Podnik na dvě stě let

Do Buchsu mě přivedla nabídka vývojového centra jedné nadnárodní firmy, které oslovilo několik univerzitních pracovišť s poptávkou po spolupracovnících s určitou chemickou specializací. Přestože jsem univerzitní dráhu před časem opustil, dostala se nabídka až ke mně. Kromě univerzitní zkušenosti jsem měl za sebou i několikaletou praxi v oboru, který výběrovou komisi zajímal, takže mě nakonec přijali.

Se mnou odjela i manželka, dvanáctiletá dcera a sedmnáctiletý syn. Firma nám velmi pomohla s nalezením bytu i se stěhováním a vyřizováním formalit. Zajistila i roční kurs němčiny pro manželku a půlroční pro mě. Vylepšit jsem musel také svou angličtinu. S tím bylo práce víc.

Sídlo firmy se nalézalo v Lichtenštejnsku a tam jsem i pracoval. Bydlení nám ale našli ve švýcarském Buchsu, v kantonu St. Gallen. Odtamtud jsem to měl do práce blízko, asi deset kilometrů.

ŠESTKA JE NEJLEPŠÍ

Švýcarsko je krásná a zajímavá země. Hory, jezera, úchvatné přírodní scenérie, citlivě propojené s dokonalou infrastrukturou – přehradami, dálnicemi, železnicemi, tunely … Abych si to užíval jako turista, k tomu jsem se však moc nedostal, měl jsem jiné starosti. Zatímco manželka pečovala o rodinu a domácnost, já trávil zhruba deset hodin „hrubého času“ denně v práci, což odpovídalo i švýcarským zvyklostem pro pracovníky v mé pozici.

Obec Buchs má asi deset tisíc obyvatel a leží na horním toku Rýna, v údolí, jež vytváří několik kilometrů širokou rovinu táhnoucí se mezi Alpami od jihu k severu. Na levém břehu řeky jsou švýcarské kantony Graubünden a St. Gallen, na pravém je Lichtenštejnské knížectví a pak rakouská spolková země Vorarlberg. Oblasti kolem Buchsu se proto také říká Dreiländereck, což by se dalo volně přeložit jako kout tří zemí.

Naše rodina měla praktickou zkušenost se všemi. Já pracoval v Lichtenštejnsku, bydleli jsme ve Švýcarsku a děti jezdily do škol v Rakousku, v patnáct kilometrů vzdáleném Feldkirchu. K tomu jsme se rozhodli proto, že rakouské školství je našemu mnohem bližší než švýcarské. V něm je spousta věcí jinak, včetně známkování. To je šestistupňové, ale pozor – šestka je nejlepší!

OD VÝPLATY K VÝPLATĚ

V práci jsem zastával pozici „senior engineer“ a shodou okolností jsem skutečně byl jeden z nejstarších. Kolegové, inženýři z technických oborů, pocházeli zejména z Německa a Rakouska, ze Švýcarska jich bylo málo a z Lichtenštejnska ještě méně. Na rozdíl od manažerů v oblecích a kravatách jsme hrdě chodili do práce v riflích a tričku, ale platy jsme brali královské. Respektive mi to tak alespoň zpočátku připadalo.

Můj hrubý plat, včetně ročních odměn, představoval víc než dvojnásobek průměrného švýcarského příjmu a při přepočtu na koruny byla ta suma docela ohromující. Občas jsem tomu kouzlu velkých čísel neodolal. Ještě s dalším Čechem, který pracoval v jiné firmě, jsme v Buchsu popíjeli v našem oblíbeném baru vybraná německá piva (ta švýcarská nám moc nechutnala) a při tom se dohadovali, nakolik lze naše příjmy srovnávat s platem českého ministra, předsedy vlády či prezidenta.

Realita ovšem vypadala mnohem prozaičtěji. Náklady spojené se životem celé rodiny byly velké. Nájem a provoz luxusního bytu, daně a jiné odvody, spoluúčast na zdravotní péči včetně plné platby u zubaře za všechny členy rodiny, náklady na doučování jazyků u dětí … Všechno se dalo z jednoho platu zvládnout, ale to, co nám měsíčně zbylo, připomínalo doma všeobecně známý způsob života – od výplaty k výplatě. Klamný pocit, že máme na české poměry hodně peněz, na tom měl velký podíl, posiloval tendenci utrácet.

Teprve po delším kontaktu s novým prostředím jsme si uvědomili, jak jsou Švýcaři šetrní, ba, dle našich zvyklostí, skoro lakomí. A přešlo to i na nás. Po dvou letech jsme došli k názoru, že nejefektivnější rodinná konzumace mého příjmu bude doma, kde je citelně levněji. Zůstanu tedy ve Švýcarsku sám (nakonec z toho vyšly ještě další čtyři roky) a manželka se s oběma dětmi vrátí domů. Po jejich odjezdu, na nějž měly vliv také synovy zbytečné problémy s latinou jako třetím a pro něj novým jazykem na rakouském gymnáziu), jsem si místo čtyřpokojového bytu se dvěma koupelnami pronajal levnou garsonku, v práci si dohodl snížený úvazek a na každý čtvrtý týden jezdil domů.

Z OTCE NA SYNA

Že jsou Švýcaři k cizincům chladní a odtažití? Jak ke komu. Jakmile zjistí, že máte kvalifikovanou práci u dobré firmy, slušně se s nimi domluvíte (dvě třetiny mluví německy, ale problém by nebyl ani s angličtinou) a také se dle obvyklých zvyklostí (prostě slušně) chováte, ledy roztají. Bez sentimentu – roli při tom hraje i to, že v tom případě vyděláte přiměřené peníze, z nichž samozřejmě platíte přiměřené daně. Za to vám Švýcaři připíšou velké plus. Naopak alergičtí jsou zejména na azylanty zneužívající jejich sociální systém, z nichž mnozí si k tomu ještě přilepšují drobnou kriminalitou.

Ve srovnání s poměry u nás mě tam nepřestávala udivovat profesionální i lidská solidnost většiny obyvatel, kteří nemají ve zvyku tolik lhát, vymýšlet si a vůbec nejrůzněji mlžit, jak to znám z domova. Po delším pobytu jsem si také začal uvědomovat skutečný význam výsledků lidské práce, jimž bylo po celé generace dovoleno kumulovat se v soukromých podnicích, v rodinách, v rodech. Odtud plyne i větší motivace k poctivé a usilovné práci. Z vědomí, že to celé má smysl; životní, osudový, pokračující z generace na generaci. Vždyť některé rodinné podniky tam prý fungují nepřetržitě třeba dvě stě let.

ŽÍT JINDE? KLIDNĚ

Viděno z profesního hlediska, ­Švýcaři ani Němci se od nás v konkrétních znalostech a dovednostech nijak zvlášť neliší. Rozdíl je ovšem v přístupu. Švýcarská zodpovědnost, serióznost a cílevědomost v práci se pak promítají i do jejich dalšího života, do vztahu k rodině i k ostatním ­lidem. Tady bychom se měli ­hodně co učit.

Po šestileté zkušenosti z německy mluvící části Švýcarska a spolupráci s mnoha kolegy z Rakouska i Německa se ze mne stal pře­svědčený germanofil. V Buchsu jako bych našel druhý – bezpečný a příjemný domov. Kdyby to okolnosti dovolily, byl bych tam asi velice rád zůstal a Česko by mi nijak moc nechybělo.