Brusel, Rixensart: S uprchlíky v Belgii | Reflex.cz
reklama
nahoru

Brusel, Rixensart: S uprchlíky v Belgii

Karolína Němcová7. listopadu 2015 • 07:00
Brusel, Rixensart: S uprchlíky v Belgii
Do tvůrčí dílny chodí spíš děti, dospělí jen výjimečně
• foto: 
Karolína němcová

„Žádost o azyl má být v Belgii vyřízena do čtvrt nebo půl roku, ale trvalo to třeba i rok,“ vzpomíná Karolína Němcová (29) na osudy uprchlíků v Rixensartu. „Pak se ti lidé odvolali a tříměsíční lhůta na rozhodnutí se opět protáhla. Klidně o další rok…“

reklama

Po studiu jsem nastoupila jako učitelka na střední školu a tam jsem se také dozvěděla o programu Evropská dobrovolná služba (EDS). Pár cest po světě už jsem zvládla, ale tohle byla výzva (a trochu i pozapomenutý plán). Zařizování nebylo jednoduché. Agentura pomáhá vyřídit až konkrétní pobyt, ale sehnat a domluvit si ho musíte sami. Ze stovek různých sociálních, kulturních a vzdělávacích projektů nakonec zbylo sedm a vyšel až ten poslední – práce animátorky v azylovém centru pro uprchlíky.

Po roce, kdy stáž skončila, jsem se rozhodla v Belgii ještě zůstat. Mimo jiné i kvůli příteli, kterého jsem tam potkala. Tři měsíce jsem pracovala jako záskok za jednu sociální pracovnici, ale pak už jsem nic nesehnala. Jen hlídání dětí. Načerno, bez pojištění, a hlavně jen nárazově. Návrat byl jediné řešení. Přítel ještě studoval a můj výdělek na živobytí nestačil.

Pomoc odevšad

Rixensart, kde jsem dobrovolničila, je městečko asi třicet kilometrů od Bruselu, ve valonské, tedy francouzsky mluvící části Belgie. Tamější azylové středisko je malé a patří k těm otevřeným, tedy pro lidi, kteří se do země dostali regulérní cestou. Jeho obyvatelé mohli kdykoli odejít, jen to museli ohlásit a do deseti dnů být zpátky.

Jak mi řekli kolegové s dvacetiletou praxí, ještě před několika lety byl ve středisku dost nával. Pak se s novými, přísnějšími zákony počet uprchlíků rapidně snížil. V současné době už je jich ale zase plno. Přibyli hlavně Syřané a Iráčané a celkový počet (asi dvě stovky) přesáhl kapacitu, takže někteří musejí bydlet i ve stanech.

V době, kde jsem nastoupila, tvořili osazenstvo hlavně lidé z Armé­nie a Konga, pak také z Kosova, Gruzie, Afghánistánu… Celkem tam bylo asi osmdesát rezidentů včetně dětí a čtyřicet zaměstnanců. Ti se starali hlavně o administrativu a provoz, já a ještě jedna dobrovolnice jsme měly na starost volnočasové aktivity.

Velké náměstí je historickým středem Bruselu. Hansovní domy v čele s radnicí tvoří jedno z nejpůvabnějších náměstí.Velké náměstí je historickým středem Bruselu. Hansovní domy v čele s radnicí tvoří jedno z nejpůvabnějších náměstí.

Překvapila mě široká spoluúčast okolí. Dostávali jsme pozvánky na nejrůznější společenské akce, do střediska nám chodili pomáhat holky a kluci z několika belgických škol a přes prázdniny také studenti ze zahraničí. Jedna bohatá soukromá škola přispívala na provoz. A lidé z Rixensartu nám často nosívali hračky, oblečení, boty i jiné potřebné věci. Někdy jsme je ani neměli kam dávat.

Integrace bez šance

Mé začátky v Rixensartu nebyly lehké. Nezapomenu na pocit bezmoci, když děti různých národností všechny přes sebe cosi křičely a házely vším, co jim přišlo pod ruku, zatímco já se je marně snažila zastavit jen gesty a voláním Arrêtez! (přestaňte).

Dospělé zase bylo těžké motivovat k nějaké činnosti. Ženy většinou trávily čas v pokojích. Snažila jsem se vymyslet pro ně program a nabízela výrobu šperků, aerobic, filmové odpoledne, základy kosmetiky… Udělala jsem letáčky a na radu vedoucího, že si to nepřečtou, chodila i osobně od dveří ke dveřím. Většinou řekly, že přijdou, ale objevilo se jich minimum. Muži do společných místností chodili, ovšem jen na kulečník. A pak ještě chodili kouřit. To byly jejich hlavní aktivity. „Než jsem přijel sem, tak jsem nekouřil,“ řekl mi jeden z nich. „To jsem se naučil tady. Nemáš co dělat, tak kouříš.“

Je pravda, že většina z nich tam byla už léta (a cigareta možná fungovala jako náhražka nějaké osobní svobody). Faktem ale bylo, že integrace u nich až na výjimky nepřipadala v úvahu. Z celého osazenstva chodili někam pracovat jen dva lidé a ostatní, když jsem se jich ptala, proč se alespoň neučí jazyk, když už tam chtějí žít, jen mávli rukou. Nějak bylo, nějak bude.

Brusel plný exotiky

Osazenstvo centra v Rixensartu pro mě bylo dost exotické. V Bruselu, odkud jsem dojížděla, to ale bylo podobné. Agentura sehnala pro dobrovolníky levné bydlení v neslavně proslulé marocké čtvrti Molenbeek. Kdyby člověk nevěděl, že je v Bruselu, nepoznal by to. Navzdory řečem o vysoké kriminalitě se mi tam ale nikdy nic nestalo a nakonec jsem byla vděčná, že jsem arabské prostředí poznala tak zblízka.

Karolína Němcová při přípravě společné akce pro uprchlíky a obyvatele RixensartuKarolína Němcová při přípravě společné akce pro uprchlíky a obyvatele Rixensartu

Pro Brusel je multikulturní prostředí typické – stejně jako kontrasty chudoby a luxusu. Nejen Maročané, i další početněji zastoupené národy tu mají vlastní čtvrti (například Matongo, kde žijí převážně přistěhovalci z Konga), ale zároveň – na rozdíl od Rixensartu –

už berou Brusel jako svůj domov. A původní obyvatelé je navzdory různým pouličním potyčkám a dalším problémům v zásadě přijali. „Je to lepší než na Slovensku,“ řekl mi jeden z nezaměstnaných Romů, o které jsem se po odchodu z centra starala během záskoku na sociálce. „Tady nikoho nezajímá, že jsem Cikán.“

Ani v Bruselu to ovšem cizinci nemají lehké. Někde chtějí zaměstnavatelé kromě francouzštiny (kterou se tu mluví) i angličtinu, a především: skoro všude požadují i znalost vlámštiny.

Cizinec mezi cizinci

Belgie není od České republiky daleko a zvyky ani mentalita Belgičanů se od těch našich moc neliší. Za zmínku stojí Vánoce – větší dárky tam děti dostávají na Mikuláše a „pod stromeček“ putují spíš praktické věci, jako jsou ponožky, šála nebo knížky do školy. Očividně větší je zájem lidí o kulturu. Chodí víc do kina a za zábavou, ale i do galerií, divadel, na koncerty… Nabídka je také (možná právě proto) mnohem větší.

Pokud jde o rozdíly mezi Valony a Vlámy, Vlámové vedou v určité organizovanosti a pořádku, to je znát už při pohledu na zahrádky před jejich domy. Nemohu ale potvrdit, že by byli „francouzští“ Valoni komunikativnější, otevřenější a přátelštější. Říká se to, ale já poznala stejně přátelské Vlámy. Žádné studené podání ruky. Hned mě objali, dali pusu na tvář, skamarádili jsme se raz dva.

Pokud jde o postoj k uprchlíkům, v Bruselu je patrná velká snaha o jejich integraci. Zároveň však panuje určitá předpojatost (do jisté míry oprávněná) vůči Marokáncům spojovaným s vyšší kriminalitou. Mimo velká města mi přišlo, že lidé spíš žijí vedle sebe než spolu. Ale na cizince si musejí zvykat i tam. „Když jsem se přistěhoval, v bytech kolem mě žili samí Belgičané,“ vyprávěl mi jeden Čech, jenž do Belgie emigroval před čtvrt stoletím a žije v Zaventemu, městečku u letiště blízko Bruselu. „Teď je to ale tak, že ze mě se stal Belgičan a sousedi jsou samí cizinci.“

Text původně vyšel v tištěném Reflexu číslo 44/2015.

Karolína Němcová


Klíčová slova: belgiebruselimigrantiimigrace



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama