nahoru

Kyberšikana: Jak se liší od fyzické šikany ve třídách škol a jak jí úspěšně čelit

Darek Šmíd14. března 2018 • 18:37
Maisie Williamsová ve filmu Cyberbully (Šikana po síti)
Maisie Williamsová ve filmu Cyberbully (Šikana po síti)
• foto: 
Profimedia

Obdobně jako jsou média extenzí člověka, tak je multimediální kyberšikana extenzí klasické šikany. Není to něco, co spadlo z Marsu – kyberšikana vychází ze stejných mechanismů násilně vynucené a soustavné převahy jednoho člověka nad druhým, jen má jinou munici: na rozdíl od tradiční školní šikany, v níž hrají prim fyzické atributy, je kybernetická šikana prostřednictvím moderních komunikačních prostředků doménou psychologické nadvlády.

„Šikana zůstává šikanou bez ohledu na to, zda jde o fyzické útoky, o pomlouvání a psaní hanlivých nápisů na zeď školy, nebo o vyvěšování hanlivých koláží a videí na sociální sítě,“ říká šéf Linky bezpečí Petr Porubský. Problémy spojené s používáním internetu jsou na Lince bezpečí jedinou oblastí, která kontinuálně narůstá již 10 let; poprvé se na ni kvůli kyberšikaně někdo obrátil v roce 2007 a počet dětí, které ji s kyberšikanou oslovují, od té doby narostl až 15krát.

„Mění se pouze prostředek, kterým agresor oběti ubližuje,“ dodává Porubský. Nové formy šikany přitom mají svá specifika; zatímco fyzická šikana zůstává převážně věcí chlapců (co se týče agresorů i obětí), v oblasti kyberšikany se stávají novými predátorkami – i jejich obětmi – převážně děvčata.

Stejně tak kyberšikana pozměňuje i charakter a množství přihlížejícího davu, který šikanu vidí, ale nezasáhne. „U kyberšikany se vyskytuje fenomén tzv. sekundární kyberšikany, kdy se mohou zapojit do šikany i osoby, které oběť vůbec neznají,“ popisuje Porubský. „Najednou může mít takové hanlivé video tisíce zhlédnutí, což daleko přesahuje velikost publika u fyzické šikany.“ 

Přihlížející, kteří nic neudělají

Spoluautorka knihy Kyberšikana: Průvodce novým fenoménem z brněnské Masarykovy univerzity Lenka Dědková dodává: „V tradiční školní šikaně máme jednoho nebo pár lidí, kteří jsou iniciátory; pak skupinku dětí, které jsou kolem a podporují dění aktivně nebo pasivně, přidají se či povzbuzují; a nakonec skupinu přihlížejících, kteří nedělají nic – ovšem jejich role je velmi důležitá: většina jich nesouhlasí s tím, co se děje, ale nic neudělá. A právě tahle skupina přihlížejících je na internetu mnohem větší než ve třídě.“ Mlčící přihlížející má přitom agresor tendenci vnímat jako někoho, kdo s ním vlastně souhlasí – a stejně tak je ovšem vnímá i samotná oběť…

Tomu všemu se věnuje článek v novém tištěném Reflexu 11/2018, kde se dočtete jak o jednotlivých formách a projevech kyberšikany, tak o jejich dopadech a rozpravě nad tím, jak proti výskytu kyberneticky bezkontaktní, ale i zcela fyzické a kontaktní šikany bojovat. 

KAM SE V PŘÍPADĚ KYBERŠIKANY TAKÉ OBRÁTIT

Kniha Bezpečně n@ internetu: Průvodce chováním ve světě online vypočítává několik projektů, které kyberšikanu a související jevy řeší.

Seznam se bezpečně

E-bezpečí

Napiš nám

Linka bezpečí, 116 11, Rodičovská linka (606021021)

Projekt Minimalizace šikany

Stop kybernásilí

Internet hotline

Dětské krizové centrum

 

Hráz proti šikaně

Pojďme se nyní konkrétněji věnovat tomu, jak je kyberšikana rozšířená v českých školách a v jak spořádaném šiku proti ní postupuje zdejší protišikanerská fronta. „V rámci výzkumu provedeného s Univerzitou Palackého v Olomouci jsme se v roce 2014 ptali 28 000 dětí na zkušenosti s projevy kyberšikany,“ říká Martin Kožíšek, manažer společnosti Seznam.cz pro internetovou bezpečnost, o největším tuzemském realizovaném výzkumu.

„Vyšlo nám, že tu zkušenost má 51 procent dětí,“ (dodejme, že z šetření České školní inspekce z roku 2016 vyplývají obdobná čísla) – „s tím, že když od toho odečteme lehčí formy, jako je prozvánění mobilního telefonu, má zkušenost se závažnějšími formami 8 % dětí,“ jmenuje Kožíšek konkrétně například vydírání. Stěžejní je tu přitom nezaměňovat informace o pouhých projevech kyberšikany a o jejím regulérním uplatňování (o tom více v tištěném článku): „Hlavní definicí šikany zůstává, že musí být dlouhotrvající,“ říká Kožíšek.

Zmapované to tedy máme; víme ale, jak na to? Fronta proti kyberšikaně v Česku není zdaleka jednotná a její jednotlivé frakce mají podle vyjádření oslovených profesionálů nejen značně odlišnou úroveň protišikanerské výzbroje a výstroje, ale i rozličnou představu o tom, nakolik – a zda vůbec – proti projevům kyberšikany postupovat.

Případ šikanované gymnazistky

V článku v tištěném čísle Reflexu se dočtete o případu vzorového vyřešení případu kyberšikany na pražském Gymnáziu Evolution Sázavská (GEVO), kdy dívka ze zcela jiné školy rozdmýchala přes internet kampaň proti jedné z gymnazistek. O průběhu i vyústění případu se podrobně dočtete v materiálu, zde ale nabízím ještě potitulkovou scénu: když zmíněné gymnázium situaci vyřešilo na své půdě, oslovilo školu, na niž docházela vrchní šikanerka, s výzvou k promptnímu řešení i na jejich půdě. Vedení druhé školy se však zachovalo zcela opačně než gymnázium – a dalo na vědomí, že se ho to vlastně netýká.

Zatímco gymnázium vyslalo signál, že šikanu netoleruje (generální ředitelka Růžena Preissová říká: „Studenti musí vnímat ohledně postupu proti šikaně od všech kantorů stejný přístup; musí před sebou vidět takovou hráz, která říká: ne, tohle se prostě nedělá!“), druhá škola, z jejíchž řad vyšla šikanerka, vyslala signál zcela opačný (třídní učitel gymnázia GEVO v Sázavské Štěpán Gabriel, který případ kyberšikany rozkrýval, říká: „Ta dívka má už takhle posunuté hranice chování – a pokud jí něco takového projde na více místech včetně školy, kterou navštěvuje, ponese si dál do života, že takový způsob jednání funguje.“)

Přehršel prevence

Na běžných školách je za dohled nad takovými věcmi zodpovědný metodik prevence patologických jevů, který zajišťuje také preventivní programy. V Česku je ohledně nejrůznějších programů a projektů z čeho si vybírat – podle oslovených ovšem až moc.

„Je v tom zmatek,“ říká Klára Spáčilová, zástupkyně ředitele gymnázia GEVO, působící zde též jako metodik prevence a výchovný poradce. „Je tu obrovské množství neziskových organizací, které tyto programy dělají, a během své praxe jsem z desítek organizací narazila pouze na jednu, která byla zcela bezproblémová,“ říká.

Stejného dojmu nabyl mnoholetou praxí i bezpečnostní expert Martin Kožíšek: „Zarazilo mě, že dnes může o prevenci vykládat naprosto kdokoliv, kdo si o tom něco přečte na internetu,“ říká o mnohých preventivních programech a dodává: „Jen v Praze je spousta organizací, které spolu soupeří, kdo bude na které škole a kdo bude mít jaké teritorium. My jsme proto Prahu vzdali úplně; několikrát se nám už stalo, že po nás byla požadována finanční úplata, abychom mohli projekt na škole realizovat.“

Každá škola má ze zákona zpracovaný preventivní program, který by měl obsahovat i oblast kyberšikany, zní stanovisko Oddělení vnějších vztahů a komunikace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ministerstvo v roce 2017 novelizovalo přílohu metodického doporučení k primární prevenci – konkrétně oblast kyberšikany. Tato příloha zahrnuje praktický návod pro školy, jak preventivně působit ve svém prostředí, jak postupovat v souladu s platnou legislativou, čeho se vyvarovat či na koho se případně obrátit, pokud se s daným problémem škola setká a neumí situaci sama řešit. Pro učitele dnes existují vzdělávací kurzy i metodika a ministerstvo podporuje projekty na prevenci kyberšikany, a to ať formou záštit (např. v tištěném článku zmiňovaný projekt Jana Slámy Nenech to být), či dotací (kupř. pro aktivity projektu E-bezpečí).

Vzít to do ruky

Největší úspěchy podle oslovených ovšem stále slaví osobní, lokální přístup samotných škol, založený na důvěře mezi kantorem a jeho žákem, férovém vztahu mezi školou a rodiči i rodiči a dětmi. „Občas přijedeme na školu v menší obci, kde si říkáme, že tam snad ani není internet, a právě tam nás překvapí, že komunita kolem školy, rodiče a ředitel, tvoří prostředí, kde jsou děti odmala vychovávány, aby se chovaly bezpečně i na internetu – a ty projekty jsou úplně špičkové,“ uvádí Martin Kožíšek. „Úspěch má spíš vliv ředitelů a nadšenců než systémových přístupů.“ 

Stejný přístup je k nalezení na zmiňovaném gymnáziu. „U nás na škole mají třídní učitelé nastavený osobní vztah s dětmi; první, za kým děti s problémem jdou, je třídní,“ říká Klára Spáčilová. „A pak i za kýmkoliv z ostatních. Když se stydí před profesorkou, můžou za matikářem.“ 

Ředitelka Růžena Preissová mi vypráví ještě jeden příklad o šikaně z praxe. „Jeden z žáků si kdysi přišel postěžovat, že mu nějací chlapci ze třídy neustále předhazují, že jim dluží 300 korun.“ Chlapec si od nich přitom nepůjčil ani korunu; a tři stovky, co by jim mohl dát, také neměl. „Neustále mu vyhrožovali, hrozili, komu všemu to řeknou, a on z toho začal být už tak zmatený, že začal přemýšlet, jestli jim něco někdy opravdu nepůjčil.“ Když se případ provalil, přišlo k ředitelce dvacet chlapců, kteří šikaně přihlíželi, a prosili o odpuštění. „Vy jste to věděli?“ ptala se ředitelka. „Ano,“ na to chlapci. „A nezasáhli jste?“ „Ne.“ „Dobrá, tak máte stejný trest jako ti, co šikanovali.“ Maminkám provinilců se takový přístup nelíbil (dnes populární protlačování práv dětí na úkor jejich povinností je přitom téma na samostatný materiál), ale ředitelka stála za svým: „Řekla jsem: kdo souhlasí se zločinem, jako by ho páchal.“

A jak dnes rodiče najdou školu, co se nebojí s šikanou zatočit? Navzdory moderním technologiím je postup oldschoolový: Promluvit si s kantory, oslovit rodiče, poptat se. Tohle na internetu nenajdete.


 JAK POSTUPOVAT V PŘÍPADĚ KYBERŠIKANY

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy doporučuje v případě šikany následující postup (s tím, že jednotlivé body na sebe nemusí přesně navazovat; dítě může oznámit útok dospělé osobě již v prvotních fázích):

1. Zachovat klid (nejednat ukvapeně).

2. Uschovat si důkazy (SMS zprávy, e-mailové zprávy či zprávy z chatu, na základě nichž může být proti útočníkovi zahájeno vyšetřování).

3. Ukončit komunikaci s pachatelem (nekomunikovat s útočníkem, nesnažit se ho odradit od jeho počínání, nevyhrožovat, nemstít se; cílem útočníka je vyvolat v oběti reakci, ať už je jakákoli).

4. Blokovat pachatele a blokovat obsah, který rozšiřuje (zamezit útočníkově přístupu k účtu nebo telefonnímu číslu oběti, a je-li možno, i k nástroji či službě, pomocí které útoky realizuje).

5. Identifikovat pachatele (pokud to neohrozí oběť).

6. Oznámit útok dospělým (učiteli, rodičům).

7. Nebát se vyhledat pomoc u specialistů (specializovaných organizací, poraden, případně policie).

8. Žádat konečný verdikt (v případě řešení situace školou po prošetření případu trvat na konečném stanovisku všech zainteresovaných institucí).

 

Více o kyberšikaně najdete na stránkách časopisu Reflex (11/2018).






Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,820
22,120
29,290
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější