Mluvme nahlas o tom, o čem právě přemýšlíme. O možném osudu devítileté Aničky z pražské Troje. Vzhledem k času, který od jejího zmizení uplynul, po vyloučení jiných možných motivů, přichází na řadu varianta nejhorší – deviant. Je to ten, kterého se teď smrtelně bojí všichni rodiče v zemi. Matky a otcové, kteří v posledních týdnech hystericky změnili návyky. Vodí děti za ruku do škol a po setmění je doma zamykají. A čekají, jestli HO najdou. Deviant je ten, koho léta zkoumá, a tedy nejlépe zná, doktorka Želmíra Herrová (58), primářka sexuologického oddělení Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod.
Když projíždíte Prahou, vidíte, jak se v posledních týdnech některých lidí zmocnila pochopitelná hysterie. Před třemi týdny se tu totiž ztratila devítiletá Anička. Co si o tom myslíte?
Samozřejmě se mě to dotýká a myslím na tu holčičku. Z podstaty své profese se celý život snažím, aby k takovým věcem nedocházelo.
Existuje řada verzí, co se asi stalo anebo děje. To, co jste teď řekla, ale naznačuje, že se domníváte, že příčinou jejího zmizení by mohl být deviant.
Mě jako lékařku, která víc než deset roků léčí devianty, jednoznačně napadá, že to udělal takový člověk. Uviděl krásné děvčátko, které je tak trochu slečna, s něžnou tvářičkou, široko daleko nebylo nic, co by vyrušilo aktivaci sexuálního motivačního systému, jenž u deviantů startuje z nuly a bez motivace. Bez namlouvání, bez mazlení, prostě najednou se aktivuje touha po zasunutí penisu nebo touha po znehybnění. Ta aktivace je velice blízká k orgasmu.
Co to pak v praxi znamená?
Čím jste blíže k orgasmu, tím méně přemýšlíte, méně si všímáte vnějších okolností. Tím, že potká v tomhle stavu deviant mládě jdoucí s taškou ze školy, navíc na takovém místě, se mu v momentě aktivuje genitalita a chce penetrovat.
Dá se tomu jakkoli předejít? Aby v takové situaci, jakou popisujete, po takové holčičce nevystartoval?
Ne, nedá. Holčička se nesmí sama vyskytovat na takových místech.
Myslím to tak, jestli třeba máme našim holčičkám ostříhat vlasy, zahalit je do dlouhých kabátů nebo jim strkat vlasy pod čepice. Rozumějte mi, jako matka se pídím po čemkoli, co může snížit riziko, že si právě té mojí holčičky někdo takový všimne.
Nemůžete udělat nic. Jen ji hlídat, nedopustit, aby sama chodila na osamělá místa.
Ač se mi na to ptá špatně, kdo to podle vás Anně udělal?
Deviant, sexuální agresor. Sexualita se mu aktivuje v genito-genitalitě. Takový člověk když chce souložit, nesmí se mazlit, nesmí si nikoho namlouvat. To mu vše kazí, nedosáhne erekce. Z tohoto pohledu je právě holčička ideální objekt.
Ideální? Proboha v jakém smyslu?
Holčička nemá probuzené vrozené mechanismy cudnosti. Nezná ještě namlouvání, takže v kontaktu s deviantem nic takového nenaznačí. Žena by mu mohla něco říkat, mohlo by ji například napadnout říct Tady to nebudeme dělat, pojďme někam jinam. To je pro něj něco, co ho třeba odzbrojí, aktivace ho přejde. Dítě tohle nikdy neřekne.
Dítě ale pláče a křičí, možná se s ním pere. Ani to ho nevyruší?
Ne, právě naopak. Když holčička křičí a brání se, je v tom antierotický kontext, který on potřebuje k erekci.
Tedy paradoxně teprve to, co by naznačovalo erotiku a svádění, by ho mohlo zastavit?
Správně říkáte – by ho mohlo – zastavit a vyplašit. To neplatí ale stoprocentně.
Když to, na co tu stále v souvislostech posledních událostí narážíme, takový člověk udělá, znamená to, že je nemocný?
Někteří kolegové by jistě byli proti, ale já bych řekla, že to není nemoc. Je to varianta normy, varianta normální sexuality. Lidské vlastnosti jsou všechny děděné podle Gaussovy křivky. (Matematik Johann Carl Friedrich Gauss objevil na přelomu 18. a 19. století statistické zákonitosti, které popsal známou křivkou ve tvaru zvonu, a dává do souvislosti určitý jev s četností jeho výskytu – pozn. autorky.) Prostředek křivky je takových šedesát pětašedesát procent a ty kraje, to už jsou deviace. Varianta sexuality. A čím je to dál, tím je to absurdnější deviace. Kdybychom hypoteticky začali zkoumat sexualitu všech lidí, našli bychom Gaussovu křivku.
To tak bylo vždycky?
Já si myslím, že ano, že to zůstává stejné. Jenom jsme to dříve jinak vnímali. Existují například statistiky, jak ženy ohlašovaly znásilnění dříve a jak dnes. Čím je společnost kulturnější, tím méně se ženy bojí tyto věci ohlašovat.
Je tedy podle vás pravda, že člověk, který byl v souvislosti s devítiletou Annou od začátku hledaný, není pedofi l?
Ano, platí, že pedofi l má děti rád. Pedofi l je něco úplně jiného. Toho hledejme mezi učiteli, vedoucími kroužků, ve skautu. Tam jsou pedofi lové a u mnohých to zůstává opravdu na intelektuální bázi, porozumění a ohromné interakci. Oni mají ty děti rádi. Pedofi lní proceptivita (úvodní, pregenitální fáze sexuálního chování, namlouvání – pozn. autorky) tomu v oboru říkáme. Pedofi l není agresivní. Je schopen osahávat, zneužívat, to ano, ale až poté, co proběhne dlouhé seznamování.
Vezměme si známý případ Natascha Kampuschová (Rakušanka, kterou unesl soused Wolfgang Priklopil cestou ze školy, když jí bylo deset let. Držel ji pak osm let v zajetí, do chvíle, než se jí podařilo utéct. Její věznitel pak spáchal sebevraždu). Kdo byl podle vás její věznitel? Deviant, nebo pedofi l?
Nevíme, jak se choval k jiným holkám toho věku, tedy těžko říct. Ale pedofi l to spíš nebyl. Když má někdo zálibu v holkách mezi deseti a patnácti, říkáme jim hebefi lové. Ti mají rádi Lolitky. Taková devítiletá holčička jako hledaná Anna ještě není Lolitka.
Jak to, že těžcí devianti, o jakých tu mluvíme, chodí mezi námi po ulici? Nikdo je nepozná, neodhadne, systém je nezachytí?
Podívejte, mám v léčebně případ pacienta, kterého držím v detenční léčbě (proti vůli pacienta - pozn. autorky). Souložil s dívkou – dítětem - a při tom ji, jak se přiznal ex post, dusil. Pak rozesílal dalším dětem esemesky, že je unese a znásilní. Jednou poslal takovou esemesku chlapci, jehož rodiče to konečně nahlásili. Ve zkráceném řízení dostal dva měsíce podmínku na půl roku. Potom číhával s otevřeným poklopcem v podchodu na osmia devítileté školačky. Jejich rodiče to zase nahlásili policii. Policajt se tam vydal, zeptal se, co že tam dělá, a on mu řekl: „Já tady čekám na kamaráda.“ S otevřeným poklopcem! A policajta to uklidnilo a zase se odebral do kanceláře.
Tak to opravdu chodí? Jak se k vám pak takový člověk vlastně dostane, když to nikdo nešetří, protože je to policii jedno?
K nám se dostal jen proto, že někde na malé psychiatrii ve východních Čechách, kam ho přivezli pod vlivem drog, vykřikoval, že se chce zabít, protože se mu líbí malé holčičky. Hlásila jsem celý případ policii a ta neudělala nic. Státní zástupce v České Třebové také nic, státní zástupce v Havlíčkově Brodě – nic. Psala jsem na všechny strany: Prosím vás, je nutné nařídit ochrannou léčbu, je velmi nebezpečný, držím ho v blázinci na vlastní triko. Nikdo doteď neudělal nic. Jedině možná nakonec já dostanu důtku nebo ještě lépe – pokutu.
Takže je to náhoda, že je tento deviant pod zámkem. A možná dočasná náhoda.
Ano, náhoda. A úplná sranda nastane, až přijde nějaký soudní znalec- diletant a řekne, že k nám ten člověk nepatří, že je v pořádku, a já jsem v tu ránu odstavená a nemůžu dělat nic. Budu ho muset pustit mezi lidi. Přitom jsem si stoprocentně jistá, že je velmi nebezpečný.
Takový by mohl unést, znásilnit nebo zabít devítiletou holku?
Ano, přesně, to je ten typ.
Říkáte tím, že pokud se něco takového stane, může za to líný, nekompetentní policista a další orgány?
Měla jsem kontakt se ženou, která hlásila, že její muž souloží se psem. Naše policie se jí vysmála. Stejně je to se státními zástupci, kteří jediní mohou obnovit anebo zahájit stíhání. Podle mě, deviantologa, jim důležité věci připadají jako otravné prkotiny. Zásadní slabinu vážně vidím v policejním vyšetřování. Neberou ty věci vážně. Když už je pak vše u soudu, řeší se to poctivě. Ale dostat to před soud je obrovský problém. Z praxe s devianty vím, že i ze zdánlivé maličkosti se může vyklubat hrozná tragédie. Mnohokrát se stalo, že ti, kteří nakonec spáchali velkou věc, udělali předtím řadu takových „maličkostí“ – jako soulož se psem nebo tisknutí se k někomu v tramvaji.
Deviace se tedy zhoršuje s časem?
e to otázka uvědomění si deviace. Coming out, jako například u homosexuálů. Dokud si deviant deviaci nepřipustí, je to špatné. Udělá něco malého, utají to, příště utají něco většího, potřetí začne přemýšlet o tom, že mu to dělá dobře, a hlídá, aby to nikdo neviděl… Proto třeba zlikviduje oběť, jako se to stalo u Jakoubka. (Slovenský deviant Antonín Novák v květnu 2008 znásilnil a pak zavraždil devítiletého Jakuba Šimánka z Havlíčkova Brodu.)
Jak vás tak poslouchám, jsou vlastně dvě cesty, jak se deviant udrží na svobodě. Jedna, když policie dělá, že nic, a druhá, když deviant hlídá svoje zážitky pod pokličkou a sebe na jisté uzdě.
Přesně tak. Ale pak ještě existuje další varianta. To jsou ti, kteří se sami od sebe naučí udržet svou deviaci v mezích zákona. Internet je takových lidí plný. A někdo by měl ošetřit, aby je tam nepotkávaly děti.
Mluvíte o těch věcech s policisty?
Chodím mezi policajty a přednáším jim. Byla jsem dokonce u slovenských policajtů a říkala jim, že každou maličkost tohoto druhu by měli šetřit pořádně. A oni na to, že pokud ten dotyčný nezavraždí dítě nějakého papaláše, nic neděje.
Tak to jsme na tom snad lépe, ne?
Na Slovensku se sexuálními devianty nezabývá žádný ústav. Konec konců se o tom hovořilo právě v té strašné souvislosti se znásilněním a smrtí malého Jakuba.
To se, bohužel, stalo paradoxně u vás, v Havlíčkově Brodě, kde na nejvyšší úrovni v zemi léčíte devianty.
Za mnou chodila maminka toho zavražděného chlapce. Viděla jsem, jak je depresivní, že její bytost už není k životu, že není možné, aby se z toho jakýmkoli způsobem vzpamatovala. Bylo to strašné. (Matka zavražděného Jakuba zemřela necelý rok po svém synovi na otravu plynem.)
Co se vůbec dá říct pozůstalým po obětech deviantů?
Jakubova matka se toho nedožila, ale chtěla být u procesu a chtěla vědět všechno o tom, co se stalo. Slyšet všechno o tom obviněném a všechno od toho obviněného. To bylo jediné, co si ještě přála.
Jak se na devianty, které léčíte, po takových setkáních díváte?
Deviant to má rozhodně těžší než člověk s normální sexualitou. Představte si, v jakém stavu jste před orgasmem. Nereagujete na věci z okolí, přichází to postupně. Jemu se to stane okamžitě. Je to handicap. Ale společensky nepřijatelný handicap a je potřeba proti němu zasáhnout, represe je nutná. Někteří z nich zkrátka musejí být zavření, ale jiní se dají tlumit a učit, jak žít se svou sexualitou v mezích zákona. Tudy vede jediná cesta. Je potřeba tohle šířit mezi lidi. I mezi devianty, kterých se hlásí díky médiím do léčeben čím dál tím víc, aniž něco spáchali. A je to potřeba šířit i mezi jejich potenciální oběti.
ŽELMÍRA HERROVÁ, přední česká sexuoložka a deviantoložka. Léčbou deviací se zabývá déle než deset let. Zajímá se o evoluční psychologii s důrazem na hledání způsobu, jak se vyrovnat se sexuálním zaměřením a nikomu neublížit. Je primářkou sexuologického oddělení Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod. Pavilon 11, oddělení doktorky Herrové, zahrnuje 26 lůžek, má diagnostickou a léčebnou část. Pacient se tu naučí rozpoznat svoji deviantní sexualitu a učí se, jak s ní žít v mezích zákona. V krajních případech a výhradně se souhlasem pacienta zahrnuje sexuologická terapie i kastraci.
