S rodinou Konnových jsme se potkali na japonském letišti Haneda. Měli jsme stený cíl. Jamagata. Tedy nejbližší letiště od Mijagi, prefektury, kterou smetla obří stěna vody.
Na obrazovkách v terminálu začala běžet informace o explozi v jaderné elektrárně Fukušima a letištní budova se otřásala dalším zemětřesením. Lety do postižených oblastí měly být na tři dny předem vyprodané, najednou ale bylo u odletů podezřele málo lidí. Letadlo totiž letělo přes prefekturu Fukušima, z níž přicházely jen samé špatné zprávy. O úniku radiace. O tom, že se situace vymyká z rukou.
„My jedeme. V Mijagi máme babičku. Neozývá se. Jedeme ji hledat,“ řekla mi skoro omluvně avšak bez váhání teenagerka Kana. Její rodiče, manželé Konnovi, se tvářili klidně a odhodlaně. Ani si nepřipustili, že by výpravou riskovali vlastní zdraví, vlastní životy.
Na rozdíl ode mě do letadla nastoupili. V den, kdy Konnovi mířili na místo zkázy, japonská média ohlásila pět explozí ve Fukušimě. Snažila jsem se jim volat, telefon, který jsem si však na ně narychlo vzala, výhružně oněměl.
Až nyní mi přišla zpráva. Dobrá zpráva z Japonska.
„Ahoj, tady Kana. Promiň, že odepisuju tak pozdě. Byla jsem v Mijagi a telefon mi tam nefungoval. Moje rodina je v pořádku. Moje babička (maminka mé mamky) žila sama. Když přišla vlna tsunami, voda ji unášela dvě hodiny. Ale někdo jí pomohl a my jsme ji našli mezi uprchlíky. Byla jsem tak šťastná! I když město, kde jsem vyrůstala, smetlo zemětřesení a tsunami,“ napsala mi.
