Drsný i pohostinný Súdán objektivem českého cestovatele | Reflex.cz
reklama
nahoru

Drsný i pohostinný Súdán objektivem českého cestovatele

František Štaud12. října 2016 • 17:30
Drsný i pohostinný Súdán objektivem českého cestovatele
foto: František Štaud

Horko pouště, tanec dervišů, pyramidy merojských králů, nekonečná pohostinnost obyvatel… Súdán, země s nepříliš dobrou bezpečnostní pověstí, nabízí neuvěřitelné zážitky a umí se dotknout srdce cestovatele.

reklama

V podvečerním šeru vypadají domky pastelových barev a malovaných vrátek jak z animovaného filmu. Následující scénář je rovněž jak z filmu, tentokrát spíše z kategorie fantasy. Po prašné cestě kráčí muž obtěžkán dřevěnými kládami, směřuje ke mně. Svalnaté ruce, ostré rysy ve tváři, ale konec konců i ty klády na ramenou budí respekt už na dálku. Za normálních okolností bych přešel na druhý chodník a přidal do kroku. Jsem ale zamotán v uličkách vesnice Tombos v severním Súdánu; chodníky tu nevedou a kontakt je tak neodvratný.

„Salam alejkum, odkud jsi a co tu děláš?“ Když se dozvídá, že jen tak bloumám po ulicích, fotím vesnici, je mi trochu zima a ještě jsem nevečeřel, věnuje mi nevěřící pohled, shazuje klády do prachu pod sebou, bere mě za rukáv a vleče k sobě domů, aby mi nabídl alespoň kávu a sušenky. Bushra Farah je místní farmář a mimoděk mi podává další důkaz o nezištné pohostinnosti Súdánců.

Už cesta z letiště skrze ucpaný Chartúm je zážitek s prvky dobrodružství a překvapení. Nevidím tu žádné neťuknuté auto a mému řidiči trvá zhruba deset minut, než si s kolemjdoucím minibusem vzájemně utrhnou nárazníky, postěžují si, koho to více bolelo, vrátí se do auta a se smířlivým „mushkila“ – tedy žádný problém – pokračují dál, do mumraje aut, oslíků, tuk-tuků, chodců a cyklistů. Je čtvrtek odpoledne, den před svátečním pátkem a všichni mají nutkavou potřebu být na ulici. Semafory ani četníci na křižovatkách nemají žádnou pravomoc, vládne tu právo silnějšího, rychlejšího, zkušenějšího, drzejšího – vše kromě pravidel silničního provozu. O to paradoxněji se jeví pokuta, kterou dostávám o pár dní později na okraji Chartúmu za údajnou jízdu na červenou. Sto súdánských liber (cca 370 korun), samozřejmě bez dokladu.

Víra ve víru prachu

Každý pátek za soumraku se v prachu a písku hřbitova Hámíd al-Nil na západě Omdurmánu setkávají súdánští dervišové, aby se tu oddali společnému tanci, modlitbě a meditaci. Dnes je seance okořeněna návštěvou velkého pátera a vše má tedy mnohem větší rozměry než obvykle, včetně reproduktorů a mixážního pultu.

Ponořeni po hlavu v meditaci a po kotníky v prachu, tančí dervišové kolem dokola v rytmu nemilosrdně hlasité hudby. Všímám si, že někteří ztrácejí sebekontrolu a dostávají se do jakéhosi transu. S nepřítomným výrazem v očích a slinami u úst mávají kolem sebe všemi končetinami a dřevěnými holemi. Fyzický kontakt je nevyhnutelný, až začínám litovat, že jsem vyzul boty a vkradl se mezi ně.

„Toto není modlitba, to je trans, abychom upustili stres ze súdánského života,“ ujišťuje mne jeden z „tanečníků“, když se po západu slunce rozcházejí.Ve stejnou dobu, každý pátek před západem slunce, se na opačném konci města v Súk Sita, Hadž Yusef odehrává poněkud odlišná forma „upouštění stresu“ – zápasy núbijských bojovníků. Příchozím nabízí nevšední zážitek plný síly, potu a testosteronu. Dva soupeřící týmy svalnatých mladíků proti sobě vysílají jednotlivé zápasníky, aby v antukové aréně pokračovali v tradici vzniklé v Núbijských horách na jihu země někdy 3000 let před Kristem. Dnes už sice moderní gladiátoři nebojují nazí, jak je známo z fotografií z padesátých let minulého století, nýbrž v šortkách a tílku. Ani kůži už si nepotírají máslem a poprašek popela nahrazuje písek. Jinak ale zůstávají věrni tradici bojového umění: žádné pěsti, žádné údery, kopy, žádná krev. Nejdříve kolem sebe opatrně našlapují v hlubokém předklonu, jako dva tetřevi při toku, než se popadnou za krk nebo nohu. Vítězem je ten, kdo skolí svého soupeře na záda do písku. To vše za bouřlivého povzbuzování diváků, kterých se tu kolem celé arény sešlo na několik set. Skandování davu je stále bujařejší a tu a tam se začíná vymykat kontrole. Všudypřítomní vojáci kolem arény mají plné ruce (a občas obušky) práce, aby zjednali pořádek. Rozhodčí v aréně disponuje minimálně 150 kilogramy živé váhy a obrovským respektem a přesně se západem slunce ukončuje zápolení, bez ohledu na výsledek.

Celý článek o cestování po Súdánu a další zajímavé reportáže si můžete přečíst v časopise Lidé a Země, který je právě v prodeji. 

Časopis Lidé a Země je právě v prodeji.Časopis Lidé a Země je právě v prodeji.

František Štaud




Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama