„Tak třeba v květnu chodím prodávat na komunistické manifestace. Řeknu: Čest práci, soudružko, zanadáváme spolu na poměry a ona koupí. A o vánocích jdu před kostel a povídám: Chvála Kristu a oni zase koupí,“ líčí tajemství svého prodejního úspěchu kamelot Nového prostoru Boris.
Seznamujeme se na školení pro prodejce charitativních novin. Svátek nesvátek, tříhodinová seance na výročí revoluce. Psychiatr nám tu vykládá, proč že někdo z nás má úspěch a prodává a jinému se to nedaří. Burza zkušeností a nápadů nás, patnácti bezdomovců, kteří se o moc víc než jiní snaží odrazit ode dna, dalo by se říct. Chodí každý den na osm hodin pracovat. Pracují pod kontrolou, nesmějí u toho pít a být vulgární, stojí, prodávají časopisy, část z tržby je jejich výdělkem. Mají pak na nocleh, jídlo, tu a tam sprchu, a když je hodně dobře, tak i na cigára nebo víno. „Nový prostor je pro mě začátek. Nějak se začít musí,“ říká Petr. Časopis stojí čtyřicet korun a tu tam kamelotům někdo šoupne tringelt.
„To byste neměl sám, to je strašně nebezpečný,“ povídám. „My si taky trháme zuby sami, že jo, Láďo?“ vmísí se do hovoru Milan a vedle sedící Rom se usměje a kývne. „To si ho vytrhneš a pak si to vypláchneš savem a je to,“ říká mi Milan. „SAVEM!? To je žíravina, tou se mejou záchody, ne? To přece nemůžete,“ zapomínám se. „Pane doktore, prosím vás, řekněte Milanovi, že si nemůže vyplachovat pusu savem,“ přivolávám na pomoc přednášejícího psychiatra. Po krátké debatě slibuje přednášející Milanovi, že budeme společně hledat takového lékaře, jakého by se Milan nebál a nemusel si trhat zuby sám. A ať si to savo prozatím alespoň hodně naředí. „Já to do sebe stejně houknu přímo z tý flašky a vydržím to držet v puse tak maximálně patnáct minut a pak mě nebolí nic,“ uzavírá zdravotní koutek sám bolavý Milan a zbytkem zubů se snaží ukousnout rohlík.
Do místnosti vstoupila novinářka. Jako kdyby vystoupila ze seriálu. Vlasy stažené na temeni hlavy, hranaté brýle, upnutý svetřík, diktafon, malý foťáček. Usedá a beze slova nás začíná studovat. Mně se žene hlavou, že tak taky asi vypadám, když pracuji, a že být voyeur je vlastně pěkně trapné. Poprvé za celou tu dobu našeho několikaměsíčního výletu mezi bezdomovce jsem na zlomek vteřiny ráda, že vypadám jako jeden z nich.
Ze strany sedí Zdeněk, chodící reklama na Nový prostor. Má pečlivě vyleštěné boty a nakažlivě dobrou náladu. Prodává u divadla, pouští si při tom country do sluchátek a svoje zákazníky už dobře zná. „Chodí ke mně žena dirigenta a tuhle tam potkala svýho zubaře a von si vode mě koupil časopis a řek’ jí: Hele, kupuju si odpustek. A pak jsem tam nedávno potkal i ředitele paláce Žofín nebo čeho a ten mi řekl: „Strč si to do prdele, já už kupuju jen Mateřídoušku.“ Je to mladej spratek na facku a přál bych mu pracovat někde na šachtě,“ uzavírá svůj příspěvek, z něhož pro nás sice neplyne žádné obecné poučení, ale pobaví. Pak se s ostatními shodneme v kritice toaletářek z metra – „viděj, že máme vestu Nový prostor, vědí, že jsme bezdomovci, a stejně po nás, ty mrchy, chtěj’ za vyčurání deset korun jako vod ňákýho ředitele!“
Jeden z nás, frekventantů kursu pro prodejce Nového prostoru, Petr, bývalý městský strážník z Teplic, se v sobotu ožení. Podruhé. Už nějakou dobu prodává Nový prostor v Praze na Vltavské a je to jeho jediná obživa. Potkal dívku, která zná ulici stejně dobře jako on, bývala ve squatu, spala v azylových domech, venku, fetovala. Teď se do sebe zamilovali a svatba bude u husitů ve Vršovicích. „Kamarádi se na nás složili, dort ale asi nebude. Nebyl jsem a teď jsem šťastnej,“ říká snoubenec, jenž jde v pátek pro prstýnky. „Ona na zlato není, budeme mít železný.“
