Karel přesně načasoval svůj vzkaz, který nasprejoval před východ z tunelu u tramvajových zastávek u Dolu Hlubina. Když se probudíte do třetího festivalového dnu, přemýšlíte, že by nebylo vůbec špatné být někde jinde. A tak vám ta věta „Na tenhle festival v životě nepůjdu“ nepřipadá od věci. Jenomže potom vám dojde, že Karlovi se to mluví, když tu nikdy nebyl! Protože kdyby se tomu svému rozhodnutí zpronevěřil a jednou na chvilku zašel, měl by za rok ve stejnou dobu takový pocit, že by se měl zase alespoň na chvilku zastavit.
Ale nejen Karel se diví tomu, co se tu děje. Frontman skupiny Poletíme Rudolf Brančovský v polední výhni několikrát (rychle po sobě) opakoval větu: Jste šílenci! Být tu v tisícistupňovém vedru!
Měl pravdu. A ti šílenci, kterých bylo také několik tisíc, to věděli. Smáli se tomu a tančili. Včetně dvou dívek z publika, které se chopily příležitosti držet mistrovi slunečník a zatančit si na pódiu. Kdo ví, už mají možná nabídku na další vystoupení.
StaříŠpinavíPsi si to na Drive Stage užívali stejně. Směs country a punku s velkým drivem, jak taky jinak, roztančila další část šílených návštěvníků. Výborná muzika, kterou nedoporučuji pouštět si v automobilu, protože byste mohli snadno překročit povolenou rychlost.
To byla včerejší mužská overtura, protože zbytek odpoledne a začátek noci už patřil ženám.
Koncert LP (Laura Pergolizzi) byl pro mě dosavadním vrcholem letošního ročníku Colours. Ta hubená holka s vrabčím hnízdem vlasů si svoje vystoupení užívala a všichni na pódiu i pod ním s ní. Energie, hlas, melodie…Všechno se sešlo v ten správný moment.
Hlavní večerní hvězda, také písničkářka Norah Jones byla úplně jiná. Mnohem tišší, obrácená do sebe, zklidněná. Úsměvy, které vysílala od piana, byly nenápadné a jakoby plaché. Myslím ale, že dobře věděla, pro koho a co zpívá, i když by jí mnohem víc slušelo komornější prostředí. Třeba v Malostranské besedě by mohla mít vyprodáno do konce života.
Takže to jsem ti vlastně, Karle, chtěl říct. Že tě chápu, i když přesné důvody tvého rozhodnutí sem ani nepáchnout neznám.
Já jsem jednou do té škatulky s bonbóny sáhnul a prostě už jsem se stal tak trochu postiženým.
I když ji schovám tak, abych ji nemohl najít, ona se zase někde objeví, zavoní a já budu hřešit.
