Jižní Dakota, Delmont: Život mezi kovboji | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jižní Dakota, Delmont: Život mezi kovboji

Zbyněk Surovec19. června 2014 • 17:00
Jižní Dakota, Delmont: Život mezi kovboji
foto: Zbyněk Surovec

„Když jsem vešel do domu mé první hostitelky, zaskočil mě neskutečný smrad a pět pitbulů uvnitř,“ vzpomíná Zbyněk Surovec (18). „K bydlení jsem dostal pokoj se psími výkaly na podlaze a dírami pod okny i ve střeše.“

reklama

Po pravdě, jet na rok do Ameriky se mi moc nechtělo. Spíš to bylo přání rodičů, kteří mi opakovaně vysvětlili, že doma nic nedělám, ve škole jsem průměrný a potřebuji se někam podívat, dokud mě to ještě změní.

Dnes už vím, že měli pravdu. Jsem v Jižní Dakotě už téměř rok a rozhodně ho nepovažuji za ztracený. První měsíce však byly pekelné. Zasloužila se o to renomovaná americká agentura, jež si za zprostředkování pobytu a studia vzala sedm tisíc dolarů. Navzdory dlouhé přípravě mi místo hostitelské rodiny na poslední chvíli nabídla osamělou starou paní v městečku Delmont. Chovala čtrnáct psů, z toho některé uvnitř domu, moc po nich neuklízela, a k tomu si ještě zapalovala jednu cigaretu od druhé. Výsledný zápach byl k nevydržení. Že v mém pokoji nebylo světlo ani psací stůl, stěny se rozpadaly a díra ve střeše věstila krušnou zimu, to už byly jen detaily.

Po žádosti o změnu mi agentura vyhověla tak, že mě ve stejném městečku přesunula do domu se sedmi psy, třemi kočkami a jedním lenochodem. Psi měli v péči sedačku v obýváku, kočky si oblíbily kuchyňskou linku a odpadkovým košem i toaletou v jednom byly po­dlahy.  Další hostitele už jsem hledal bez agentury, s pomocí školy v nedalekém větším městě Tripp, kam jsem dojížděl. Nakonec to vyšlo. Po třech měsících jsem si mohl oddechnout v hezkém, a hlavně čistém domě. Zápach a stopy psích tlap třeba i v sádle na dně pánve zůstaly jen temnou vzpomínkou.

Jako ve filmu

Delmont stejně jako Tripp leží v oblasti zvané Douglas County, asi dvě hodiny jízdy autem ze Sioux Falls. Člověk si během ní připadá jako v klasickém americkém filmu. Dřevěné domy, opuštěné farmy ztracené v polích, nekonečné silnice uprostřed ničeho a na nich obří pick-upy a motorkáři v kůži, kteří se na svých strojích prohánějí jen v brýlích a šátku.

Tripp je velký, ale Delmont měří podél hlavní silnice asi míli. Má necelé tři stovky obyvatel, jednoho policistu a bar, jenž jako by vypadl z nějakého westernu. Muži tu nosí rifle, flanelové košile, kovbojské boty a klobouky. Kam se podíváte, všude vidíte zbraně. Chodce na ulici nepotkáte. Všude se jezdí autem, i kdyby to bylo mělo být jen sto metrů. Zároveň je tu auto jediný dopravní prostředek, s výjimkou autobusu, který sváží mládež do školy.

Chudý kraj

Douglas County je chudý kraj v jedné z nejchudších zemí USA. Průměrný příjem domácnosti se pohybuje kolem dvou tisíc dolarů měsíčně, a v Delmontu dokonce žije podle statistiky skoro pětina lidí pod hranicí chudoby. Některá auta tu dokonce jezdí v takovém stavu, že by je u nás vůbec nepustili na silnici.

Mně se zprvu zdálo všechno levné a moc jsem se neomezoval.  Ale skutečně levný je tady jen benzín. Při porovnání průměrných příjmů je vyrovnáno. Proti českým jsou sice dvojnásobné, ale taky je tu dvakrát dráž než u nás.

Špína je normální

Život v Douglas County nabízí Evropanovi nejedno překvapení. K těm méně příjemným pro mě patří interiéry domů některých mých spolužáků, především z Delmontu. Opadající omítky na zdech i na stropě, okna zakrytá dekami, asi kvůli lepšímu obrazu v televizi nebo na monitoru počítače, všude obrovský nepořádek, zvířata běhající mezi poházeným oblečením. Špínu a nedostatek hygieny však potkávám i na většině míst, kam se přijdu najíst. Fast food nebo restaurace, všechno jedno. Špinavé jsou talíře, sklenice i příbory. Běžný je také randál z několika nahlas puštěných televizí. Radost vám neudělají ani obchodní řetězce s potravinami. Dominují polotovary. Předvařené, předpečené, předsmažené. Hranolky, kuřecí nuggety, hamburgery, pizzy a podobné lahůdky. Místní obyvatelé prakticky nic jiného nejedí. A podle toho také vypadají. Platí to i pro mé třetí hostitele. Oba manželé učí na základní škole a měli by o zdravém životním stylu něco vědět. Přesto, když ve čtyři odpoledne přijdou z práce, spočinou na sedačkách a sledují některou z pěti televizí v domě. Na výběr mají několik set kanálů a vydrží se dívat až do noci.

Karavan, loď a prut

Co mi tu maximálně vyhovuje, to je veskrze přátelská atmosféra. Nesetkal jsem se tu s jediným arogantním člověkem. Všichni se k sobě chovají velmi kamarádsky a k cizincům, pokud jsou slušní, zrovna tak. Někdy mám pocit, že jsou tím veselejší, čím větší mají nadváhu.

Trochu zvláštní je, že se spolu neloučí. Při setkání se velmi vřele vítají, ale odcházejí mlčky, slůvko „bye“ nikdo neutrousí. Jen zřídka někdo řekne „see you later“, uvidíme se později.

Když už se vyrazí do přírody, tak většinou na ryby. I průměrný Američan v Douglas County vlastní loď a karavan. Na velikosti a stavu nezáleží, ale záliba v rybaření patří k bontónu. I kdybyste se vypravili někam k řece jen dvakrát nebo třikrát za rok jako moji hostitelé.

Děti za volantem

Zatímco u nás na diskotéce potkáte opilé i třináctileté slečny, tady jsem to nezažil. Alkohol vám nalijí až od jedenadvaceti a věk na ID kartě zkontrolují, i když už máte šediny.

Za volant naopak mohou už děti. Řídit smějí od čtrnácti let. Asi proto, že jinak by se bez rodičů nikam nedostaly. Každopádně – od nich ani od nikoho jiného vám nic nehrozí. Český řidič si tu připadá jako v nebi: silnice jsou rovné a krásné, jako by je postavili včera, a nikdo na nich nepřekračuje rychlost, netroubí, nebliká, nepředjíždí. Všichni jezdí plynule, jako by měli na palubní desce sklenice plné vody, z nichž se nesmí vylít ani kapka.

Řízení je ovšem to jediné, v čem dostávají mladí důvěru. Třeba ve škole si ani neškrtnete. Kamery jsou na každém rohu (ve školním autobusu jakbysmet, řidič kontroluje, jestli všichni sedí, a neváhá zastavit, jakmile někdo stojí v uličce), všude jsou nápisy zakazující telefonovat a hrát hry. Telefon nesmíte vytáhnout z kapsy ani během tříminutových přestávek mezi hodinami, není dovoleno ani mluvit se spolužáky na chodbách. A v jídelně není dovoleno navštěvovat sousední stoly. Kde si sednete, tam musíte zůstat celou pauzu na oběd. Někdy jako by to ani nebyla škola, ale spíš nějaký tábor na převýchovu.

Zbyněk Surovec


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama