Ústavní soud odmítl v polovině prosince pro předčasnost stížnost Petry Paroubkové (manželky expremiéra a bývalého šéfa sociální demokracie Jiřího Paroubka) ve sporu o omluvu za její karikaturu v Reflexu. Ta se objevila v komiksu Zelený Raoul.
Podle rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze se vydavatelství Ringier (to vydává náš časopis Reflex) Paroubkové nemusí omlouvat. Sporný díl komiksu Zelený Raoul nazvaný „Paroubkovy erotické fantazie“ nebyl podle soudů pornografií a ženu bývalého předsedy ČSSD Jiřího Paroubka před čtenáři neznevážil. Ringier u soudů argumentoval tím, že karikatura operuje s nadsázkou a všichni čtenáři vědí, že příběh není pravdivý. Paroubková byla podle vydavatelství zároveň veřejně známá osoba, která vystupovala na podporu manžela i sociálních demokratů. Nemohla tedy očekávat, že se na ni média nezaměří. O svém těhotenství sama informovala.
Jak přesně rozhodl Ústavní soud o stížnosti Petry Paroubkové na Reflex kvůli komiksu Zelený Raoul (následující text byl zveřejněn na webu Ústavního soudu):
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. P. P., zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 2010 č. j. 1 Co 83/2010-70 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2009 č. j. 32C 44/2009-42, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 21. října 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv a svobod. Napadenými rozhodnutími byla zamítnuta její žaloba o ochranu osobnosti, kterou se vůči vedlejší účastnici domáhala uveřejnění omluvy za to, že dne 14. května 2009 byl v čísle 20/2009 časopisu Reflex, jehož vydavatelem je vedlejší účastnice, uveřejněn 739. díl komiksu Zelený Raoul pod názvem "Paroubkovy erotické fantazie", v němž byla stěžovatelka podle vlastního tvrzení "vulgárně znázorněna při naznačení pohlavního styku s jejím manželem, jehož výsledkem mělo dle autora být početí jejich dítěte". Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud nevyhověl odvolání stěžovatelky proti rozsudku nalézacího soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v důsledku napadených rozsudků bylo zasaženo do jejího práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, do práva na ochranu jména a práva na ochranu před zásahy do jejího soukromí ve smyslu čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), když byla neodůvodněně dána přednost jinému ústavně zaručenému právu, a sice svobodě projevu a právu na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny. Přístupem obecných soudů a apriorním odmítnutím obrany stěžovatelky s odkazem na veřejnou činnost její a jejího manžela mělo být dále porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení spatřuje i ve vztahu ke svému právu na rovný přístup k právům podle čl. 1 Listiny.
II.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z uvedeného plyne, že pokud stěžovatel takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil a podal ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud ho však stěžovatel uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V takovém případě zůstává stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn tím, že řízení o těchto prostředcích (v daném případě dovolání) bylo zahájeno, ale zahrnuje též povinnost vyčerpat všechny v dispozici stěžovatele se nacházející důkazní návrhy a námitky, které takovéto řízení, případně i řízení, které má být vedeno následně, umožňuje. Ústavní stížnost lze přitom projednat až poté, co bude toto nebo případné další stadium řízení skončeno. Uvedené se uplatní i v případě mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Vyčerpání tohoto prostředku sice není podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti, bylo-li však uplatněno ze strany stěžovatele, byl tím rovněž v rámci řízení vytvořen procesní prostor pro vydání meritorního rozhodnutí, jímž by se stěžovatel mohl domoci toho, čehož by se jinak domáhal právě ústavní stížností.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považovat dovolání, závisí-li jeho přípustnost na posouzení dovolacího soudu, zda má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka podala dne 21. října 2010 dovolání k Nejvyššímu soudu. Kopie dovolání s razítkem podatelny Městského soudu v Praze byla přiložena k ústavní stížnosti, přičemž rovněž uvedený soud potvrdil podání dovolání ve svém vyjádření ze dne 23. listopadu 2010. V dané věci přitom může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z této skutečnosti vychází ve svém dovolání i stěžovatelka, která jeho přípustnost dovozuje právě s ohledem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka tedy podala proti napadeným rozhodnutím souběžně dovolání i ústavní stížnost. K takovémuto postupu ale s ohledem na § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nebyl v dané věci důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud neshledal existenci právní otázky zásadního významu a odmítl by z tohoto důvodu dovolání jako nepřípustné, byla by zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo dovoláním napadeno. S ohledem na podání dovolání přitom nelze vyloučit, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně. Pokud by dovolání vyhověl, došlo by ke zrušení ústavní stížností napadeného (napadených) rozhodnutí, přičemž řízení by dál probíhalo před nižšími soudy. V případě, že by dovolání naopak zamítl, by právě takovéto rozhodnutí o dovolání muselo být považováno za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž stěžovatelce příslušel a od něhož se odvíjí nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti, která by ovšem musela napadnout i odmítavé nebo zamítavé rozhodnutí dovolacího soudu.
Podala-li tedy stěžovatelka ústavní stížnost souběžně s dovoláním, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nelze z hlediska řízení o ústavní stížnosti považovat řízení před obecnými soudy za skončené. Ústavní stížnost tak byla podána předčasně, pročež ji Ústavní soud jako nepřípustnou odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Závěrem Ústavní soud zdůrazňuje, že není jeho úlohou posuzovat v řízení o ústavní stížnosti splnění procesních podmínek, jež otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu. Nelze přitom vyloučit, že se v dovolacím řízení posléze ukáže, že stěžovatelčino dovolání nebylo řádně uplatněným prostředkem, kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, bylo opodstatněně odmítnuto nikoli na základě "uvážení" dovolacího soudu, bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů, anebo bylo podáním kvalifikovaně vadným, případně i podáním opožděným. Takové situace nezbývá interpretovat než tak, že je tím dodatečně zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladě Ústavní soud o nepřípustnosti původní ústavní stížnosti rozhodl, totiž že podané dovolání je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním. V takovémto případě proto nezbývá jiné řešení, než že Ústavní soud projedná ústavní stížnost, jež byla nově podána v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, neboť není přijatelné, aby — zjednodušeně řečeno — prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z popsaných alternativ odmítnutého dovolání mohou vyvstat stěžovateli nepříznivé důsledky v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby vyhověl požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně neregulérně, neboť to je nevyhnutelné postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec (srov. usnesení ze dne 26. října 2010 sp. zn. III. ÚS 1992/10).
Pouze nad rámec uvedené argumentace Ústavní soud dodává, že plná moc udělená právnímu zástupci stěžovatelky nesplňovala náležitosti stanovené § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť v ní nebylo uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem, a byla udělena ještě před vydáním stížností napadeného rozhodnutí, tedy dříve, než došlo k tvrzenému zásahu do základního práva. Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti z výše uvedených důvodů však Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění uvedených vad, neboť by to na výsledku řízení nemohlo nic změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2010
Pavel Rychetský, soudce zpravodaj
