Vjíždíme otevřenou bránou do zdí obehnaného areálu, míjíme dva přístřešky a zastavujeme pod stromem na protější straně. Sesedám z mototaxíku. Řidič mě zatím ubezpečuje, že na mě počká. Konečně se rozhlížím kolem sebe, zatímco se ke mně rychlým krokem blíží muž v kostkované košili. Už zdáli mě ale francouzsky zdraví a máváním k zastřešenému pultíku u brány naznačuje, že musím zaplatit. Jsem totiž bílá a nejsem na obyčejném tržišti, jaké jsem zahlédla při cestě sem. Jsem na největším tržišti se surovinami pro magické rituály, jinak známém jako fetiš či vúdú market Akodessewa (Marché des Fetiches) v tožském Lomé.
Magie, která přežila
Magie „Juju“ je od nepaměti spojena s animistickými náboženstvími západní Afriky. Její rituály provázely a dodnes provázejí životy statisíců, možná miliónů jejích obyvatel. Přežila příchod misionářů, šíření křesťanství i islámu a díky západoafrickému trhu s otroky pro Nový svět se usídlila i na jihu dnešních USA či na Haiti. Je silně provázána s tradicí vúdú, která je právě nejčastěji spojována právě s ostrovem na východ od Kuby.
V současnosti o ní můžeme slýchat i ve spojitosti s obchodem s lidmi. V Nigérii v roce 2014 byly například odsouzeny dvě ženy za to, že prostřednictvím magického rituálu donutily další dvě ženy nechat se prodat do Británie jako prostitutky. Oběti se bály smrti, jež by je zastihla, pokud by se magii vzepřely a odmítly odjet. Věřily, že pouhá modlitba vykonavatele rituálu by je připravila o život.
„Juju není černá magie,“ upozorňuje mě na začátek muž v kostkované košili, který se mi představil jako Elias a jenž se mi nabídl jako průvodce po stáncích s nevšedním zbožím. Naráží tím na pověst, kterou magie kvůli tomuto a dalším medializovaným případům získala. „Nic z toho, co se tu prodává, se nepoužívá k černé magii. Všechno je to pro léčivé účely.“
Zuby na artrózu, chameleón na úspěch
Přicházíme k prvním regálům, kde se na sebe tísní mrtvolky desítky druhů zvířat. K nalezení jsou tu opičí hlavy, netopýři, hadí kůže, sušené žáby, ptačí pařáty i zobáky nebo i kůže z potkanů. Mezi pečlivě vyřazenými tělíčky nebo jejich částmi stojí prorezlá plechovka a v ní se na sebe jak v tužkovníku mačkají dikobrazí ostny.
„Možná to znáte jako pero,“ vysvětluje průvodce. „Ve východní Africe tím píší. Je to duté. My je ale používáme v tradiční medicíně. Vytahujeme tím maz z uší.“ Ostny totiž mají na konci malé háčky, a tak nahrazují naše vatové tyčinky. „Pomáhá to na bolest uší.“
Ostny jsou však asi tím nejméně podivným vybavením místních obchodů. Stejně jako oháňky z koňských žíní, jež visí z plechové střechy a slouží jak k odhánění much, tak k vyhánění kožních problémů. O kus dál je totiž pečlivě vystavena celá koňská hlava.
„Lebka koně je skvělý zdroj proteinů. Když máš náročné povolání nebo chceš vyhrát maratón, je to to nejlepší, co můžeš svému tělu dát,“ pokračuje. Sušení chameleóni přejí úspěchu. Náhrdelník z buvolích zubů léčí artrózu, ale lze ho využít i jako prevenci oné choroby.
Dá se tu najít lék na všechno, od akné přes astma až po vředy či neplodnost. Je to vlastně taková velká lékárna a nemocnice přírodní medicíny pod širým nebem. A jak u nás lékárny a nemocniční zařízení páchnou dezinfekcí, tady prodejna páchne po svých produktech. Ač jsou všechny preparáty vysušeny, některé i nabalzamovány, prudké africké slunce, opírající se do střech přístřešků i vystaveného zboží, podporuje jejich další rozklad. Pach, přinejlepším připomínající pach čerstvě vydělané kůže, je tak dalším vjemovým bonusem pro každého návštěvníka. Pro slabé žaludky tak nic moc. Na druhou stranu ale nutno říct, že intenzita není tak silná. Dá se to zvládnout.
Na stole pod širým nebem se povalují antilopí rohy a buvolí lebky. O kus dál zase psí hlavy a kočičí lebky, které už tu dle vzezření leží hodně dlouho. Lidské lebky, jež se tu údajně také nacházejí, ovšem nevidím. Zato si však nelze nevšimnout kůží vzácného luskouna. Malý hmyzožravý savec, připomínající pásovce, je ohroženým druhem. Nejen místní tradiční medicína může za jeho úbytek. Jeho kůže je velmi oblíbena i v asijské tradiční medicíně stejně jako rohy nosorožců.
Rituál i pro cestovatelské štěstí
Ne všechny prodávané předměty jsou určeny ke konzumaci. Některé mají posloužit jako obětiny, jejichž spálením nebo využitím v rozličných rituálech se lidé snaží získat přízeň duchů předků nebo si je udobřit. Z toho důvodu se na tržišti nachází i obětní stůl, kde lze zakoupené či donesené obětiny spálit.
„Sousta lidi, kteří sem přicházejí, dodnes zná rituály, jimiž potřebují pomoct sobě nebo svým blízkým. Pokud jsou ale bezradní, máme tu i juju šamana,“ vysvětluje Elias. A skutečně nad dveřmi jedné z prkenných chýší, skrytých za prodejními pulty, stojí vývěska označující „ordinaci“ místního léčitele a bylinkáře.
Naštěstí vstupné, které je potřeba na začátku uhradit, zahrnuje i návštěvu takové ordinace. Veškerým vybavením malé temné místnůstky jsou jedna lavice podél stěny a oltář v koutě. Víc není třeba.
Pokud by se zdálo, že šaman pouze léčí, není to pravda. Je možné ho poprosit i o pomoc s láskou a výběrem partnera či okouzlením vyvoleného. Vytváří osobní amulety na chytrost nebo duševní sílu, pamatuje se i na cestovatele a jejich štěstí a bezpečí na cestách.
Pro začátek je třeba říct své jméno. Šaman ho pak několikrát opakuje společně s formulí pro přivolání duchů na pomoc. Celé to doprovází cinkáním na podivný nástroj. Pak je potřeba říct, co dotyčného tíží. Na základě vyřčené žádosti o pomoc s konkrétním problémem je šamanem zvolen talisman – kamínek, dřívka, váček s usušenou trávou uvnitř, něco jako plod kaštanu, malý panáček či tak podobně. Pak už musí žadatel postupovat podle šamanových instrukcí. A na konci toho všeho je zase nutné duchy uklidnit.
Některé talismany jsou přenosné. Třeba onen kolíček pro cestovatele může posloužit i tomu, komu ho rituálem zasvěcený člověk daruje. Ale amulet na chytrost, na kterém se musí spát, nebo amulet pro lásku slouží pouze jediné osobě.
Kdo má o tyto služby zájem, musí zaplatit. Rituál je také práce. A že si šaman za svými dovednostmi a znalostmi stojí, dokládá i fakt, že má vlastní vizitky a při opakované návštěvě už není nutné platit vstupné.
Relikvie nebo suvenýr
Globalizace a turismus už dorazily i sem. Díky prosperitě tržiště, jež je navštěvováno léčiteli z celého afrického kontinentu, vypadá místo lépe než všechny trhy okolo. Nejsou tu žádné provizorní příbytky a odpadky po zemi. Beninští majitelé nechali v areálu vystavět dva velké přístřešky, pod něž se téměř všichni pohodlně vejdou.
Díky zájmu turistů, kteří sem směřují jako na jedno z nejzajímavějších a nejkontroverznějších míst v Lomé i celém Togu, tu začaly vznikat i stánky se suvenýry. Asi málokdo si koupí opičí hlavu nebo kozí kost, aby si je doma vystavil. Protože ale pulty nabízejí i různé léčitelské figurky, na místě lze najít i nepřeberné množství sošek. Některé odkazují na rituály vúdú. Figurky jsou prošpikované hřebíky. Některé jsou k nerozeznání od těch léčebných.
„Tohle slouží k rituálům. Ale tohle jsou suvenýry,“ ukazuje mi průvodce. Pro laika je těžké v tom najít rozdíl, jejž třeba on, sám prodejce, pozná ihned. U čeho je to jedno, je několik druhů tradičních hudebních nástrojů, které lze využít jakkoliv.
Největší památkou na fetiš market se ale zaručeně stane množství zažitých vjemů nebo i fotografie, nad nimiž mnozí budou kroutit hlavou.
