„V severním Vietnamu se žije skromně, ale hlad tam nemají,“ vzpomíná Miloslav Petrtýl (35). „Kdykoli si dáte nějaké jídlo, především polévku, o salátech ani nemluvě, objevíte v talíři věci, které tam rostou v podstatě všude.“
V lokalitách kolem měst Cao Bang a Lang Son jsem s několika kolegy z ČZU v posledních letech strávil několik měsíců. Ve spolupráci s vietnamským výzkumným ústavem akvakultury jsme se podíleli na rozvoji chovu ryb v horských nádržích. Což je trochu paradox, protože s chovem ryb začali právě v Asii, už dva tisíce let před námi.
Naše pomoc spočívala především v podpoře venkovských komunit. Šlo o to, vybrat vhodné druhy ryb a pomoci s technologií chovu, především materiálně. Koupit krmivo, bambus a plováky na klece…
Součástí projektu byl i průzkum rybích druhů. Ten pro nás byl nejzajímavější. Jestliže v Česku žije kolem padesáti původních druhů sladkovodních ryb, v povodí Mekongu jich zatím bylo popsáno asi dvanáct set a celkové množství se odhaduje na dva až tři tisíce. Lze tedy objevit ještě nepopsané druhy, případně lokality, kde se vyskytují druhy už popsané, ale nikdo je tam ještě nepotvrdil.
Krev jako dezert
Cao Bang i Lang Son jsou zhruba stotisícová správní centra dvou stejnojmenných provincií. Jde o horské oblasti na severu Vietnamu, kde je častěji deštivo a také chladněji než v přímořských a jižnějších částech země. Večer tam bývá jen deset až patnáct stupňů, zatímco na jihu pořád přes třicet.
Že jste na severu, poznáte i podle jídelníčku. Specifikem je venkovská strava, která je pro našince hodně nezvyklá (psí maso, hmyz, štíři, pavouci, hadi, žáby, oplozená ptačí vejce s embryi, čerstvá krev různých zvířat, již dostanete v misce jako dezert, a podobně). Pracovní schůzky, které se většinou řeší u jídla, proto mohou být komplikované, odmítnutí porce se bere jako nezdvořilost, v horším případě to může být pochopeno i jako urážka.
Já s tímhle problém neměl. Jako biolog původem z venkova mám navíc posunuté hranice. Zajímá mě, co všechno se dá jíst, a osobně bych byl raději, kdyby i lidé na Západě přestali konzumovat tuňáka a dali si místo toho třeba cvrčky (na což zhruba za padesát let stejně dojde). Pro mě – doma kořalku moc nemusím – bylo horší „povinné“ popíjení pálenky, do níž je zvykem dávat pestrou paletu rostlin a živočichů. Během setkání se zástupci jedné komuny jsem tak absolvoval i přípitek pálenkou s příměsí žlutavé a výrazně hořké tekutiny. Prý šlo o medvědí žluč s údajně afrodiziakálními a také léčivými účinky. Někdy je zřejmě lepší se neptat.
Vietnamsky raději ne
Z pohledu Středoevropana je Vietnam levnou zemí. Za dvě stě korun dostanete ubytování v hotelu, kde budete mít klimatizaci, wi-fi, koupelnu i záchod, v ceně budou i jednorázové pantofle, kartáček a zubní pasta. Když se budete chtít rozšoupnout, minibar vám nabídne pivo, kolu, nápoj z vlaštovčích hnízd a melounovou limonádu. Oběd pořídíte za třicet korun, kávu za deset, malé pivo i za tři. V cenách se Čech vyzná snadno – tisíc vietnamských dongů odpovídá 1,20 koruny.
S ohledem na zápis vietnamštiny do latinky se člověk celkem dobře orientuje i v nápisech nebo třeba v jídelníčku. Zato výslovnost je složitá, na šest způsobů, a rozdíly našinec těžko rozezná. Kolega se jednou při schůzce s vietnamskými partnery dlouho snažil říci něco jako: „Ahoj, já jsem Lukáš, dejte si se mnou kávu.“ Nakonec to stejně musel vysvětlit anglicky a pak ho zdvořile poprosili, ať už to vietnamsky nikdy nezkouší. Nepochodil ani německý kolega, který se snažil objednat si v restauraci klasickou vietnamskou polévku pho. „Fo,“ řekl. A oni jen koukali. „Fo! Fo…“ Zkusil to asi šestkrát. Pak rezignoval, ukázal to na jídelním lístku a personál pochopil: „Á, pán chce fo…“
Vypij tolik co já!
Vietnamci obecně jsou přátelští a usměvaví lidé, nikdy neklejí a také nepoužívají sprostá slova. Ve vietnamštině snad ani neexistují (marně jsme se chtěli nějaké naučit) a při anglické konverzaci jsme od vietnamských partnerů nikdy neslyšeli jediný výraz, jímž by si ulevili a uvolnili emoce.
Společenská pravidla zakazují i přímou konfrontaci. Nikdy neuslyšíte, že něco nejde. Místo odmítnutí vám řeknou, že ano, a začnou vypočítávat, co všechno by se muselo, že by to bylo komplikované, možná ne zcela vhodné…
Stejně jako nepřijmout nabízené jídlo neslušné je také odmítnout přípitek. Popíjení na vietnamský způsob má přitom dost soutěživou podobu. Ze společnosti u stolu vždy někdo povstane a určí, kdo ho má následovat a vypít stejně jako on. Pije se sice z malého kalíšku, ale když je u stolu deset lidí a kolem čtyři číšníci, každý v ruce s lahví pálenky, kterou hned dolévají, je to náročné. Nicméně, drobní Vietnamci se vyrovnávají s alkoholem podobně těžce jako Mongolové, Indiáni nebo Eskymáci. Slovan pořád relativně snadno vítězí.
Bez razítka nikam
Nový rok slaví Vietnamci až v únoru a pro návštěvníka je zajímavé oslavy sledovat. Na druhé straně jde o týden či deset dní, kdy nic nefunguje. Úřady počínaje a dopravou konče, protože místa ve vlacích jsou zamluvená dlouho dopředu. Jestliže my se u stromečku scházíme v úzkém kruhu těch nejbližších, ve Vietnamu se sejdou i vzdálení příbuzní, často jde o stovky lidí a rodiny si na to pronajímají velké stany pod širým nebem. Při té příležitosti se také řeší problémy: pomůže se potřebným, případně se vypere i špinavé prádlo. Když se někdo nechová dobře, varování příbuzných ho mnohdy včas umravní.
U nás se mi často stává, že se s někým dohodnu a on se na to pak vykašle nebo se domluvu snaží jednostranně změnit. Tohle se nám s Vietnamci nestalo. Smlouvají a dohoda trvá déle (sejít se na půli cesty není zvykem, jedna strana musí mít vždy výrazně navrch), ale dojednané věci platí a realizují se bez zbytečných odkladů.
Sympatická je také schopnost Vietnamců improvizovat a rychle zavádět do praxe nové postupy. Na druhé straně se musí detailně plánovat a organizovat vše, co se týká státní správy a rozhodování závislého na vůli vyšších autorit. Cestování „na divoko“ rozhodně nedoporučuji. I ve zdánlivě pusté krajině se vždycky někdo vynoří a bude se ptát, co tam děláte. A pak přijede policie a chce vidět povolení. Z Hanoje, z provincie, od lokálních autorit… My naštěstí vždycky všechno měli, jinak by to nic příjemného nebylo.
Text původně vyšel v tištěném Reflexu č.17/2015. Rubriku připravuje Jan Zvelebil.
