Libye

Libye Zdroj: Profimedia.cz

Mučili ji v Libyi. Nepokořili

Už když seděla za mřížemi, na lavici obžalovaných, před soudem v
Tripolisu, musela Libyjcům pít krev. Měla rudé vlasy a tvářila se
hrdě.

Dost hrdě na to, že ji lybijská spravedlnost ve vykonstruovaném procesu označila za šéfku gangu bulharských zdravotníků, kteří úmyslně nakazili víc než 400 dětí virem HIV. Dost hrdě na to, že ji mučili elektrošoky, a že z ní přiznání doslova vytloukli ve stavu, kdy nevěděla ani jak se jmenuje.


Kristina Valčeva má rudé vlasy i dnes. Čtyři roky po té, co se po osmi a půl letech dostala z lybijského zajetí. Žije na okraji bulharské Sofie, v satelitu, kde mají byty i ostatní mučené zdravotnice - jímž svět přezdíval Šestka z Benghází. A nad svým osudem nepláče.

 

Psala jsem o ní, když dostala trest smrti. Psala jsem o ní, když po
letech vystoupila, svobodná, na letišti v Sofii. Dosud jsem se s ní
ale osobně nepotkala. Čekala jsem slzy a pohnutí v hlase. Sebelítost.
O teroru v říši šíleného Kaddáfího jsme si ale povídaly jak staré
známé. A když jsem diktafon po dvou hodinách vypnula, Kristiana
otevřela lahev vína. To nebyla žádná deprese, to byl téměř mejdan.
"Nejhezčí chvíle po těch letech ve vězení byla, když jsme šli, už
Sofii poprvé do baru. S novináři, kteří léta jezdili do Lybie a psali
o našem procesu. Jim jsem totiž nemusela nic vysvětlovat, oni byli s
námi. I svému synovi jsem musela líčit, co bylo. Jim ne.

 

 

Ten večer jsem jen poslouchala jejich příběhy. O tom, kdy a jak je pronásledovala tajná lybijská policie. Kdo měl s kým, při dlouhém čekání na náš verdikt, pletky," vyprávěla. Měla jsem radost, že se i po tom všem dokáže žít normálně a s chutí. "Kristiana je jiná. Nepokořená. Ale je sama. Když se podíváte do tváří ostatních bulharských sester držených v Libyi - vidíte problém," zpražil mou radost vzápětí taxikář, kterého mi Kristiana zavolala.



Reportáž ze Sofie najdete v příštím čísle Reflexu