Bejrút je pro muslimy jako Las Vegas – místo, kde se smí nemyslitelné | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bejrút je pro muslimy jako Las Vegas – místo, kde se smí nemyslitelné

Ondřej Klofáč4. července 2015 • 12:00
Bejrút je pro muslimy jako Las Vegas – místo, kde se smí nemyslitelné
Promenáda na nábřeží v Bejrútu
• foto: 
Ondřej Klofáč

„Libanonci si umějí užívat života, a to na úrovni,“ tvrdí Ondřej Klofáč (51). „Alkohol, i když je povolený a běžně se prodává, nepřináší žádné problémy s opilci. K cizincům, kterých v zemi moc není, jsou lidé příjemní a velmi si jich váží.“

reklama

Američané doporučují do Libanonu nejezdit, české ministerstvo zahraničí se omezuje na doporučení vyjet jen v nutných případech. Libanonci radí pobývat v Bejrútu a necestovat na sever, jih a východ. Na západ to nejde, tam je moře.

Proč do Libanonu jet, když člověk nechce zažít střelbu, riskovat únos a čelit otravným žádostem o bakšiš? Libanon zdánlivě není moc lákavé místo, jenže zdání klame. Mě k cestě inspiroval kamarád Ivan, o němž vím, že dokáže rizika posoudit. Před pár lety mě pozval do Bangkoku, kde pracoval. Podle médií bylo město právě uprostřed války, ale ve skutečnosti probíhaly boje jen na pár čtverečních kilometrech a zbytek Bangkoku i celého Thajska byl naprosto klidný. Když mi Ivan řekl, že nedávno udělal dobrou zkušenost i s Libanonem, nebyl důvod mu nevěřit. Uvěřil i Pavel, další můj kamarád, a do Bejrútu jsme vyrazili ve dvou.

Plané obavy

Libanon je nudle mezi Středozemním mořem a Sýrií, asi padesát kilometrů široká a čtyřikrát tak dlouhá. Pokud člověk nemá cestovat na sever a na jih, kde je to opravdu nebezpečné, už toho moc nezbývá. Naštěstí je naprostá většina toho zajímavého právě uprostřed.

Mezinárodní letiště leží asi osm kilometrů od Bejrútu a do centra se jede přes oblast, kterou ovládá Hizballáh. Organizace definovaná některými státy jako teroristická tam zcela veřejně spravuje jednu městskou čtvrť, jíž se po cestě z letiště nedá vyhnout. Člověk se ne­ubrání, aby nepomyslel, co všechno se může stát. Kupodivu, nestane se nic.

Dřív se toho ovšem stávalo hodně. A Libanon se zhruba čtyřmi milióny obyvatel patří k zemím s největším procentem emigrantů vůbec – v zahraničí jich žije přes dvanáct miliónů. Nejvíc v Argentině a Kanadě, svého času jediných zemích, které libanonské uprchlíky přijímaly.

Pečlivá rovnováha

Obyvatelé Libanonu žijí na prastaré křižovatce kultur a naučili se v tom zmatku existovat. Bylo to však učení náročné a rozhodně ne bezbolestné. Poslední tvrdá lekce přišla relativně nedávno a začala občanskou válkou v roce 1975, jež si vyžádala 150 000 lidských životů. V zemi, kde spolu žijí křesťané, sunnité, ší’ité i členové řady dalších náboženských denominací, jsou lidé horkokrevní a o provokace k násilí nebyla nouze ani kvůli napětí mezi Izraelci a jejich arabskými sousedy. Bojovalo se dlouho a krvavě. Sever a východ obsadili Syřané, jih Izraelci…

Patnáct krvavých let nakonec nepřineslo slavné vítězství žádné ze zúčastněných stran. Jen vyčerpání a utrpení všem. Pak konečně zvítězil hlas rozumu. Jak mi spokojeně a nezávisle na vyznání potvrdila řada lidí, jednotlivé náboženské komunity už své radikály nepodporují. Naopak, když někdo dělá rozbroje, skupina se snaží vyřídit si to s ním sama a nedovolí mu útočit na ostatní.

Vzájemná tolerance získala i právní rámec v dohodě o pevném rozdělení pravomocí podle církevního klíče. Prezident je maronita (křesťan), předseda vlády sunnita a předseda parlamentu ší’ita. Místopředsedové parlamentu i vlády pak musí být z řecké ortodoxní církve. Jedinou výjimkou z tohoto uspořádání je právě Hizballáh, jenž dohodu nerespektuje.

Město plné historie

Bejrút, hlavní a největší město země, má bohatou historii. Přes pět tisíc let. Opakovaně ho ničili nájezdníci a také zemětřesení (dokonce i tsunami), ale pokaždé vstalo z popela. Před občanskou válkou bylo tradičním centrem náměstí Mučedníků, ale budovy kolem vzaly za své během bojů. Zato vedlejší vládní čtvrť září novotou. Její budovy už byly postavené znovu, včetně známé Modré mešity.

I když v Libanonu není skoro žádný průmysl, země je bohatá a v Bejrútu je bohatství vidět na každém kroku. Lidé chodí pěkně oblečení, po ulicích běžně jezdí Range Rovery a nově stavěné byty jsou luxusní provedením i velikostí. Investují hlavně Arabové, kteří se ve svých zemích necítí bezpečně.

V architektuře je stále vidět vliv Francie, jež zemi v letech 1920 až 1943 spravovala. Problémy občas působí značení ulic čísly i jmény, zatímco mapy většinou uvádějí jedno nebo druhé. Znáte jen jméno ulice? V mapě s čísly ho nenajdete. A naopak. Samy ulice jsou ale značené vzorně. Jménem i číslem, v latince i arabštině.

Netroubit, nesmlouvat

Pro muslimy je Bejrút něco jako Las Vegas – místo, kde se smí, co je jinak v muslimských zemích nemyslitelné. Ženy chodí nezahalené, alkohol se prodává všude, ve školách i v běžném životě se mísí lidé nejrůznějších náboženství, v ulicích jsou kostely i mešity. Ani běloch tu není raritou, řada místních je od Evropanů k nerozeznání.

Překvapen ovšem bude i našinec, který očekává typický arabský svět. Nevidíte žádné žebráky, nikdo nechce bakšiš a nikde se nesmlouvá, dokonce ani na trhu! Troubení aut, typické pro okolní země, skoro neuslyšíte. A podle obyvatel se tam ani nekrade. Nezní to dobře?

Přesto během pobytu volala kamarádovi jeho vyděšená maminka. Právě v televizi viděla, jak na město dopadají rakety, a bála se, jestli není synek po smrti. My nic nepozorovali. Až po dlouhém vyptávání jsme se dozvěděli, že někde na jihu Bejrútu opravdu pár raket spadlo. Ale nikoho to nevzrušovalo.

Horké chvilky

Pro Evropana je Bejrút uživatelsky příjemné město. Díky dostatku vody ze zasněžených hor je hygiena na vysoké úrovni a nikde není problém ani s kvalitou jídla. Ceny jsou podobné českým. Libanonské libry přitom k placení nepotřebujete, paralelně obíhají i dolary. Jen je lepší mít menší bankovky, vracet se vám budou libry.

Front u památek se nebojte. My žádné turisty neviděli – ani v asi šedesát kilometrů vzdáleném městečku Baalbek s jeho unikátním komplexem římských staveb. Zato jsme zažili horké chvilky při cestě zpět. Po dálnici se z opačného směru přihnala kolona ozbrojenců v autech, zastavili provoz, začali kolem nás s křikem pobíhat a dělat zmatky.

Po chvíli jsme pochopili, že v Sýrii zabili dva členy libanonského Hizballáhu. Podle muslimských předpisů museli být do čtyřiadvaceti hodin pohřbeni a v podstatě šlo o to, aby kolona s těly přejela z protisměru přes dva naše pruhy kamsi doprava. Jenže proč to dělat jednoduše, když se můžete předvést, budit hrůzu, a ještě si při tom zastřílet do vzduchu, že? Ti mladíci byli v extázi a my v tom zmatku nahlédli i jeden z hlavních problémů Blízkého východu. Nezaměstnanost, žádné vyhlídky a život v místě, kde se nic neděje. Nebo vzrušení, zbraně, moc nad jinými a hrdinské činy? Není divu, že mnozí zvolí právě tu druhou cestu. Pánbůh s nimi a s námi též.

Text vyšel původně v tištěném Reflexu č. 26/2015.

Ondřej Klofáč


Klíčová slova: reflexbejrutlibanon



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama