Haiti po katastrofě. Co se děje, když odjedou televizní štáby | Reflex.cz
reklama
nahoru

Haiti po katastrofě. Co se děje, když odjedou televizní štáby

Magdalena Sodomková15. ledna 2011 • 12:35
Haiti po katastrofě. Co se děje, když odjedou televizní štáby
foto: Archív Jakuba Němce

Když po loňském zemětřesení odjížděly z Haiti televizní štáby, sedmadvacetiletý Jakub Němec z Adry, vybaven předchozími zkušenostmi z misí v západní Africe a v Mongolsku, byl naopak na cestě do Porto au Prince. Vrátil se krátce před koncem roku. Co se v zemi dělo, když se pozornost světa upřela jinam?

reklama


Dotřesy. První tři měsíce se země občas zachvěla. Padaly baráky. Mohli jsme spát v hotelu, ale hodně humanitárních pracovníků spalo raději ve stanech. Práce, práce, práce. I šestnáct hodin denně. Odklízeli jsme trosky školy, desítky dětí… už to nebyly děti… zbytky oblečení.


Zavřou se kohoutky. Spoustu přislíbených peněz najednou zmizí, najednou se ministerstva a vlády začnou vytáčet. Spousta hráčů peníze drží a nechce je uvolnit. O zprávy o dílčích úspěších nikdo nemá zájem. Svět je Haiti přesycen. Nejde získat další peníze, ale odjedou celebrity, které přijely bezprostředně poté, aby byli vidět, jak utrácejí velké peníze.


Safari auta. Zamřížovaná auta krouží mezi troskami, těsně po zemětřesení, mladí američtí studenti si fotí katastrofu. Blázniví misionáři chtějí pomoc, na dva dny přiletí rozdávat jídlo do nemocnice a pak mají pocit, že jsou dobří, ale je to spíš humanitární turismus.

 

 

Obrněná auta. Vyjdou z nich nabušení chlapi a jdou se projít kolem katedrály, což je jedna za nejnebezpečnějších částí Port au Prince. Za nima jdou po zuby ozbrojení muži se samopalama a jsou schopni rozstřílet kohokoliv, kdo by se k nim přiblížil. To oni ale nevědí, takže si připadají jako hrdinové, adrenalinoví turisti.


Únosy a lynčování. Institut lynčování je na Haiti normální, když někdo něco ukradne – třeba mobil - tak ho zlynčujou. Každý den mi chodily zprávy od UN, každý den jeden až tři mrtví násilnou smrtí. Únosy jsou součást kultury, každá bohatá rodina s nimi měla zkušenosti. Je to normální trh, způsob obživy. Na Haiti navíc přijela spousta nezkušených lidí, všichni, co uměli francouzsky a měli ruce a nohy. Neuvědomovali si ale rizika a zbytečně ohrožovali ostatní.

V hlavním městě se dá pohybovat pěšky jen na cestách označených jako bezpečné, vždycky jen za světla. Většinu času se člověk pohybuje v autě a s řidičem. Po setmění Haiti zdivočí.

 

Vracel jsem se sám, vyšlo to blbě, nestihl jsem se vrátit do setmění, navíc jsem proti předpisům neměl řidiče. Na cestě se náklaďák srazil s autobusem. Jatka. Nemůžeš pomáhat, nejsi lékař, nemáš vybavení. Jsi bílej, můžou tě obvinit, žes ty lidi zabil. HIV, žloutenka, nemáš rukavice. Bylo pro mě těžký nejít pomáhat, aspoň jsem osvětlil prostor, aby to toho nikdo nenaboural. Byl jsem na sebe naštvanej, že jsem do toho nešel, ale bylo to to nejrozumnější, co jsem mohl udělat. Cítil jsem obrovskou zodpovědnost, že když se mě tam něco stane, bude to mít hrozný následky pro všechny cizí organizace okolo, už tak jsem porušil bezpečností předpisy (řidič mi onemocněl a já jsem musel vrátit auto). Ohrozil bych projekt, všechny organizace by musely zpřísnit pravidla pohybu. Doplatili by na to všichni, kteří z činnosti humanitárních organizací profitují. Naštěstí pomoc přijela brzy.

 

 

Demonstrace zesílily, lidi jsou agresivní a dokážou se velmi rychle zmobilizovat. Adra byla první, kdo začal stavět přístřešky. Haiťani pak chtěli vypálit sídla ostatních organizací, protože „oni nic nedělají“. Museli jsme vystupovat v TV a v rádiu, říkat, že oni taky dělají prospěšný věci, abychom je ochránili před hněvem. Haiťani jim házeli šutry do oken. Když někdo slíbí, že opraví silnici a pak se nic neděje, okamžitě má před barákem obrovskou demonstraci. Je tam pár klanů, které o všem rozhodují, organizují je, manipulují. Je to nepředvídatelný.


UN je nenáviděná, Haiťani jim třeba otrávili vodu. Vojáci UN proto nikdy nejezdí bez samopalů, mají kulomety na autech, všichni vědí, že to může bejt kritický, může se stát, že to zas bude peklo.

 

 

Země NGOś. A teď ještě víc. Jedeš po hlavní silnici v Porto Prince a každý třetí auto je nějaký nevládky, roztáčejí ekonomiku víc než vláda.


V totálním rozkladu je samospráva. Trvalo nám 7 měsíců dostat auto z přístavu. Koupili jsme ho na Haiti, šlo jen o to, získat papíry na vyclení. Nebyli jsme jediní. Když se úředníci postavili na vlastní nohy, začali škodit. Nedej bože, aby člověk potřeboval něco na ministerstvu, protože tam strávíš roky, snaží se tě ponížit na nejvyšší míru, nechají tě čekat 5, 6 hodin. Chodí kolem tebe a dělají, že si tě nevšimli, i když se stokrát ozveš, desetkrát tě nutí přinést stejný papír – přitom projet celý město trvá pět šest hodin. Nechají tě přijít tři dny po sobě, a vždycky žádají ten samý formulář, který už tam člověk přinesl, to co jinde zařídíš za tři dny, tady trvá měsíce.


Museli jsme dočasně stáhnout svoje lidi z Haiti. Kolem voleb začalo být nebezpečno. Adra ale i tak rozdala 40 tisíc litrů vody, opravujeme rozvody, které popraskaly, rekonstrukce bude trvat dlouho. Rozjeli jsme úspěšně zemědělskej projekt s farmářema v horách, učíme efektivněji pěstovat plodiny. A jde to, protože tam zapíchnete klacek do země a on roste. Nikdy jsem nebyl tak přesvědčenej, že má moje práce smysl. Dva tisíce rodin má přístřešky, 6x6 metrů dřevěný. Počítáme, že jsou tak na 4-6 let, ale na rovinu bych řekl, že jim to může vydržet celej život.



Klíčová slova:



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama