Dopadení Jiřího Kajínka sledoval na televizních obrazovkách celý národ. Ukázka z knihy Josefa Klímy a Janka Kroupy odhaluje detaily, které dramatickou scénu provázely.
Dopaden
V pátek 8. prosince 2000 krátce přes sedmou hodinou večer byl krámek s pečivem v Kurzově ulici v Praze na sídlišti Velká Ohrada ještě otevřený.
„Měla jsem tam spoustu zákazníků, když se najednou ozvala rána jak z děla a před výlohou se začalo sypat z výšky sklo. Spousta skla,“ vyprávěla nám později prodavačka paní Nováková. „A pak další rána, tak silná, že se v celé ulici rozhoukaly alarmy zaparkovaných aut. Vyběhla jsem ven a uviděla před okny v pátém patře dvě černé postavy. Visely na lanech ze střechy. Hned jsem krám zamkla a volala na policii. Myslela jsem, že to jsou lupiči, že se tam nahoře střílí.“
V pátém patře se opravdu střílelo. Naštěstí jen slepými rozbuškami. Zásahová jednotka policie je okny vhodila do bytu Marie Černé (u ní se Kajínek skrýval – poznámka redakce). Další policisté mezitím vpadli dovnitř balkónovými dveřmi, ještě další v té chvíli vyrazili dveře u vchodu.
„Do bytu pronikaly dvě skupiny policistů; jedna přes balkón, jedna přes dveře,“ líčil později situaci Jiří Kajínek. „Balkón je na opačném konci bytu, než jsem spal, a dveře z chodby byly trochu bezpečnostně vyztužené. Čili — nevyvalily se hned, jak to bývá, ale chvilku to těm policajtům trvalo. Myslíte, že jsem neměl čas se bránit? Ale já střílet nechtěl. Ne proto, že bych se bál o život, ale prostě kvůli tomu, že jsem nechtěl nikoho zabít. Já nejsem zabiják.“
Co se dělo dál, zná většina z nás z mnohokrát opakovaných televizních záběrů. Maskovaní černooděnci se samopaly spoutávají na lůžku nahého muže, který v zadýmeném pokoji vypadá jako mučedník z barokních obrazů. Kamera zabloudí k pistoli pohozené na podlaze u stěny a pak se vrátí zpět ke zdecimované tváři s knírkem. „Řekněte jméno!“
„Jiří Kajínek.“
Efektní konec legendy, která po čtyřicet dní — od Kajínkova útěku z mírovské pevnosti — zaměstnávala média intenzívněji a déle než cokoli jiného.
„Byla jsem zrovna se synem pryč, vrátili jsme se, až když bylo po všem,“ vzpomínala Marie Černá. „Všude sklo, střepy, vyvalené dveře a spousta krve. Bála jsem se, že ho zabili. Až ze zpráv jsem se dozvěděla, že je v pořádku.“
Jak jsou osudy propojené: když policisté potichu slaňují k oknům jejího bytu, zahlédne je žena bydlící o poschodí výš. Popadne nůž, vykloní se a začne jednomu z policistů přeřezávat lano. Kdyby mu kolegové rychle nehodili další, nejspíš by z výšky několika pater padal k zemi a celá akce by se prozradila dřív, než by policisté vnikli do bytu.
„Myslela jsem, že je to ňákej lupič!“ brání se pak žena u soudu. Ale dá se jí věřit? Je to paní Ch., manželka dalšího z takřečených orlických vrahů ... museli slyšet všichni chataři v údolí, kteří tam v té době byli.