Krev nevadí | Reflex.cz
reklama
nahoru

Krev nevadí

Anna Hubáčková18. července 2015 • 08:00
Krev nevadí
foto: Anna Hubáčková

„Mnoho Kambodžanů dodnes trpí podvýživou,“ tvrdí Anna Hubáčková (28). „Ta souvisí i s jejich malým vzrůstem. Dospělé ženy běžně měří kolem sto čtyřiceti centimetrů. Já mám jen sto padesát šest, ale byla jsem tam za čahouna.“

reklama

V Kambodži jsem byla dvakrát na letních kursech, které pořádáme pro studenty z ČZU a zájemce z Royal University of Agriculture v Phnompenhu. Loni v listopadu jsem se tam vydala potřetí, tentokrát kvůli disertační práci, a zanedlouho se tam zase vracím.

Vražedná pole

Hlavní a největší město Kambodže má skoro milión obyvatel a turisty láká na francouzskou koloniální architekturu i tradiční khmerské památky. Žádný návštěvník ale neunikne připomínkám hrůz někdejšího polpotovského režimu. Kolem města je řada takzvaných vražedných polí – míst, kde Rudí Khmerové zabíjeli každého, kdo nezapadal do zvrácených představ Pol Pota o nové společnosti – a jejich prohlídku vám nabídnou desítky ochotných průvodců. Ukážou vám mohylu z lebek, strom, o který se zabíjely malé děti, místo, kde se oběti střílely, místa, kde se vraždilo naostřeným bambusem, lopatami i motykami, aby se ušetřily náboje.

Zrůdnosti Rudých Khmerů připomíná i smutně proslulá věznice S 21, která leží přímo ve středu města a nevyhnete se jí při žádné cestě do centra. Kolegyně Petrou byla uvnitř, já ne. Asi bych pak probrečela půl života. Stačily mi fotky. Stěny postříkané krví nebo barely, v nichž byla kejda, do které vězňům strkali hlavu, aby je čpavek probral a mohli je dál mučit za plného vědomí.

Přes objezd rovně

Královská zemědělská univerzita leží na okraji města. Podél fakult jsou studentské koleje, u nich školní pole s plodinami. A také rozsáhlá parkoviště, protože Kambodžané zásadně pěšky nechodí. Raději popojedou na motorce, i kdyby to mělo být jen pár desítek metrů.

Chůze v Phnompenhu není ideální ani pro našince. Když někam vyrazíte pěšky, neustále vás otravují řidiči motorek i tuk tuků, dodávek, do nichž majitel cestou nabere i trojnásobek lidí, než pro kolik jsou určené. Což ovšem není nic proti konvojům náklaďáků, které vozí pracovní sílu do textilních a jiných továren. Na korbě obehnané chatrnou dřevěnou ohrádkou stojí ženy namačkané jako sardinky – na každém autě jich je hodně přes stovku. Když člověk vidí tu nedůstojnou přepravu, říká si, jak asi musejí vypadat pracovní podmínky ve fabrikách.

Ve věčně ucpaných ulicích jsou pro individuální přepravu nejrychlejší motorky. Ale je to dobrodružství. Kromě občasných semaforů nikdo nic nerespektuje, předností počínaje a nařízeným směrem jízdy konče. Vidět třeba povoz nebo pastevce se stádem dobytka, jak si to šinou napříč kruhovým objezdem, není nic neobvyklého. Není divu, že nehody jsou na denním pořádku. Helmu vám jako spolujezdci přesto nabídne málokdo.

Písně jako seriál

Kambodžané neumějí říci ne a nikdy nepřiznají, že něčemu nerozumějí, že něco nevědí nebo neumějí. Na komunikaci to občas klade vyšší nároky. Kromě kontrolních otázek, kterými si ověříte, jestli pochopili, co po nich chcete, musíte položit ještě další, a to pro ujištění, že je v jejich moci požadovanou věc zařídit nebo udělat.

Pokud jde o studující mládež, na rozdíl od té naší se sdružuje spíš ve škole. Po večerech většina mladých sedává doma, s rodinou u televize. O dívkách to platí dvojnásob, ty potřebují venku přinejmenším doprovod partnera, případně starších sourozenců.

Nikdy neuniknete kambodžské hudbě. Sama bych si ji asi nepustila, ale Kambodžané ji milují a televize nabízí hned několik kanálů, které vysílají jen klipy s muzikou. Zajímavé je, že některé písničky jsou na pokračování. Takové zpívané seriály. Většinou o lásce. V první písni se chlapec s dívkou seznámí, v další se třeba rozejdou, pak se zase dají dohromady, čelí protivenstvím rodičů, mají svatbu… Příběh ale vždy špatně skončí, rozchodem nebo smrtí. Silný vztah Kambodžanů k muzice se projevuje i vášní pro karaoke a vlastním hudebním projevem kdekoli a kdykoli. Sama jsem byla svědkem, jak se ten či onen mladík jen tak prochází areálem univerzity a zvučným hlasem prozpěvuje tamější hitůvky. Totéž se dělo i skupinově, nejčastěji s hudebním doprovodem z mobilu.

Sanitka jevištěm

Bez mobilního telefonu nedá mládež v Phnompenhu ani ránu. Mnohdy nemá rodina pořádně co do úst a studenti nemají pro práci dost kvalitní počítač, ale mobil s aktivním internetem a účtem na Facebooku je samozřejmost. Kdo nedělá selfie a není neustále on-line, jako by nebyl vůbec.

Po přidání několika kambodžských studentů do přátel jsem ale s údivem sledovala jejich posunutou etiku, nebo přinejmenším těžko uvěřitelnou otrlost. Běžně sdílené záběry z dopravních nehod pro mě byly děsivé. Mrtvý motorkář v kaluži krve a kolem hlouček lidí, kteří si to fotí a natáčejí. Záběry na policisty, jak řeší nehodu, aniž zakryjí těla obětí. Sanitka s průhlednými okny, takže lidé mohli pořizovat krvavé záběry i po naložení pacienta…

Jaký div, že podobný přístup k drastické podívané má také televize. Jednou jsme s kolegyní zrovna snídaly, když nás obrazovka „potěšila“ barevnými záběry z bezpečnostní kamery, která zachytila loupežné přepadení v jednom obchodě. Vysílali všechno, včetně zastřelení jednoho ze zákazníků, jenž chtěl prodavači pomoci.

Batoh na břiše

Kambodža je krásná země. Mě osobně nejvíc zasáhla návštěva chrámového komplexu Angkor Vat a potom plovoucí vesnice u jezera Tonlé Sap. Rybářské příbytky postavené na kůlech jsou ale k vidění i u břehů Mekongu a dalších řek. Bydlí v nich většinou Vietnamci. Kambodžané je nemají moc rádi a říkají, že smrdí.

Rizikem je vysoká kriminalita, postihující cizince i domácí. Důvodem přepadení mohou být třeba jen pěkné boty. Vynechte proto úzké temné uličky, hlídejte si věci a při jízdě na motorce mějte batoh na břiše. Jinak riskujete stržení, případně vláčení po ulici.

Společným problémem pro turisty i pro Kambodžany je také špatná voda. Příbory, které dávají v restauracích na stůl v kelímcích s vodou, je nutné pečlivě otřít do sucha. Dost na tom, že jíte z nádobí, které v té vodě umyli. Pití balené vody je základ, stoprocentní ochrana to ovšem není. Petky často leží přímo na slunci a pak není zárukou ani neporušené víčko.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 28/2015.

Anna Hubáčková


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama