Pravda o Kajínkovi: Exkluzivní ukázky z nové knihy | Reflex.cz
reklama
nahoru

Pravda o Kajínkovi: Exkluzivní ukázky z nové knihy

REDAKCE16. července 2010 • 10:47
Pravda o Kajínkovi: Exkluzivní ukázky z nové knihy
Jiří Kajínek
• foto: 
Pavel Machan, Martin Mithofer

Je Jiří Kajínek vinen, nebo nevinen? Odpověď hledají známí novináři Josef Klíma a Janek Kroupa v knize o nejznámějším českém vězni současnosti, která se jmenuje „Pravda o Kajínkovi“. Autoři knihy dospívají k názoru, že činy, za něž byl odsouzen, neproběhly úplně tak, jak stojí v rozsudku, který tohoto člověka poslal do vězení na doživotí. Z díla, jež vyjde v nakladatelství Daranus 23. července, nyní přinášíme první exkluzivní ukázku.

reklama

 

Ukázka první: Jak Jiří Kajínek tráví čas ve vězení

 

Jeden den z mnoha


Každý den ho čtvrt hodiny před šestou vzbudí světlo a hlas dozorce: „Budíček!“ Zároveň se zapnou elektrické zásuvky, které byly celou noc vypnuté. „Já toho ale moc nenaspím ani v noci,“ říká. „Zatímco ve Valdicích dozorci při noční kontrole v celách nerozsvěceli, tady každou hodinu projdou chodbu a v každé cele bliknou. Takže mě hodinu co hodinu probudí už první bouchnutí dveří. A protože jsem věčně nevyspalý, usnu třeba už v osm hodin večer, hluboko před večerkou.“

 

Mezi 5.45 a 6.00 by měl stihnout ranní hygienu — umyvadlo a záchod jsou vestavěné v cele - a předpisově ustlat postel. Mezi 6.10 a 6.30 probíhá prověrka početního stavu: musí se ukázat dozorci a vyslovit své jméno.

 

V půl sedmé přijíždí snídaně: bufetem (jak se ve vězeňské hantýrce říká vyklápěcímu okénku ve dveřích cely) mu služba nalije hrnek čaje a podá někdy kus pečiva a sýr, jindy třeba i párek. „No, spíš kus točenýho salámu, kterýmu se párek jen říká,“ směje se hořce.

 

Mezi sedmou a půl osmou se může nahlásit k lékaři nebo – má-li předepsané nějaké odběry – je odveden na ošetřovnu. Do osmi by měl podle rozpisu uklidit celu, pak začne to, čemu se říká „polovolný režim“. Otevřou se dveře cel na oddělení „doživoťáků“, jejich obyvatelé mohou na chodbě cvičit s činkami nebo hrát šipky. Někdy je koupání (podle rozpisu), každé pondělí výměna prádla, v úterý a ve čtvrtek nákupy. Od běžných potřeb, jako je zubní pasta, až po lahůdky, jakou tu dovede být i pouhá uzená makrela.

 

„Nedovedete si představit, jakej problém taková makrela může bejt,“ kroutí nechápavě hlavou. „Když už jsem si napsal žádost o povolení koupit si makrelu a potvrdili mi ji vychovatel i šéfová výchovy, řekla kantýnská, že makrela je epidemiologicky riziková potravina, a musí mi ji proto povolit sám ředitel věznice. A ten to nepovolil. Proč? Protože kantýnská nenapsala do žádosti, že chci konkrétně makrelu, ale zda mi může prodat epidemiologicky rizikovou potravinu. Tak je jasný, že to zamítl ...“

 

Ve dnech pracovního klidu přiveze vězeňský knihovník objednané knihy a jiný spoluvězeň ho ostříhá, je-li to potřeba. „Čtu hodně, navíc mám každý den předplacené dvoje noviny ...“

 

Ve dvanáct hodin je oběd. Jak sám říká: „Když vám povím, co máme k obědu, budete si myslet, že si teda žiju. Ale často je sója místo masa, často to není k jídlu, takže tak z poloviny to jídlo vracím nebo posílám spoluvězňům.“

 

Mezi jednou a třetí odpoledne vycházka na vězeňském dvoře, odkud je vidět jen kus nebe, a když neprší, může si s dalšími „doživoťáky“ zahrát i nohejbal nebo „líný tenis“. „Sílu tady člověk získá cvičením, ale nedostatek pohybu se projevuje tím, že většině z nás chybí dech. Nejvíc jsem to cítil, když jsem zbíhal z Mírova ...“

 

Naprostým svátkem jsou návštěvy. „To je tajný,“ odpovídá na otázku, kdo za ním chodí. „Ve Valdicích jsem si k osobám blízkým mohl zapsat i další lidi, tady striktně trvají na určitém seznamu.“

 

Jednou za čas ho navštíví advokátka Klára Slámová, jednou za čas jí může zatelefonovat.

 

A jinak? Četba, koukání na televizi, vyřizování velmi rozsáhlé korespondence, cvičení. Kdysi se o něm tradovalo, že dělá šestnáct set kliků za den; sám to upřesňoval: „Já udělal 1600 kliků za hodinu a půl. Musíte začít v sériích po stovce, pak si každý týden přidáváte a nakonec se jich udělá i šestnáct set. A to jsem nedělal obyčejné kliky, ale kliky s nohama na stole a rukama na židlích. Mám teorii, že když zaměstnáte tělo, produkuje pak mozek správné látky, které vás chrání proti depresi a skleslosti.“

 

Tady je cvičení obtížnější. „Nemůžu přemisťovat stoličky ani stůl, protože všechen nábytek je připevněný k podlaze. A v cele, která je velká tak čtyři krát tři metry, ho rozmístili takovým způsobem, že se prakticky při každém kroku o něco praštím.“

 

Mezi 18.10 a 18.30 druhá prověrka početního stavu, 18.30-19.20 večeře. Až do večerky čtvrt hodiny před desátou má potom osobní volno, kdy může sledovat televizi, číst si, psát. Koukat z okna na hvězdičky nelze. Brání tomu vnitřní mříž v cele, výhled cloní pletivo.

 

Pak se opět vypnou zásuvky a nastává takzvaný noční klid. Čas, kdy se nejvíc vracejí přívaly naděje i beznaděje, pochybnosti, co měl udělat jinak, líp a co neměl dělat vůbec, vzpomínky na lidi i na některé okamžiky života.

 

Končí další z více než 5800 dnů, kdy je ve vězení odsouzen na doživotí, a první z bůhvíkolika příštích, které ještě přijdou, než někdo řekne: „Jste svobodný!“ nebo než Pánbůh pronese: „Přišel tvůj čas, hochu.“

 

Takhle plyne život nejslavnějšího českého vězně Jiřího Kajínka.

 

„Já dny nepočítám. Jen roky. Přece se nebudu zbytečně trápit.“

 

Příští ukázku - o Kajínkově útěku z Mírova - najdete zítra opět na Reflex.cz. Více se dozvíte ve čtvrtečním Reflexu 29.

REDAKCE


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama