Indonésie, Borneo: Matriarchát mezi muslimy | Reflex.cz
reklama
nahoru

Indonésie, Borneo: Matriarchát mezi muslimy

Hana Svobodová3. října 2015 • 07:00
Indonésie, Borneo: Matriarchát mezi muslimy
foto: Hana Svobodová

„Na Borneu ochutnáte skvělé ovoce či ryby a užijete si nádherné moře. Jen nejezte želví vejce a nekupujte náramky ze želvoviny,“ prosí Hana Svobodová (29). „A naučte se pár indonéských slovíček. Neznám nikoho, kdo by se tu domluvil anglicky.“

reklama

Želvy mám ráda odmalička, první jsem dostala v šesti letech. V osmnácti jsem se jako dobrovolnice podílela na jejich ochraně v Mexiku, pak jsem o nich studovala na přírodovědecké fakultě. Pomáhat při ochraně jsem chtěla také v Indonésii, kde s angličtinou nepochodíte, takže jsem začala s ročním studiem jazyka na Sumatře.

Na jednom koncertu jsem tam potkala paní s nápisem Turtle Foundation na tričku. Ukázalo se, že ve jmenované mezinárodní želví nadaci pracuje. Byla vedoucí pro Indonésii. Přečetla si mou diplomku o želvách psanou v angličtině i závěrečnou práci v indonéštině a po čase mi nabídla, jestli nechci jet jako dobrovolnice na osmé nejdůležitější místo na světě pro karety obrovské.

Nejdřív jsem tam strávila dvě dovolené a od loňského března pracuji pro nadaci nastálo. Dělám poradce v biologii, prostředníka mezi místními zaměstnanci a nadací, vedu účetnictví, věnuji se výzkumu. Mezi zaměstnanci (a obyvateli vůbec) jsem jediný běloch. Ke všemu holka. Naštěstí mám oporu i ve svém indonéském příteli. Je jím Berly, šéf ochranářů, který zdejší pobočku vede.

Na samotě u moře

Indonéské části Bornea se také říká Kalimantan. Název Borneo platí pro celý ostrov. Ten je třetí největší na světě a jeho území je rozděleno mezi Indonésii, Malajsii a Brunej. Naše kancelář, kde pravidelně trávím zhruba třetinu každého měsíce vyřizováním agendy, leží v Tanjung Redebu, hlavním městě indonéské provincie Berau. Jinak pobývám na Bilang-Bilanganu a Mataze, dvou ostrovech, kde jsou kladiště karet, jež se snažíme chránit.

Plavba z Bornea trvá podle typu lodě až šest hodin, ale mezi oběma ostrovy je to jen čtvrthodinka. Kromě mě a osmi indonéských zaměstnanců nadace (čtveřice ochránců na každém z nich) tam nikdo jiný nežije. Je to jako na samotě u lesa, respektive u moře. Není tu signál pro mobily, natož internet. Pro případ krize máme jen vysílačku. Elektřinu zajišťuje generátor a kromě nafty se sem musí dovážet i pitná voda

Zelená poušť

Borneo se v učebnicích i filmech o přírodě popisuje jako zelený ostrov, kde mezi větvemi pralesních velikánů létají ptáci a motýli. Taková místa ještě jsou. Bohužel je jich hrozně málo. Když jedu z Tanjung Redebu do vesnice, odkud odplouvám za želvami a jejich ochránci, cesta trvá čtyři hodiny a z původního deštného pralesa vídám jen zbytky. Někde se ze spálené půdy tyčí ohořelé pahýly stromů, jinde stojí bagry a kolem jsou jen pařezy. Tyto obrázky se střídají s výhledy na nekonečné plantáže palem olejných. Z hlediska biodiverzity zelená poušť. Tahle zkáza je původně z Afriky a teď už ovládá Indonésii i Malajsii. A proč? Kvůli nejlevnějšímu oleji, který se nejrychleji přepaluje a podle doktorů vůbec není zdravý.

Noc s baterkou

Na menších obydlených ostrovech Bornea je většinou krásně a na těch našich „neobydlených“ teprve. Pořád svítí slunce. Skrze průzračnou vodu, teplou jako ranní kafe, vidíte celé útesy korálů a ryby nejrůznějších barev i tvarů, hvězdice, sasanky, rejnoka… A samozřejmě želvy. Ty připlouvají klást svá vajíčka do písku zdejších pláží každý den. Život jako v pohádce. Splněný sen.

Opálení, větrem ošlehaní a svalnatí kluci, kteří na ostrovech žijí, považují zdejší přírodu za samozřejmost, ale mají ji rádi a svou práci dělají poctivě. Dokud byly pláže bez ochrany, připlouvali sem lovci želv a zloději jejich vajec. Proti stavu po druhé světové válce tu klesl výskyt těchto zvířat na desetinu! Noční hlídky ovšem udělaly nevítaným návštěvám konec. Indonésané nejsou nijak agresívní, odradí je už to, že po pláži obchází někdo s baterkou.

Policie k ničemu

I bez zlodějů je práce na ostrovech dost. Přenášení želvích snůšek na místa bezpečná před škůdci, vypouštění malých želviček, sběr dat… Na Borneu zase kromě práce v kanceláři chodím také po školách a vykládám dětem o potřebě želvy a potažmo přírodu vůbec chránit. Totéž dělám i na ostrovech Mataha a Derawan.

Je to běh na dlouhou trať. Pokud jde o želvy, lov a sběr vajíček byly ještě koncem minulého století legální a místní lidé v tom pokračují dodnes. Na Derawanu jsem třeba v jediné vesnici našla v devíti stáncích z jedenácti vystavené náramky a další šperky vyrobené ze želvoviny. Snažím se to dokumentovat, ale úřady to moc nezajímá. Stejně jako častý lov ryb dynamitem, který je také zakázán už dvacet let. Po našem oznámení dokonce policie při prohlídce v jedné lodi našla čtyři tuny takto ulovených ryb a nakonec nám stejně řekli, že chybějí důkazy. Prý potřebují video, jak někdo hází ten dynamit do moře!

Žena – kdo je víc

Indonésie včetně Bornea je převážně muslimská. Dřív jsem se toho trochu bála. Naštěstí se ukázalo, že islám tu má velmi umírněné stoupence. V mém týmu ochránců jsou například muslimové i křesťané a z jejich chování nepoznáte, kdo je kdo.

Co mě ale překvapilo ještě víc, ve zdejší muslimské populaci nejsou ženy nijak utlačované. Pod pantoflem jsou naopak muži. Příklad? Kluk nesežene partnerku, dokud nebude mít taky na motorku a na nákupy, kam ji bude vozit. Bydlení po svatbě? Ženich se stěhuje do domu, jejž manželce postavili její rodiče, a v případě rozchodu z něj zase odchází. Hospodaření? Ženy ze zásady nepracují, jen muži. Ti pak svou výplatu doma odevzdávají a dostávají jen kapesné. Tohle se děje dokonce i před svatbou. Když mi svůj plat přinesl i můj vzdělaný přítel, dost jsem koukala.

Kokos místo krunýře

Kdybych práci se želvami na ostrovech popsala jako procházku růžovým sadem, na Borneu občas víc než vůni cítím ty trny. V Tanjung Redebu, městě velkém jako Olomouc, například není jediná knihovna či jiný zdroj kultury. V sebeskromnější chýši najdete jednu nebo dvě televize a každý Indonésan má nějaký ten padělek mobilu známé značky. Popovídat si ale můžete jen o jídle a dětech. Které neznají pastelky. Kterým nikdo nikdy nepřečetl knížku.

Na druhé straně – všichni jsou v klidu, nespěchají a hodně času tráví s rodinou. Oceňuji také, že se pořád usmívají, že jsou na mě hodní, že mi pomáhají. Pro mě má pobyt mezi nimi smysl. Kolem sebe mám tým, na nějž se mohu spolehnout, a dělám práci, o které jsem vždycky snila. V rámci osvěty mimo jiné ukazuji lidem, že místo želvoviny je mnohem lepší použít na výrobu náramků kokosové ořechy. Šperky jsou krásné a vzácní plazi mohou zůstat naživu.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 39/2015.

Hana Svobodová


Klíčová slova: vandrcestování



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama