské vedení GRU si bylo naprosto jisté: Gagarin je pro SSSR bezpečnostním rizikem a proto musí být eliminován. „Hrdinu SSSR“ a „prvního člověka ve vesmíru“ nechat zavřít nebo dokonce popravit? To je nemyslitelné i z hlediska světové propagandy. Jedinou možnou alternativou, jak se zbavit nežádoucího svědka, je atentát. Protože se jedná o pilota, nejschůdnější cesta politické vraždy se deduktivně jevila v provedení “letecká havárie“!
Jurij Gagarin odmítal do této „létající rakve“ vstoupit. Technický dozorčí, kapitán Chmel, ho ujišťoval, že z hlediska technického je vše v pořádku. K tomu se připojil i podplukovník Ustimenko. Plukovník Igor Kuzněcov vydal pilotovi rozkaz připravit letoun ke startu. Falešný kosmonaut se rozčílil, sprostě nadával pozemnímu personálu a kategoricky vyžadoval šéfinstruktora plukovníka Vladimíra Serjogina. Ten se dostavil a aby Gagarina uklidnil tvrdil, že poletí s ním. Teprve na pátý pokus se podařilo oběma pilotům onu muzeální rekvizitu v 10:19 dostat do pohybu. Ačkoli mělo cvičení trvat minimálně 20 minut, již v 10:30 hod. žádal Gagarin o povolení k návratu. Patrně se jednalo o prudký pokles tlaku v pilotní kabině. Než však pilot stačil zdůvodnit svoji žádost o návrat, letoun se dostal do vývrtky. Zřítil se rychlostí 684 km/hod. na zem, nedaleko obce Novoselovo a explodoval. Výbuch zničil prakticky všechno...
GRU ještě téhož dne večer sestavila komisi vedenou maršálem Konstantinem Veršinem. Druhý den se k ní připojila vládní komise v čele s tajemníkem ÚV KSSS generálem Dmitrijem Ustinovem. Obě komise vydaly prohlášení a zakázaly šetření případu. Zprávy obou komisí se však lišily. Veršin: „Příčinou havarie byl nepodařený manévr pilota vyhnout se meteorologické balonové sondě“. Ustinov: „Letadlo se dostalo do hustých mraků a pilot ztratil orientaci.“ Teprve vyšetřovatel Ing. Igor Kuzněcov přišel 2008 s věrohodným závěrem: „Za havarií stál nedotažený ventil. Jeho úkolem bylo vyrovnávání tlaku v kabině. Kvůli poklesu tlaku ztratili piloti orientaci a posléze vědomí. Kdyby tomu bylo jinak, mohli se katapultovat. Pilot v bezvědomí se však katapultovat nemůže...“
