nahoru

Michal Hrůza o svém úrazu v Ostravě a o tom, jak se podruhé narodil

Milan Tesař, Martin Bartkovský21. července 2017 • 16:10
1080p720p360p
Michal Hrůza o svém úrazu v Ostravě a o tom, jak se tu podruhé narodil
• video: 
Martin Bartkovský

Přemýšlel jsem, bez které „hlášky“ by se žádný hudební festival neobešel. Kterou větu slýchám každou chvíli, jelikož je nezbytná pro zdejší partajní život. Měl jsem několik kandidátů, provedl vyhodnocení a nakonec jsem dospěl k závěru, že je to věta: „Stojíme na úrovni zvukaře.“

Dotyčný tím upozorňuje na jediné čitelné místo vystupující z bez přestání se pohybujících vln tanečníků, meditantů a lidských židlí, za jejichž krk si sedává pěkná slečna, která se během koncertu stává hvězdou obřího plátna. Zvukařův obří stan je Greenwichský poledník, od nějž lze odpočítávat polohu lidí uvězněných v tisícihlavém davu, anebo chcete-li meeting point, kde si těsně před koncertem dá přes mobil sraz devět lidí z deseti, čímž se zdánlivě přesné zeměpisné určení mění ve vágní informaci typu: „Pluju v Tichém oceánu a poslouchám Norah Jones! Najděte mě!“

Co je zajímavé, většinou se najdeme. Pomáháme si sice moderní navigační technikou, mobilem, ale opravdu nacházíme ty, které hledáme. Anebo někoho jiného. A o to přeci jde!  

Mimochodem, dřív chodili hudební fajnšmekři ke zvukařům hlavně proto, že byl u nich nejlepší zvuk. Byla to pravda, kvalita zvukové aparatury bývala povážlivá a zvukařova sesle zůstávala jediným místem v koncertním sále, kde se zvuk kapely alespoň přibližně kryl s ideální představou muzikantů. Při pohledu na supervýkonné pidibedny lemující vítkovická pódia (obří basové reproduktory zůstávají skryté pod pódiem), z nichž leze neskutečně prostorově bohatá a křišťálová hudba, mi doopravdy přijde čas, kdy nám vazbení kytar rvalo uši, kdy byl zvuk jedna velká splácaná koule a kdy muzikanti neustále zvedali palec nikoli na znamení spokojenosti, ale proto, že se málo slyší, jako pravěk.

Ten bezpochyby pamatuje i písničkář Michal Hrůza, jenž byl včera odpoledne v neskutečné výhni hostem našeho Reflex Music Alarm stage. Šli jsme v programu po LP, a když ji Michal viděl, vzpomněl si: „S ní mě včera seznámili. Přísahám, nevěděl jsem, o koho jde. Pak jsem si na hotelovém pokoji pustil YouTube a viděl, že ji sleduje skoro sedm set milionů lidí. V duchu jsem se kolegyni omluvil.“  (A to ještě nevěděl, že v podvečer dá LP k dobrému nesmírně pozitivní a muzikou nabitý set, alespoň pro mě vrchol čtvrtečního programu.)

S Michalem šla řeč především o jeho dlouhé cestě z Ostravy do Ostravy, která začala násilným incidentem na Stodolní ulici v létě 2014. Mluvilo se o kómatu a dočasné ztrátě paměti, o vděku místním lékařům, z nichž některé poprvé viděl až mnoho měsíců po úrazu, o muzikoterapii, během níž vyvolával z hlubin nevědomí své vlastní písně, a o tom, jak ho celá ta nešťastná událost změnila k lepšímu.

Nakonec jsem největší ťafku dostal já, moderátor, protože nejlepší otázka zazněla nikoli z mých, ale z Michalových úst. To když vyprávěl, jak se na jedné z podobných besed přihlásil v publiku asi dvanáctiletý chlapec a zeptal se ho: „Jste dobrý člověk?“

Větu nezbytnou pro festival už známe. Tohle je otázka nezbytná pro život.

Milan Tesař, Martin Bartkovský




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,620
21,830
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře