Láska na první pohled | Reflex.cz
reklama
nahoru

Láska na první pohled

KATEŘINA ZVELEBILOVÁ7. října 2013 • 06:00
Láska na první pohled
foto: Profimedia.cz

„Totnes je milé nekonzumní město,“ vzpomíná Kateřina Zvelebilová (22). „Většinu peněz za týdenní nákup například lidé utrácejí u místních obchodníků. Do supermarketu jdou obvykle jen pro zboží, které nenajdou jinde.“

reklama

Cesta do Totnes pro mě začala, když jsem v krásné krajině kolem městečka Chagford potkala i jednoho krásného českého mladíka, jenž tam už léta žil. Po návratu do Čech jsem se rozhodla, že se za ním odstěhuji. Nenastoupila jsem na už zapsané magisterské studium, ukončila fungující pracovní poměr, sehnala přes britský internetový portál práci au pair v Bathu, koupila letenky a těšila se na odjezd.

Několik dní před ním mě mladík poslal k vodě, a tak jsem trochu změnila cíl. Přijala jsem nabídku ubytování od Nataši a Michaela (známých rodičů), kteří žijí v Totnes, a novou brigádu jsem si našla nedaleko, v biokuchyni farmy Riverford.

JINÝ SVĚT

Anglie je pro našince zvláštní. Jízda vlevo a opačné umístění kohoutků s teplou a studenou vodou jsou notoricky známé a obojí se vyplatí mít na paměti. Zábavné je to s penězi (čím větší mince, tím má menší hodnotu) a jednotkami váhy. Když se vás například v obchodě zeptají, jestli stačí jeden „kámen“ brambor, myslí tím čtrnáct liber, tudíž necelých sedm kilo. Pokud jde o jídlo a pití, místo naší odpolední kávy mají Angličané svůj proslulý čaj o páté (čas na kávu je naopak v jedenáct dopoledne), jejich oběd je většinou studený a ke každému jídlu patří minimálně jedny brambůrky. Vyrábějí se v nejrůznějších variantách a většinou v malých baleních, právě jako předkrm k obědu či večeři nebo zákusek po svačině.

Totnes jsem si zamilovala na první pohled. Útulné městečko leží na řece Dart, v krásné krajině asi deset kilometrů od mořského pobřeží. Všechno tam má přátelské rozměry (dokonce i malý supermarketík a průmyslová zónička skrytá mezi stromy), nikde netrčí věžáky, místo panelů jsou všude jen cihly a kameny, na střechách bílé došky nebo šedá břidlice. Většinou jde o řadové domky, jejichž obytná plocha nepřesahuje malý byt, ale je na nich vidět svědomitá péče majitelů: můj domeček, můj hrádeček.

Drobnou vadou na celé té kráse je typicky anglické počasí. Nebude dnes pršet? Tuhle otázku tam nikdo neřeší. Jde se ven? S výjimkou mladých, kterým je jedno, že dřív či později zmoknou, s sebou všichni automaticky berou deštník nebo plášť. Protože den bez deště je v podstatě jen statistická chyba.

NA ULICI ZADARMO

Hlavní předností Totnes jsou jeho obyvatelé. V nejkrásnějším koutě Anglie se přirozeně usídlilo dost příslušníků bohatších vrstev, ale mnohem větší část obyvatel bych tipla na hippies, kteří se tu usadili na stáří, když je unavilo cestování po světě.

Život ve městě podle toho i vypadá. Každou chvíli je někde koncert nebo jiná kulturní akce, na hlavní ulici svobodně hrají muzikanti a veřejné vystoupení zkoušejí i děti. Produkce je to často příšerná, ale lidé jsou rádi, že se mládež o něco snaží, a těch pár drobných v klobouku nikdo neřeší. Na rozdíl od nás tam totiž pouliční umělci žádné povolení nepotřebují, natož, aby za ně platili.

Za zmínku stojí také odpovědnost lidí k životnímu prostředí. Odpadky se pečlivě třídí a u kupujících má přednost zboží v recyklovatelných obalech. Když jednou naše farma uvedla na trh nový sýr v jiném balení, hned přišlo mailem deset upomínek, že na obalu chybí informace, jak ho recyklovat.
Krásným příkladem občanské aktivity obyvatel byl loňský úspěšný boj proti americkému kavárenskému řetězci Costa Coffee. Na živém společenském životě městečka se totiž podílí neuvěřitelných dvaačtyřicet kavárniček, cukráren a dalších podniků, kde se něco servíruje, a lidé se právem báli, že příchod nadnárodní firmy pro ně bude pohromou. Na plány k ochromení provozu (obsazovat stoly a objednávat si u nich vodu, jež je zadarmo) nakonec ani nedošlo. Podpora lokálních výrobců a podnikatelů byla tak intenzívní, že to řetězec raději vzdal předem.

MAT BEZ PATA

Jestliže jsem v Totnes zažila to nejlepší, čím se Spojené království může pochlubit, stinné stránky mi naopak ukázala práce v Riverfordu.

Kuchyně, kde jsem dělala, zpracovávala produkci farmy pro lokální obchůdky a kromě toho v ní jedna večerní směna vyráběla luxusní cukroví, které se vyváželo do celé země. Tato činnost, na niž najali i mě, se ovšem tři hodiny překrývala s ranní směnou, takže v malé a nedostatečně vybavené kuchyni nastávaly absurdní boje o volné stoly, ostré nože (asi tři) i další nástroje.
S výjimkou surovin se šetřilo na všem. Třeba chňapky (minimální investice) byly propálené a většinou také krátké. I když si jich člověk vzal víc, stejně si občas od horkých plechů popálil předloktí. Polovina kuchyňských strojů navíc pořádně nefungovala. Ze čtyřpatrové trouby pekla správně dvě patra, lis jsme museli zkoušet holou rukou, abychom odhadli, jestli už není přehřátý, mastný nebo prostě unavený, jinak bychom riskovali, že nám splácne fólie a kousky těsta dohromady. A tak dále. Co je staré, to je dobré. Anglické památky na tomto dogmatu vydělávají, ve výrobě už je to horší. Ještě k tomu všechno komplikoval manažer směny Mathiew. Měl dělat co my, a k tomu vše koordinovat. Jenže udělal čtvrtinu a nekoordinoval nic, protože se bál lidí.

Navzdory tomu všemu se personál nijak nebouřil. Že se člověk občas spálí? Na to si jde zvyknout, řekly mi služebně starší kolegyně. Že nám Mathiew, který jako by vypadl ze seriálu Pat a Mat, místo řešení problémů přidělává další? V šatně ho všichni pomluvili, ale neúnosnou situaci jsem musela s jeho nadřízenými rozseknout až já, cizinka, a navíc druhá nejmladší. Že jsou běžní Angličané konzervativní? Po zkušenosti z Riverfordu bych spíš řekla rigidní, ustrašení a pokrytečtí, s posvátnou hrůzou z autorit.

VÍTEJTE V HOBITÍNĚ

Jakkoli to občas bylo krušné, ničeho nelituji. Získala jsem jistotu, že se jen tak někde neztratím, a zároveň dostala dobrou lekci, že ne všechno v zahraničí se třpytí. S poznáním jiné kultury a národního ducha jsem našla mnoho dobrého i na tom českém.

Jestli mohu radit, v Anglii se vyhněte velkým městům. Nejpůvabnější je venkov, zvlášť na jihozápadě. Poutníka tam přivítají kouzelné hospůdky, staříci v teplácích, co si povídají o počasí, kamenné statky s doškovou střechou, malebná panství i ruiny hradů na zelených pastvinách a mlžných vřesovištích. Pohádkově romantický Devon připomíná Kraj v Tolkienově Středozemi tak silně, že budete čekat kudrnatou hobití hlavu za každou zídkou.

KATEŘINA ZVELEBILOVÁ


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama