Dišdaš, typické oblečení  pravověrného Araba

Dišdaš, typické oblečení pravověrného Araba Zdroj: Archív Libora Šebestíka

Libor Šebestík
Dvě třetiny obyvatel Kuvajtu tvoří přistěhovalci a na ulicích je to vidět
Vodní nádrže patří vedle mrakodrapů k dominantám Kuvajtu
Afričtí nádeníci stavějí první stany pro kempovací sezónu v poušti. Ještě nezačala, a už se kolem válejí odpadky.
Tradiční trh Mubárakíja. Na jídlo sem chodí celé rodiny a přátelé společně.
5
Fotogalerie

Kuvajt je extrémně bohatý: Jedna jachta nestačí

„Být Kuvajťanem je finančně výhodné, ale není lehké se jím stát,“ říká Libor Šebestík (29). „Bez přijetí islámu je to takřka nemožné a pro muslimy velmi zdlouhavé. Arabové musejí žít v Kuvajtu patnáct let, ostatní žadatelé až dvacet let.“

Arabsky jsem se učil se střídavými úspěchy už během studia na univerzitě, ale nebyl to můj obor, spíš koníček. O možnosti studovat tuto řeč na náklady Kuvajtu a prožít tam rok relativního volna jsem se dozvěděl až po škole. Přišlo mi to jako dobrá alternativa k zaměstnání, které mě tehdy moc neuspokojovalo.

Stipendium, jež na webu zveřejňují některé fakulty a Dům zahraniční spolupráce (do vyhledávače stačí zadat „stipendium Kuvajt“), je více než lákavé: pokrývá jazykový kurs, ubytování na koleji, jídlo třikrát denně v menze, poplatky za vízum, zpáteční letenku a měsíční kapesné sto kuvajtských dinárů, což je v přepočtu asi osm tisíc. Jedinou podmínkou pro podání žádosti o stipendium je české občanství a zájem o arabštinu prokázaný motivačním dopisem. Míst však není moc (letos jsme tři) a vyplatí se sledovat jejich vypsání už od počátku roku.

Sklo, beton a písek

Kuvajt – malá monarchie u Perského zálivu – nenabízí moc pamětihodností. Jak emirát vypadal před objevením ropy (několik hliněných domů a beduínské stany), už je dnes vidět jen v muzeu. Prostor zabraly moderní budovy ze skla a oceli, v posledních dvaceti letech mrakodrapy. Staré časy připomíná jen tradiční arabský trh Mubárakíja, první (americká) nemocnice z počátku minulého století, která dnes slouží jako kulturní centrum, a několik osamělých domů, jež prozatím unikly demolici.

O co chudší je nabídka památek, o to víc mají Kuvajťané obřích nákupních center, kde tráví volný čas pokuřováním a vysedáváním u kávy. V létě skýtá klimatizovaný shopping mall vítaný úkryt před horkem, které dosahuje i padesáti stupňů. Měsíce od listopadu do března jsou naopak příjemné, připomínají přelom českého jara a léta s občasnými srážkami, tady navíc i písečnými bouřemi.

Plat podle pasu

S přílivem petrodolarů se Kuvajťané rychle stali menšinou ve vlastním státě. Dnes z necelých čtyř miliónů obyvatel představují jen něco málo přes třetinu populace. Zbytek tvoří hlavně přistěhovalci z jižní a jihozápadní Asie. Žije tu i dost etnických Arabů převážně z Egypta a Sýrie. Pak jsou tu Afričané a vše doplňují skupiny Evropanů a Američanů. Na stavbách pracují hlavně Indové, Pákistánci jsou údržbáři, lidé z Bangladéše a Filipín slouží v kuvajtských rodinách a pomáhají jejich dětem na nohy, když spadnou z kola, nebo je zvedají rodičům do náruče (když ti si o to řeknou). Univerzálním povoláním je řidič autobusu nebo taxikář. V taxíku je možné setkat se i s etnickými Araby, kteří jinak pracují jako nižší úředníci, učí na školách nebo jsou ve zdravotnictví.

Kvalifikovanější, respektovanější a vyšší pozice zastávají až na výjimky především Kuvajťané, Evropané a Američané. Lidé ze Západu také v porovnání s ostatními národnostmi dostávají mnohem vyšší platy. Jak mi prozradili v jedné z kuvajtských bank při zakládání účtu, byl tam plat Inda v řídící pozici zhruba tisíc dinárů. Když se pak stal britským občanem, dostal trojnásobek.

Štědrá monarchie

Na vrcholu národnostní hierarchie jsou samozřejmě Kuvajťané, dotovaní štědrým systémem dávek a odpouštění dluhů. Bezplatné zdravotnictví a školství jsou samozřejmostí, novomanželé dostávají od státu slušné věno a nádavkem i pozemek, na němž si postaví dům. Když si na jeho stavbu půjčí, po uplynutí určité doby jim „půjčka“ může být odpuštěna.

Své jmění Kuvajťané neváhají dát najevo; jezdí v nejnovějších modelech aut, přičemž každý člen rodiny má vlastní, zaměstnávají služebné, oblečeni chodí jako ze škatulky, mají velké domy, samozřejmostí jsou jachty. Rodina, jež vlastní jen dvě či tři, rozhodně nepatří mezi horních deset tisíc. Tam prý počet jachet začíná kolem deseti.

Sluší se dodat, že štědrý je Kuvajt i navenek. Emír dokonce loni dostal od OSN za rozvojovou pomoc ostatním státům titul „Humanitarian Leader“.

Vodka v petce

Kuvajťané jsou navenek uzavření. Říká se, že jejich mentalitu poznamenala irácká okupace. Když je ale poznáte blíž, zjistíte, že jsou milí, pohostinní a ochotní pomoci se vším, o co požádáte. Obvyklá odpověď na otázku: „Jak se máš?“ ilustruje jejich vstřícnost dokonale: „Dokud ty se máš dobře, já se mám taky dobře.“

Mezi záliby Kuvajťanů patří dobré jídlo ve velkém množství, vodní dýmka s čajem či kávou, návštěva fitness a stanování v poušti. Od listopadu do dubna jezdí do beduínských stanů celé rodiny a pro mladší muže je oblíbenou silvestrovskou zábavou drifting po dunách. Nepříjemným důsledkem výletů je znečištění pouště odpadky, které tam všichni klidně nechají.

Alkoholické nápoje jsou v Kuvajtu oficiálně zcela zakázané. Na černém trhu je seženete, ale musíte si připlatit – litr vodky nebo whisky vyjde zhruba na šest tisíc korun.

Minisukně už byly

V šedesátých a sedmdesátých letech chodili lidé v Kuvajtu oblečeni podle západních trendů a mini­sukně prý byly na univerzitě častější než tradiční abáje. Postupně však společnost, tak jako v jiných muslimských státech, přijímala stále konzervativnější způsob života. Abáje dnes nosí většina žen a ke slušnému vychování patří přinejmenším hidžáb – muslimských žen s odhalenými vlasy je v Kuvajtu jak šafránu.

Se seznámením to mají mladí těžké. Univerzitní menza má zvláštní část pro kluky a jinou pro holky, oddělené jsou i koleje. Dokonce i v kavárenských řetězcích sedí holky a kluci odděleně. O to oblíbenější jsou sociální sítě – jedna z mála cest, jak s nadějí, že na to nikdo nepřijde, navázat alespoň virtuální kontakt s opačným pohlavím.

Těžkosti nekončí, ani když se spolu dva lidé navzdory všem překážkám přece jen seznámí blíž. Pokud nejde o vážný vztah končící svatbou, již v tradičních kuvajtských rodinách stále domlouvají rodiče, každé setkání se musí zapírat. Mladí se proto schovávají v autech na méně rušných místech ve městě a blízkém okolí.

Hlídat se musejí i manželské páry. Veřejný projev náklonnosti mezi mužem a ženou není vhodný podobně jako v Saúdské Arábii. Roli uniformovaných hlídačů mravnosti, kteří v Kuvajtu nejsou, přebírají kolemjdoucí. Hříšníky na jejich přestupek stroze upozorní slovy „má jasír… búlís!“ – tohle se nesmí… policie!

Připravuje Jan Zvelebil. Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 19/2015.