Mezi námi bezdomovci II. díl - Nádražní lidé

Milana jsem potkala, když bloudil Sherwoodem. Šoural se od koše ke koši a hledal něco k snědku. Z kdysi modré roztrhané zimní bundy mu lezla výplň a v ruce držel vaťana. „Asi nemáš cigáro, viď?“ povídám a pozdravím. „Nekuř, budeš mít zuby jako já a to neni dobrý,“ podává mi vajgl a obrací se ke mně tváří, které vévodí špínou obkroužený zhnisaný zbytek pravého oka. Do kapsy si namísto darovaného vajgla nacpe zbytky něčí nalezené svačiny a ukazuje na jednu ze dvou prosklených věží se schodištěm, jež vede z nádraží na parkoviště a magistrálu. „Tady bydlim, tamhle spim, máš kde spát?“ ptá se a jasně zaujímá roli ochránce, strážce, znalce i otce a začíná mi vyprávět.

 

 

MILANOVA POSTÝLKA

„Spim v Áčku v Holešovicích,“ potěšená, že mu nemusím lhát, říkám na to já. „Sem z Plzně, dům mám v Benešově, jezdil sem kamiónem a stará mě vo všechno obrala. A děti se za mě styděj.“ Shrnuje plačtivě příběh, který v příštích hodinách a dnech našich setkání několikrát pozmění. Jeho jádrem je alkohol, smůla a zákeřná nesmlouvavá stará manželka, jíž všechno nechal. Milan nese znaky už dávno urostlého chlápka drsného výrazu, který možná kdysi opravdu jezdil kamiónem, jistě někdy někoho miloval a byl milován a určitě pil jako duha.

Kde to žijeme? U baru se zvrací a pod výčepem jsou mrtvoly

Život a styl

Tisíce lidí trpí stresem. Vyřeší to zmrzlina?

Život a styl

A je na mě hodný. „Tohle je moje postýlka, mám pod sebou i kus dřeva, sem nefouká, je to tu dobrý a policajti sem nechoděj,“ vede mě po betonových schodech skleněné věže zbarvení a tvaru nafouknutého použitého kondomu. Zatímco kolemjdoucí v ranním tempu, kteří jsou nuceni sem vstoupit, vybíhají točité schody na jeden nádech, my tu spolu stojíme a provádíme analýzu klidného spánku uprostřed kaluží moči, zvratků, včerejšího čuča a jen bůh ví čeho ještě. Napadá mě, kolikrát se člověk ve spánku na těchhle schodech může nadýchnout a po kolikátém vtažení vzduchu do nosu a úst přestává vnímat kysele nasládlý smrad a pachuť kontaminovaného ovzduší. Po Milanově nabídce „no schválně, zkus!“ ulehám na kartón, zavírám oči a zkouším si to představit. Slyším hučet větráky z metra, narážet do kovové kostry věže smeták metařky, která zatím nadává a mete nahoře. Jak postupuje dolů a níž, blíží se k nám. Zjišťuji, že když ležím uprostřed kaluže čehosi, tak přímo v ní to je cítit mnohem méně než nad ní. Že při troše dobré vůle, když není zbytí, se dá i na točitém schodišti narafičit „postýlka“, a hádám, že ta dřevotříska pode mnou, již Milan nazývá „dřevem“, je vlastně poklad. Nadávající světem zhnusená uklízečka nás vyhazuje z věže, sbíráme si postýlku a jdeme ven. Dřevotřísku i kartóny dobře schovat pod lavičku, sednout, sníst, co koš dal, a počkat na kamarády.

 

SKOČIM NA NI A JE KONEC

„To je Venca, na toho si dej pozor, ten má pod palcem celou Masaryčku. Je to svině,“ poučuje Milan. Venca, samozvaný šéf lumpenproletariátu nedalekého Masarykova nádraží, se na mě usmívá a ptá se, kde spím. „V Armádě spásy, je to tam dobrý.“ „Jak se menuješ?“ „Pavlína.“ „Jaj, vy Pavlíny, jedna moje byla taky Pavlína, pro vás mám slabost,“ zaskučí Milan, se kterým jsem tedy byla v jeho kartónové posteli dřív, než jsme se vůbec představili.

 

 

Zdálky na nás haleká Vladěna a ukazuje nové džíny. „Artie ti taky sežene, že jo?“ usedá na klín Vencovi a ten mi hned vypráví, jak by na sebe mohli skočit, ne že by nechtěli, ale že by to zničilo jejich kamarádství. „Skočim na ni a se všim je konec.“ Vladěna bude slavit čtyřicáté šesté narozeniny a s Vencou, jenž před měsícem oslavil tady, na nádraží, padesátku, tedy nechodí. Jen na něm tu a tam sedí, protože „na něm je teplo, viď?“, hladí Vencu majetnicky. „Naučim tě klečet, jestli chceš. Klečim na Karláku, a tak nežeru z popelnice jako tady někdo,“ dívá se úkosem na Milana a dva neznámé nemluvné páchnoucí sousedy z vedlejší lavičky. Vysvětluje mi, že k „bezpečnýmu klečení“ je nás potřeba tří – dva ze dvou stran „hlídaj’ a nesměj’ se vožrat a usnout a ten, kterej na to má, ten klečí. Ty bohužel nemáš šedivý vlasy, ale nějak to uděláme,“ říká mně, novicce mezi bezdomovci, samozvaný mentor Venca takhle jednou v pondělí v deset ráno v Sherwoodu.

 

ARTIE DONESE KALHOTY

Artie se s odporem dívá na moje džíny. Stály mě dobrých osmdesát dolarů, jestli si dobře vzpomínám. Asi kvůli těm dírám na nich. Měla jsem si tenkrát asi radši někde dát skvělou večeři, napadá mě. „V tomhle šuntu nemůžeš chodit, takový cáry,“ přitakává Artie zdejší módní ikoně Vladěně, která už je slušně pod parou a pořád mě a Vencu na lavičce střídavě objímá. „Artie všechno zařídí, že jo?“ pokládá Artie řečnickou otázku a ostatní přikyvují. „V kolik tady dneska zase budeš? Přinesu ti kalhoty, že se posereš. A bundu, že se posereš taky. Tady, v kolik?“

Vyhrožovali mi a vykradli mě, tvrdí Grossova údajná věřitelka

Zprávy

Nová kauza expremiéra Grosse. Dluží desítky miliónů?

Komentáře

Dohodneme se na pátou s tím, že musím do Armády spásy do sprchy a na polívku. S díky odmítám Milanův krůtí nářez z odpadků a odcházím. Nikdo se mě na nic neptá, mávají. A v pět večer, kdy se vracím, tam sedí. Asi od rána v kuse – jen Artie si kvůli mně odskočil. Na minutu přesně tam byl, u nohou papírovou tašku z Alberta a potutelný úsměv na rtech. „Tak to je fšechno tvoje, skůs,“ vybízí mě československy. A tak se zapřu a mezi výkaly, smetím a pohrdavými zhnusenými pohledy kolem proudících Pražanů si v podvečerním parku u hlavního pražského nádraží zouvám boty a sundávám bundu, mikinu i svetry. Tahám z papírové tašky vyteplené koženkové půllitry na jehlových podpadcích a zimní bílou bundu potřísněnou nažloutlými fleky s obrovským límcem. „Ty vole,“ uznale vydechnou postupně Venca, Milan a nakonec i Vladěna. A Artie jen sedí a užívá si svůj triumf. „A gatě ti donesem zajtra,“ povídá mi.

 

První díl seriálu Mezi námi bezdomovci o noclehu v ubytovně Armády spásy vyšel v Reflexu č. 43/2010.