V květnu 2011 odebral norský úřad Barnevernet Evě Michalákové její dva syny. Matka je momentálně vídá dvakrát do roka na pár hodin za dozoru sociálních pracovnic. Své děti chce zpět, tvrdí, že jí byly sebrány bezdůvodně. Do jejího boje se loni na podzim vložila i pobouřená česká veřejnost a politici.
V dech beroucí divočině, na ledem zkřehlém výběžku pevniny omývaném Norským mořem, zhruba dvanáct set kilometrů severně od Osla je šero, větší šero nebo tma. Slunce tu vychází kolem půl dvanácté, zapadá o hodinu později. Teploměr nevyšplhá nad nulu. Do Štědrého večera zbývá pět dnů. A je to znát na horečné aktivitě místních, obchody v Bodø jsou plné; hlavně nezapomenout na zelí a vepřový bok, tradiční vánoční norské jídlo. I Eva Michaláková je ve městě a nakupuje. I ona bude večer se svým přítelem Kimem dusit zelí a péct vepřové. Vysoko na severu, daleko od Osla, kde jí prý trhalo srdce chodit stejnými ulicemi, kudy se ještě před čtyřmi lety procházela se svými dvěma syny. Synům dárky dávno poslala na adresu jejich pěstounů. Neví ale, zda je dostanou. Nebylo by to poprvé, co by se její dárky někde cestou ztratily.
Taková normální česká rodina
Na norskou půdu Eva, původem z Hodonína, poprvé vstoupila v roce 2003. Po boku svého dnešního exmanžela Josefa Michaláka, kterého potkala coby průvodkyně v Chorvatsku a jenž v té době žil v městečku Mjøndalen, jihozápadně od Osla. V Norsku se vzali. V Norsku se jim narodili i dva synové. Denis (9) a David (6). Oba, protože jejich rodiče jsou Češi, mají české občanství.
Rodina Michalákových se posléze usadila ve Steinbergu, kousek od městečka Drammen, na březích stejnojmenné řeky, jež je od Osla vzdáleno ani ne šedesát kilometrů.
Dokud se Eva nenaučila dobře norsky, vydělávala si jako uklízečka, postupně se ale vypracovala na operátorku velké prádelny v Oslu, jež se starala o většinu hotelů norského hlavního města.
Oslo je přátelské, bohaté a velkorysé město s přístavem, odkud přímou linkou metra během pár minut vyjedete do téměř dvou tisíc metrů nad mořem k monumentálnímu skokanskému můstku. Téměř nikdo neplatí za noviny či skořicového šneka jinak než zlatou, platinovou nebo černou platební kartou, malé espreso pořídíte za sto pět korun českých, litr benzínu za osmačtyřicet.
Po chvíli si ale všimnete, že na ulicích nejsou děti. Nevidíte je v tramvajích, v metru.
V Norsku a severských evropských zemích se to má totiž s dětmi trochu jinak než u nás.
To brzo zjistila i rodina Michalákových, jejíž oba synové postupně začali chodit do školky ve Steinbergu. V Norsku trvá mateřská průměrně půl roku, od sedmi měsíců je možné děti umísťovat do školek.
Do roku 2008 prý plynul život Michalákových v norském „téměř ráji“ poklidně. „Pak Denísek začal mít problémy se spaním a s jídlem. Chodili jsme po doktorech, zavolali si nás k psychologovi, ale nic. Až nakonec zjistili, že trpí refluxem (choroba jícnu; pozn. red.). Museli jsme upravit jídelníček. Ve školce jsem jim řekla, že nesmí dostávat mléko, ale džusy. Ignorovali to. Takže Denísek pak často trpěl zácpami, a někdy mu proto trošku krvácel zadeček,“ vypravuje paní Eva.
Až do května roku 2011 ale prý netušila, že by tyto zdravotní potíže mohly vyústit v drama. „To nemělo s Barnevernetem co dělat,“ je si jista i dnes paní Eva. „Ani mě nenapadlo, že by se o nás kvůli tomu mohla zajímat sociálka. To je nesmysl.“
Barnevernet (norský úřad s celostátní působností zřízený státem, jenž se dá vzdáleně přirovnat k naší sociálce, ale s podstatně většími pravomocemi, samostatností, a hlavně rozpočtem) to však zjevně vidí jinak – rodina Michalákových byla od té doby v jejich hledáčku. Co přesně to znamená, zda někdo průběžně rodinu sledoval a psal hlášení, lze jen těžko říct – na žádný z našich dotazů Barnevernet neodpověděl. S médii mají zákonem zakázáno komunikovat. V zájmu dětí a ochrany jejich soukromí.
Michalákovi mezitím oba chlapce vychovávali, jak byli zvyklí z Česka. Občas je plácli přes zadek nebo zvýšili hlas. Pan Michalák je nedoslýchavý, takže se doma mluvilo hlasitěji. Ani jeden z chlapců si prý nikdy nikomu na své rodiče nestěžoval. Fotografie z té doby i svědectví blízkých ukazují normální českou rodinu.
Jiná země, jiný zákon
Norsko však není Česká republika. „Nesmíte dítě plácnout. Prostě nesmíte. To je zakázané. Stejně jako není dovoleno na dítě zvýšit hlas. U nás se to nesmí,“ konstatuje norský právník Marius Reikerås.
Když se stane, že se třeba v nákupním centru rozkřičí dítě, rodiče raději nechají stát vozík s nákupem a rychle i s dítětem skočí do auta a odjedou. Aby na ně spoluobčané nezavolali Barnevernet. I proto jsou děti prostě doma. Nebo ve školce, ve škole. Říkám tyto poznatky, jež mi sdělili sami Norové, paní Evě.
„Tady se úplně zbláznili. Je to fašistický stát. Já jsem samozřejmě kluky občas plácla. A měli někdy modřinu. Ne ode mě nebo od bývalého manžela. Od sebe. Mají se rádi, ale jsou to kluci, tak se někdy poprali. To je přece normální,“ vzdychne paní Eva.
„Ale vy jste sem odešli dobrovolně. Žili jste tady. Věděli jste, jaká jsou tady pravidla,“ říkám.
„Já přece Denískovi ani Davídkovi nic neudělala. Ani můj bývalý manžel. Normálně jsme je vychovávali.“
Paní Eva považuje klasickou českou výchovu za dobrou. Proč by se tedy měla obhajovat, že tak své děti vychovává? Jen proto, že to v Norsku dovedli do extrému a člověk aby se pomalu bál být rodičem?
Paní Eva na mě pálí jednu rozhořčenou otázku za druhou. Připadá si bezmocná. A cítí velkou křivdu.
„Myslím, že to bylo šestnáctého května dva tisíce jedenáct,“ vzpomíná Eva Michaláková na den, kdy začal Barnevernet jednat a ona se dozvěděla, že Denis byl na výslechu.
„Večer pak doma mlčel jako zařezaný. Nic nám neřekl. Myslela jsem si, že to je celé nedorozumění. Druhý den jsme jeli do Drammen na kolotoče. Kluci byli veselí, smáli jsme se, hráli si. A pak. Osmnáctého jsem musela na výslech na policii. Netušila jsem vůbec, o co jde. Tam mi řekli, že ve školce mají podezření na zneužívání. No to byl nesmysl. Kluci v té době měli zánět předkožky. Muselo se to mazat a čistit. Došlo mi, že Denísek učitelce řekl, že jsme mu dělali s penisem nahoru a dolů. Neuměl ještě tak dobře norsky. Vysvětlila jsem to. Bylo to přece jasné nedorozumění.“
O den později Evě Michalákové zavolali ze školky, že už si tam pro syny nemusí chodit. Že si je odvezl Barnevernet.
„Byla to dvojitá rána. Kromě toho, že mi vzali děti, jsem se dozvěděla, že můj manžel má už záznam. Roky mi lhal. Měl problémy v prvním manželství. Léčil se na psychiatrii, byl paranoidní. První manželce vyhrožoval, byl agresívní. Podvedl mě. Ale ani tak nemůžu říct, že bych někdy byla svědkem toho, že by něco udělal chlapečkům. Na nás takový nebyl. Policie taky nic nenašla. Žádné zneužívání nedokázali,“ pokračuje ve vzpomínání paní Michaláková.
Od toho dne jsou její synové v pěstounské péči. Vídat je může pouze dvakrát do roka ve strohém domku patřícím Barnevernetu za dohledu sociálních pracovnic. Nesmí chlapce jako první obejmout, musí počkat, až k ní sami přijdou. Aby je nemanipulovala. Nesmí jim odpovídat na otázky týkající se jejich kauzy. „Když je objímám a spustí se mi samy slzy, řeknou mi, že u chlapců vyvolávám výčitky. Když se udržím a nepláču, tak napíšou, že jsem bezcitná. Překrucují všechno, aby se jim to hodilo. Mám to nahrané. Můžu to dokázat.“
Malí bratři byli nejprve spolu, ale pak je rozdělili, dnes každý žije v jiné pěstounské rodině. Důvody, jež vedly k přetržení poslední osobní rodinné vazby, již dva malí chlapci ještě měli, se nám nepodařilo zjistit.
Eva Michaláková požádala poté, co zjistila, jak jí manžel lhal, o rozvod. Dnes pracuje pro norský stát a žije již třetím rokem s přítelem Kimem, jenž má ve střídavé péči dceru.
Poté, co jí Barnevernet odebral děti, se paní Eva zhroutila a musela vyhledat odbornou pomoc. Psycholog a soudní znalec Per Kaald, jenž ji měl v péči, u soudu prohlásil, že se stydí za to, že je Nor.
Barnevernet
Úřad pro ochranu dětí, jak se dá Barnevernet pojmenovat v češtině, je i v samotném Norsku už delší dobu pod palbou kritiky.
Jeho pozice v minulých dvaceti letech výrazně posílila, skokově se také zvýšily peníze, jež celý systém navázaný na Barnevernet (soukromé konzultantské firmy, pěstouni, psychologové, právníci apod.) spotřebovává.
V roce 1992 byl v Norsku přijat nový zákon na ochranu dětí, který v podstatě přikázal školkám, školám a občanům, aby hlásili jakékoliv podezření na možné poškození práv dítěte. Barnevernet hlášení prověří, mnohdy za asistence policie. Podle oficiálních čísel z minulých let Barnevernet zhruba ve dvaceti procentech případů rozhodl odebrat děti. Důvody pro odebrání musí být dle zákona závažné a téměř život ohrožující.
Barnevernet přitom o odebrání přímo nerozhoduje. Tuto pravomoc mají takzvané oblastní komise, jež jsou v každé správní oblasti Norska (v případě Michalákových ve Steinbergu) a v nichž mimo jiné sedí zástupce územního celku a znalec z oboru psychologie. Teprve na základě rozhodnutí této komise je dítě rodičům sebráno.
Je však spíš výjimkou, když komise nepotvrdí závěr Barnevernetu.
„Mám čím dál víc indicií, že tyto komise jsou problémové. Sedí v nich léta stejní lidé. Někdy zjistíte, že psycholog napsal posudek, aniž by v dané rodině byl,“ vypočítává, proč se rozhodl tlačit na změnu fungování Barnevernetu, poslanec norského parlamentu Morten Wold.
„Začalo to před lety. Telefonovalo mi čím dál víc lidí a jejich sdělení byla téměř totožná. I kolegové z jiných stran měli podobné informace. Poslední dobou to jsou stovky závažných pochybení. To už je zjevně systémová chyba. Je potřeba zasáhnout.“
Morten Wold se s lidmi, kteří museli čelit svévoli ze strany Barnevernetu, setkává osobně. Jako třeba osmnáctého prosince, kdy k němu do sídla parlamentu přijela Malfind se svou devítiměsíční dcerou Sunnivou. Doprovod jí dělala Joan Myhreová, kdysi kapitánka dánské ženské reprezentace v házené, která již pětadvacet let žije v Norsku a poslední léta všechnu svou energii a čas věnuje pomoci bezradným ženám, jež marně bojují s Barnevernetem. Spolu s ní přišla bývalá učitelka Elin Gregussonová a proslulý právník Marius Reikerås. Oba také bojovníci proti Barnevernetu.
Morten Wold poslouchá příběh zdravotní sestřičky Malfind, jíž policisté doslova odtrhli nahou Sunnivu od prsu, když ji doma ve vaně kojila. „Jediný důvod, proč mi malou sebrali, byl, že už mí dva starší synové jsou v pěstounské péči,“ Malfind má na krajíčku.
Její synové jsou v pěstounské péči proto, že selhal Barnevernet, ne ona. Otec obou chlapců se rozhodl je unést, když zjistil, že se s ním chce Malfind rozvést. Odstěhoval se s nimi ze dne na den do okresu, kde měl známého u Barnevernetu, a úřad tedy rozhodl, že chlapce bude mít v péči on. Časem se bohužel potvrdila slova jejich matky Malfind, jíž se nelíbilo, jak se k synům otec chová – otec je začal zneužívat. Barnevernet je však nevrátil matce, jež je v práci uznávanou a ceněnou odbornicí a nikdy neměla žádné problémy s alkoholem, drogami, policií. Umístil chlapce do pěstounské péče, neboť prý už jako zneužívané děti vyžadovali zvláštní péči.
Když následně Malfind otěhotněla, systém je upozornil, že matka, jejíž dvě děti byly odebrány, brzy porodí. A tak jí sebrali novorozeně.
Morten Wold sleduje malou Sunnivu, jak se k němu batolí přes stůl. Malfind je šťastná, že dokázala porazit Barnevernet a ten jí dcerku musel vrátit. „Ale dál bojuju o syny,“ dívá se Malfind upřeně poslanci Woldovi do očí.
Uzavřený systém
Synové zdravotní sestřičky Malfind skončili stejně jako Denis a David Michalákovi každý u jiných pěstounů. Malá Sunniva byla dokonce umístěna u lidí, jimž bylo téměř sedmdesát let, a když dítě matce po několika týdnech vrátili, bylo nemocné, špinavé, mělo zanícené uši a opruzeniny. Joan s Elin to smutně popisují. Celou kauzu od začátku osobně sledovaly.
Stejně tak pomáhají dalším desítkám žen po celém Norsku. V restauraci Kaffistova v centru Osla jich se mnou sedí několik. Třeba Edel se svou dcerkou v kočárku, kterou jí před pár týdny Barnevernet také vrátil.
„Tohle bude první případ, kdy budeme Barnevernet žalovat o náhradu. Ještě nevím, jak na to, ale jednou s tím někdo musí začít,“ říká Marius Reikerås.
A dodává: „Norsko vědomě lidská práva porušuje. Protože naše zákony jsou přece lepší. My, Norové a Norsko, jsme lepší než ostatní. Jsme jediná komunistická země v Evropě. Děti tu patří státu.“
Vedle Edel sedí jiná zdravotní sestra, jíž Barnevernet odebral nejmladšího syna. Přitom už porodila a vychovala tři dcery. Bez jakéhokoli problému.
„Ale otec syna je policista, a když jsme začali mít mezi sebou problém, vyřešil to přes své kontakty v Barnevernetu. Mé dcery jsou na dně, nedovolili jim za celé ty roky svého brášku vidět,“ žena jen rezignovaně krčí rameny.
Na její slova rozhořčeně reaguje Hege Jensenová, politička, členka parlamentu. I ona se snaží s Barnevernetem bojovat. „Jsem osamocená. Proč? Ostatní mají strach. Bojí se přiznat, že v našem skvělém Norsku je něco špatně. Jsou v tom obrovské peníze,“ říká mi Hege a podává rukou psané čtyřstránkové prohlášení, co všechno a proč chce dělat.
Jasno v tom má i Monika, jejíž život si v ničem nezadá s americkým filmem. Jako dítě byla zneužívána starším bratrem. Doma jí nevěřili. Následky se plně projevily, až když porodila svou druhou dceru. To ji psychika zradila a ona mířila s váhou pětatřicet kilo ke smrti. Teprve tehdy lékaři zjistili, čím vším si jako dítě prošla, a doporučili jí, aby šla na policii.
„Tam mě odmítli s tím, že je to promlčené. Ale bratr mě zažaloval za pomluvu. A protože jsem najednou měla záznam jako zneužívaná, přišel z ničeho nic Barnevernet a druhou dceru mi odebral. Jako zneužívané dítě jsem byla vyhodnocena jako potenciální zneuživatelka,“ Monika se zasměje na celou restauraci. „Ale to se přepočítali. Vzali mi ji, já vypátrala, ke komu ji dali, přijela jsem tam a odvezla si ji domů. A znovu. A znovu. Nakonec to Barnevernet vzdal. Ale já ne. Půjdu po nich. Vždyť moje dcera se bojí mít dítě! Ví, že by jí u postele v porodnici stál Barnevernet a chtěl jí ho vzít. Jen proto, že byla pár měsíců u pěstounů.“
Marius a Joan společně líčí, jak systém, kde si mezi sebou jednotlivé články přesunují velké peníze a protislužby, funguje.
Na stole mezi sendviči s uzeným lososem a vajíčky leží papíry. Monika v nich ukazuje čísla: „Když Barnevernet zasáhne přímo v rodině, tedy poradí s výchovou, doporučí terapii, pomůže problém vyřešit, dostane necelých osm set norských korun. Když odebere dítě, dostane osm tisíc. Ta čísla vše vysvětlují. A kolik berou pěstouni?“ Monika hledá v lejstrech. S vítězoslavným pohledem mi předčítá sumu milión a půl norských korun ročně.
„Ale někdo dostává třeba jen milión,“ upřesňuje Sharon Wesselová. Drobná mladá žena, jíž Barnevernet odebral syna a vrátil jí ho, až když chlapec vyhrožoval sebevraždou, pokud s ním Barnevernet bude dál zacházet jako s věcí a nechá ho u pěstounů, kteří mu ubližují. Jen co Sharon odvypráví svůj příběh, jenž je stejně srdceryvný jako desítky dalších, přijde jí SMS zpráva.
Její obličej se rozzáří: „Vyhráli jsme. Právě je oficiálně potvrzeno, že syn mi zůstane. Teď ještě musím počkat, až bude dcera plnoletá, a odstěhujeme se z Norska. Pryč z téhle země, kde nemá člověk proti systému žádná práva. Ozvala se mi jedna zaměstnankyně Barnevernetu, že chce říct pravdu o tom, jak to tam chodí. Že už to dál nedokáže snášet.“
Norský paradox
„Většina Norů pořád ještě nemá tušení, co Barnevernet dělá. Když si o nějaké kauze přečtou v novinách, nevěří. Řeknou si, že když Barnevernet zasáhl, muselo se v té rodině něco dít,“ říká Elin Gregussonová.
„Já jsem toho příkladem. Celý život jsem prožila v blažené nevědomosti. V bohaté rodině, mám už dospělé děti. Celý život žiju v Norsku a byla jsem léta učitelka. A i já tak uvažovala. Když Barnevernet zasahuje, je to vždy odůvodněné. Když jsem před pár lety zjistila, co se děje… Já. No. Byl to šok. Nejdřív jsem tomu ani nechtěla věřit,“ říká Elin, jejíž bývalý manžel je prominentní právník.
„Až teď mi do sebe hodně věcí zapadá. Je to uzavřený systém. To, co se vytvořilo kolem Barnevernetu, je svým způsobem korupční síť,“ popisuje Elin.
„Je to obchod s dětmi. Barnevernet krade matkám děti,“ doplňuje ji emotivně Joan.
„Podle mě jde o selhání norské společnosti. Jedno je spojeno s druhým. Nectí se tu lidská práva. Proti Barnevernetu nemáte šanci. Nenechají vás u soudu mnohdy mluvit, neumožní to ani vašim zástupcům. Jako důkaz stačí, že Barnevernet něco tvrdí. Víte, my Norové si o sobě hodně myslíme. Díváme se na ostatní shora. Jsme tak bohatá a pohodlná společnost, že nechceme vidět problémy, které máme. A ty problémy rostou,“ říká Marius Reikerås.
Pravdou je, že Norsko se na první i druhý pohled jeví jako to nejlepší místo pro život. Lidé jsou zde kultivovaní, mají vysoký životní standard, země šetří zásoby peněz pro budoucnost – což Norsku umožňuje jeho nerostné bohatství v čele s plynem a ropou. Příroda je divoká, nespoutaná a dech beroucí. Platy závratné a pracovní úvazky třetinové. Sami Norové pak jsou nacionalisté v tom nejlepším slova smyslu. Hrdí, sebevědomí a samozřejmí. Přesto vstřícní k cizincům i turistům.
„Teď Norsko kvůli Barnevernetu čelí mezinárodní ostudě. To není jen Česká republika. Ale i Indie. Rusko. Polsko. Lotyšsko,“ vypočítává Joan Myhreová momentálně nejznámější mezinárodní tahanice o děti odebrané v Norsku.
O dětech bez dětí
Z Frognerseterenu sedmnáct set metrů nad mořem vidíte Oslo a jeho záliv jako na dlani. Všude kolem závěje sněhu, vodopády uvězněné v ledu, každý návštěvník víc než sto třicet let staré kavárny Seterstua se ohlašuje zmrzlým křupáním.
Ani Bjørn není výjimkou. Jako by vypadl z katalogu o Norsku. Vysoký blonďák s vlasy v culíku a divokým plnovousem, kolem krku kašmírovou šálu a dokonale padnoucí kabát. Ještě ani ne čtyřicetiletý Oslan prožil velkou část svého dětství a dospívání v pěstounské rodině. Jak říká, ne v jedné, ale ve dvou. V té první ho týrali. „Nejdřív fyzicky. Normálně mě tloukli. Byl jsem pro ně vlastně sluha, za kterého dostávali od státu peníze,“ míchá si Bjørn kávu. „Bylo mi asi devět, myslím. Bál jsem se cokoliv říct. Ale učitel ve škole něco tušil a pěstouny si zavolal. Pak už mě nebili, ale nadávali mi, nedávali mi jíst, uráželi mě. Nosil jsem jen to, co jejich vlastní děti už nechtěly.“
Někdo je nakonec udal, vzpomíná dál Bjørn. A i když se oficiálně žádné týrání nepotvrdilo, byl přesunut k jiným pěstounům. „Nemůžu proti druhým pěstounům říct nic špatného,“ Bjørn si mne vousy. „Nepamatuji se moc na své biologické rodiče. Tedy vím, jak vypadali a že mi nikdy nic špatného neudělali. Najednou mě od nich vzali. Chtěl jsem zpět, takže jsem jednou utekl. To když mě pěstouni bili. Chtěl jsem k rodičům, ale nedojel jsem tam, chytli mě. Neviděl jsem je přes deset let a tehdy jsem věřil tomu, co mi všichni říkali – že mě nechtějí, proto že za mnou nejezdí. Dnes vím, že je za mnou nepustili. Celý život mám vlastně pocit, že jsem věc.“
Původně měli na setkání přijít i Bjørnovi pěstouni, dnes už oba důchodci. Ale prý si to na poslední chvíli rozmysleli. „Chtěl bych, abyste věděla, že úmysl Barnevernetu není a priori špatný. Znám dva jiné kluky, kterým zachránil život, jinak by je doma snad zabili. Jen si myslím, že to nastavení není správné. Za celou dobu se mě vlastně nikdo nezeptal, co chci,“ říká Bjørn.
Ředitel odboru dětského sociálního zabezpečení na norském ministerstvu dětí, rovných příležitostí a sociální inkluze Oddbjørn Hauge je jedním z mála zástupců systému, jenž byl ochoten se sejít. Starý muž přiznává, že tlaky kolem Barnevernetu se stupňují a dělají jim vrásky. Ale za systémem i Barnevernetem pevně stojí.
„Na všechno jsou přesně dané mechanismy, aby nedocházelo ke zneužití. Ani já neznám podrobnosti kauzy paní Michalákové. Ani žádné jiné. Ze zákona jsou tyto informace interní záležitostí Barnevernetu. Musí chránit děti, jejich práva, jejich soukromí. Ministerstvo z principu nikdy do jednotlivých kauz nezasahuje,“ říká ve své kanceláři v centru Osla ředitel Hauge.
„Máme tu dopis od vaší paní ministryně (Michaely Marksové; pozn. red.). Píše nám právě kvůli paní Michalákové. Připravujeme pro ni odpověď,“ pan Hauge stále opakuje, že nic nelze sdělit.
„Ať vám dá tyto informace matka. Ona je musí mít,“ říká nakonec.
„Paní Michaláková samozřejmě komunikuje. Ale jak chcete ověřit její verzi, když protistrana mlčí?“
Pan Hauge jen bezmocně krčí rameny.
„Prioritou Barnevernetu je pomoc přímo v rodině. Většina dětí zůstává se svými rodiči. Odebrání je výjimečné a musí být dobře zdůvodněno,“ loučí se.
Oficiální čísla mu dávají za pravdu. Ročně se v Norsku umístí do pěstounských rodin zhruba tisíc dětí. Celkem je v pěstounských rodinách zhruba deset tisíc dětí včetně těch, jež jsou u pěstounů se souhlasem biologických rodičů. V České republice toto číslo dosahuje jedenácti a půl tisíce. K tomu je třeba ale přičíst téměř osm a půl tisíce dětí v dětských domovech a kojeneckých ústavech (ty v Norsku nejsou). Vzhledem k tomu, že Norsko má zhruba poloviční počet obyvatel, jde o čísla srovnatelná.
Přiznat chybu
Relevantní otázkou však je, zda už v Norsku míra omylů nepřerostla v úmyslné zneužití systému, který generuje nemalé peníze zainteresovaným. Počty rozhněvaných rodičů a diplomatických nót by pro to svědčily. Stejně jako narůstající aktivity různých sdružení, jež proti Barnevernetu přímo v Norsku bojují.
Pro nás v České republice je obzvlášť obtížné přiblížit se objektivitě. Vnímání práv dítěte v severských zemích je z našeho pohledu až zvráceně přecitlivělé.
V Norsku je český styl výchovy v podstatě nezákonný. Každý, kdo se rozhodne tam své děti vychovávat, s tím musí počítat. A pokud se nepřizpůsobí, může čekat potíže.
Na druhou stranu se začíná ukazovat, že norský systém, jenž vznikl z dobré myšlenky a v mnoha případech skutečně dětem pomáhá, začal generovat své vlastní kauzy. Uzavřel se do sebe, nepřipouští své vlastní chyby a není nad ním de facto kontrola, neboť je plně odříznut od veškerých vnějších vlivů.
Česká veřejnost stejně jako politická reprezentace jsou případem Michalákových rozhořčeny tím spíš, že je známá jen srdceryvná verze matky, druhá strana musí ze zákona mlčet; píší se tedy rozezlené dopisy do Norska, podepisují petice. Vláda a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí nabízejí Norsku oficiálně za paní Michalákovou záruky v případě, že jí budou synové navráceni.
„Existují legální kroky, jež se mají a dají udělat. Ale musí je primárně učinit paní Michaláková coby matka a její právní zástupci. To říkám zcela otevřeně. Současně však dodávám, že prvořadým cílem celého našeho úřadu i Česka je dostat chlapce Michalákovy zpět k matce,“ říká ředitel ÚMPOD Zdeněk Kapitán.
Nejnadějnější cestou jsou podle něj i nadále právní kroky, které Evě Michalákové umožňuje norský zákon: „Jestliže se děti dostaly z rodiny na základě norského rozhodnutí, musí se do rodiny vrátit také jen na základě norského rozhodnutí. A my se tady můžeme stavět na hlavu, jak chceme. Proto říkám: Kontrola, média, politici, tlačte. Dejte najevo zájem a nespokojenost. Ale to nezbytné soudní rozhodnutí nikdo nenahradí.“
Norská právnička Evy Michalákové podala další žádost o navrácení chlapců matce k norskému soudu těsně před Vánoci. „Z Česka pořád slyším, že to já musím vyčerpat všechny nástroje. Jenže to může trvat, dokud kluci nebudou dospělí,“ říká Eva Michaláková.
Na druhou polovinu ledna je naplánováno v Oslu její setkání se zástupci Barnevernetu.
