Drobná Američanka italského původu s klukovským kukučem Laura Pergolizzi (36), známá jako LP, vyprodala na jaře dvakrát po sobě pražské Roxy. Není divu, její písnička Lost On You byla hitem loňského léta. Newyorská rodačka se ke slávě propracovávala postupně. S prvními dvěma alby neuspěla, v roce 2007 se vydala na dráhu skladatelky poté, co se její skladba Love Will Keep You Up All Night prosadila na desce skupiny Back Street Boys. V roce 2009 se definitivně přestěhovala do Los Angeles a od té doby její písničky zpívají Rihanna, Christina Aguilera nebo Cher. Sólový úspěch přišel až po autorském EP Into the Wild (2012). Na Colours of Ostrava vystoupí ve čtvrtek 20. července.
Jak se vyrovnáváte s náhlou popularitou?
Snažím se na to moc nemyslet a dělat věci, které umím nejlépe, tedy skládat písničky. Baví mě prostřednictvím muziky spojovat lidi. I když jsem první dvě smlouvy u majors dostala v New Yorku, v roce 2009 jsem se rozhodla přestěhovat se do Los Angeles – to bylo mé velké štěstí. Jasně že jsem byla smutná, že budu daleko od rodiny, ale udělala jsem dobře. Začala jsem v LA žít v době, kdy tam bylo umění na vzestupu. V New Yorku už ta atmosféra, známá z předchozích dekád, není.
V té době jste se věnovala především skládání hudby pro jiné umělce. Jak se zrodil váš návrat na koncertní pódia?
To, že jsem se začala živit skládáním písniček, mi ohromně pomohlo i v tom, že jsem mohla dál hledat nahrávací kontrakt pro sebe. Až někdy v roce 2011 jsem pár věcí sama nazpívala, aniž jsem tušila, že to je ONO. Předtím spoustu mých písniček nahráli lidé, s nimiž jsem se ani nepotkala. Osobně jsem neznala ani Rihannu, ani Christinu Aguileru. Většinou jsem pracovala s ne moc známými interprety, třeba s Leonou Lewisovou a dalšími mladými, kteří akorát vystrkovali růžky. A taky jsem často ani netušila, jak je to s licencemi pro užití hudby v nejrůznějších teritoriích. Například v Evropě mě dneska zastupuje sedm různých labelů. Tahle náhlá sláva mě také donutila se toho více dozvědět o hudebním průmyslu. Řekla bych, že když začínáte, je lepší spoustu věcí nevědět, protože kdybyste měli tušení, co všechno vás čeká, možná byste se na to úplně vykašlali.
Byla tím zlomem celosvětová popularita Rihannina singlu Cheers (Drink To That)?
Zvláštní je, že tuhle písničku jsem složila na levné havajské ukulele. Mám ráda, když se věci dějí přirozeně. Najednou se mě ptali moji blízcí přátelé: „Lauro, ty jsi napsala tuhle písničku? To jsi mi nikdy neřekla.“ Já na to: „To si myslíš, že ti budu vyprávět úplně všechno, co dělám?“ Ve světě šoubyznysu se pohybuje spousta lidí a všichni něco vyprávějí. Já jsem spíš introvert, moc mi nesedí, když se někdo chlubí, že naplnil tenhle a tamhleten klub. Ať si to každý najde sám.
Ve stejném roce – 2010 – vyšla na soundtracku k filmu Burleska vaše písnička Beautiful People, kterou nazpívala Christina Aguilera. Jaký vůbec máte vztah k burlesce?
Burlesku jsem měla vždycky ráda, ostatně Dita Von Teese (přední světová burlesková tanečnice a herečka; pozn. red.) je má kamarádka. Mám pocit, že burleska vkládá do toho starého sexistického „macho“ pohledu současnější, důstojnější kontext. Ženy mají akci pod kontrolou. To mě baví. To si užívám. Já miluju krásné ženy a ráda se na ně koukám.
Váš pěvecký projev bývá přirovnáván například k Florence z kapely Florence and the Machine, já se musím přiznat, že z něj cítím víc Cher.
Cher mám hrozně ráda, kdo by neměl. Je to nejen skvělá zpěvačka, ale i vynikající stylistka. Bylo zábavné s ní udělat pár písniček. Jednou jsem si zkusila zazpívat jako ona a najednou jsem se přistihla, že si pro sebe říkám: „Hele, ono to není až zas tak těžké!“
Wikipedie píše, že dětství jste strávila v rodině italských přistěhovalců na Long Islandu jen kousek od New Yorku…
Ale pozor, já jsem původem z Brooklynu, takže přímo z New Yorku, což je město s výrazným italským vlivem. Ostatně podobné je to třeba i v Německu nebo v Belgii, tam taky vidíte spousty italských restaurací…
Byli pro vás, newyorskou Italku, dětskými hrdiny spíš mafiáni, nebo muzikanti?
Asi bych neřekla, že mafiáni byli mými dětskými hrdiny, ale v New Yorku zůstala jistá romantika po těch starých „mafiánských“ časech. Nebo přesněji – neříkala bych mafie, spíš „Frank Sinatra efekt“. Jednou z největších částí mýtu zůstává, že i když mafiáni byli ti nejtvrdší a nejdrsnější chlapi, byli taky velice emocionální a romantičtí. Odpoledne zabili třeba deset lidí a pak si sedli ke stolu a poslouchali staré desky Carusa nebo vyrazili na koncert Franka Sinatry.
Vše o Colours of Ostrava 2017 najdete zde >>>
Zmínila jste, že v nejrůznějších evropských zemích vás zastupuje asi sedm společností. Tušíte, jak je to, vzhledem k vaší sexuální orientaci, třeba v Polsku s tamní katolickou vládní garniturou a řekněme homofobií na státní úrovni?
Je docela zajímavé, že paradoxně právě ve státech, jako je Polsko nebo Rusko, jsem naopak šíleně populární a oblíbená. Svou sexualitu jsem nikdy neměla potřebu moc veřejně prezentovat. Nemám to jako kluci, když spustí: „Hele, já bych s tebou něco chtěl mít. Já bych tě chtěl dostat do postele!“ Myslím si, že naše vztahy jsou naší privátní záležitostí.
Přitom vaše videoklipy jsou plné atraktivních žen. Ve videu k písničce Lost on You, jež je o vašem rozchodu s dlouholetou přítelkyní, ji hraje vaše současná přítelkyně…
Proč by nehrála, je součástí mého života. Jsou to mé odžité zkušenosti, copak mám najednou dělat, že neexistují? Navíc, proč bych se schovávala jen kvůli někomu, kdo někde nemá rád lidi z gay komunity. Aby nás neviděl? Ani náhodou!
V tomhle kontextu se nemohu nezeptat na Donalda Trumpa.
Donald Trump je mor! Tolik ignorance a fanatismu s absencí studu v jedné osobě abyste pohledal! Ve jménu „ochrany lidských práv“ vypouští jednu stupiditu za druhou. Běžně obviňuje lidi a překrucuje pravdu a pak si vychutnává tvrzení: „To já nebyl! To já neřekl.“ I když je prokazatelně jasné, že lže. Abyste to poznal, nemusíte být žádný Einstein, stačí číst noviny! V jeho případě jde opravdu o těžké charakterové vady. Přeju si, aby ze své funkce zmizel tak rychle, jak to jen bude možné.
USA považujeme za kolébku demokracie – proč se tohle děje?
To je hodně složitá otázka, na niž se těžko hledá odpověď. Kolem nás se děje spousta divných a neprůhledných věcí. Těžko se pak divit lidem, kteří hledají jednodušší řešení, že pak začnou podléhat nejrůznějším konspiračním teoriím. Když s tím chcete něco udělat, nemůžete se jen litovat. Pokud vám to v životě nejde, nemůžete z vlastního neštěstí obviňovat ostatní. Osoby jako Donald Trump umějí omezenost některých lidí dokonale využívat a hrát na tuhle strunu. Vždyť to, jak manipuluje veřejností, sledujeme doslova v přímém přenosu. Mám pocit, že by raději ani nebyl ve funkci, že by nejradši hrál golf! Jako by byl naštvanej, že stráví příští čtyři roky v politice. Tuhle si stěžoval, že ve funkci hrál golf jenom třináctkrát...
LP na Colours of Ostrava uvidíte ve čtvrtek 20. července na Česká spořitelna stage od 18:30.
