nahoru

Wabi Daněk

Michal Bystrov23. listopadu 2017 • 00:15
Wabi Daněk
foto: Nguyen Phuong Thao

Když před týdnem ve věku 70 let zemřel, měl za sebou nádherně završenou kariéru. Skladatel neoficiální trampské hymny Rosa na kolejích? Jistě, ale to zdaleka není všechno. Škatulka folk & country mu nemohla stačit, na naše poměry byl WABI DANĚK opravdu velká nadžánrová hvězda. Už od první desky, která patří k nejúspěšnějším debutům v historii české populární hudby.

Neméně se vydařil ve třetím tisíciletí jeho comeback se skupinou Ďáblovo stádo, podobný tomu, co v mnohem větším měřítku dokázal za mořem Johnny Cash. Také písničkář Stanislav „Wabi“ Daněk se k stáru proměnil v muže v černém. A slušelo mu to velice – nová image i kapela složená z mladých muzikantů, s nimiž v posledních letech vystupoval. Člověk by musel být slepý, aby nepoznal, jak ho to rajcuje, hecuje a vábí. Paradoxně jen chvilku před tím, než si pro něj přišla zubatá, působil dojmem, že si život a hraní doopravdy užívá.

„Tohle není deska, to je dobrodružství,“ napsal jsem roku 2012 v průvodním slovu k albu Wabi & Ďáblovo stádo, jímž odstartovala Daňkova pozdní krasojízda. Pravověrní trampové neviděli rádi, že někdo nasazuje klasické táborové odrhovačky na folk-blues-rockové kopyto; víc než stoletá osadní tradice byly Ďáblovu stádu inspirací moderní nahrávky amerických producentů Ricka Rubina a Daniela Lanoise. Ale festivalové publikum bylo nadšeno a Wabi také, neboť po období určitého tápání objevil, jak komunikovat s další posluchačskou generací. Když jsem se ho letos v únoru zeptal za časopis Reflex, jestli si dovedl představit, co všechno ho v pokročilém věku potká, odpověděl: „Budeš se divit, ale dovedl. Dokonce jsem si to přál. A s nadsázkou tvrdím, že musím vydržet aspoň do třiasedmdesáti. Mladý musí udělat magistra...“

SKAUTI VERSUS BEATLES

Život zlínského rodáka Stanislava Jana Daňka se odvíjel ve spirále. Z města, odkud pocházel, několikrát odešel a zase se do něj vrátil. Jako poválečné dítě neměl doma žádnou havaj, zvlášť když jednoho dne zůstal s matkou a bratrem sám. Jeho tátu – původně strojního obuvníka u Bati, jenž po střední škole nastoupil jako vedoucí dopravy ve stavebním podniku – v roce 1953 zavřeli, protože „sehnal levněji obutí pro desítky náklaďáků a peníze, co zbyly, rozdělil na odměnách šoférům“. Dostal čtyři roky, odkroutil si dva. „Bez maminky bychom to nezvládli,“ přiznává Wabi. „Aby nás uživila, chodila na stavbu mýt okna. Když měla odpolední směny, žili jsme různě u přátel. Ona nás pak jen odvedla domů na spaní.“

O dráze profesionálního muzikanta Daněk dlouho vůbec neuvažoval. Vyučený zámečník se před tím, než přišla zasloužená sláva, živil jako svářeč, prodavač zkapalněného plynu a nejdéle – až do roku 1983 – jako řidič sanitky. „Ale pozor, mě to bavilo!“ líčil zpětně. „Pokud netáhneš stopadesátikilového chlapa, je práce saniťáka poměrně lehká. Kroutíš volantem. V rámci jízdního příkazu vyrazíš z brány a jsi svým pánem. Pracuješ s lidmi, výsledek své práce vidíš v přímém přenosu. Víš, že pomáháš. Já myslím, že je to výborné zaměstnání, i když občas na hlavu. Proto jsem ho přestal dělat teprve v okamžiku, kdy už jsem nemohl jinak.“

Hudebně i názorově Wabiho formovalo prostředí skautingu, v němž se pohybovala celá jeho rodina. „Já byl skautské dítě,“ řekl mi v roce 2008. „Ale narodil jsem se tak blbě, že v době, kdy bych měl do Skauta vstoupit, tak ho delimitovali. A když ho v šedesátém osmém zase otevřeli, už jsem byl přestárlý i na rovery. Ale protože mí rodiče byli zapálení skauti, prošel jsem v podstatě normální skautskou výchovou, ze které jsem potom zdrhnul k trampům, protože tam je to takové volnější.“

Ačkoli si Daňkovu tvorbu spojujeme především se žánrem moderní trampské písničky (částečně proto, že se k trampům vždy rád hlásil a oni zase k němu), ve skutečnosti se od začátku nenechával spoutat jediným stylem. Do zlínského klubu na Podvesnou chodil tančit jive na hudbu oblíbené kapely Jazztet. Na dálku obdivoval poetiku pražského divadla Semafor, hlavně se mu líbil Waldemar Matuška. Jako všichni ostatní kluci v té době ale Standa Daněk také poslouchal Radio Luxembourg.

„Elvis Presley šel mimo mě, zato Beatles byli pecka z čistého nebe. Ve Velkém kině promítali Perný den, výjimečně dávali čtyři představení denně. Já si koupil šestnáct lístků a film jsem viděl patnáctkrát. Jedno promítání jsem prošvihnul a strašně jsem si pak nadával. I školu jsem kvůli tomu zazdil. Beatles s námi zacloumali. Najednou chtěl každý hrát jako oni. Dům, kde jsem bydlel, měl deset poschodí. A v každém patře byly dvě bigbeatové kapely!“

Pod vlivem Paula McCartneyho si Wabi koupil baskytaru. „Jenomže jsem zjistil, že na Beatles nemám, že je se svým hlasem neuzpívám. Takže jsem basovku nakonec prodal. Zároveň jsem jezdil na čundry, no a tam jsem hrál všechny ty ­Ascalony. Ale to je jako s těmi Beatles, všechno hrozně vysoko, takže jsem se u toho dusil. Pak se mi dostal do ruky zpěvník Wabiho Ryvoly. Ten jsem se nadrtil a od té doby jsem nehrál nic jiného.“

Tak vznikla Daňkova přezdívka. Protože mu kamarádi, spíš pejorativně, říkali: „No jo, Wabi zase hraje.“ Ale on si to pokládal za čest, zvlášť když mu ve finále dal požehnání legendární Wabi Ryvola osobně. „Kdysi jsme se na to konto strašlivým způsobem opili,“ usmíval se Daněk po letech.

VZÍT DO DLANĚ DÁLKU

Zásadní zvrat přišel v roce 1971, kdy Wabi Daněk, toho času bydlištěm v Chodově u Karlových Varů, vyhrál se západočeskou skupinou Plížák Interpretační portu v Karviné. Cestou se skupina zastavila ve zlínském Klubu mladých turistů, kde byl Wabiho táta střediskovým vedoucím. Otec měl pod palcem několik oddílů, mezi jinými rovery, což byli de facto pořád skauti, jen už pod Pionýrem. „Z nich se potom vyčlenila taková kapelka, a protože se oddíl oficiálně nazýval Rover’s Scout, začali si říkat RoSo,“ vysvětluje Daněk. Šlo tedy o zkratku R. S. a místo teček byla „óčka“. „Když jsem se přestěhoval z Chodova zpátky do Zlína, jeden z členů RoSo si přivodil úraz. Snažil se proplížit do Kulturního domu Družba na zcela vyprodaný koncert skupiny Rangers. Šplhal po hromosvodu, chtěl se dostat dovnitř záchodovým okýnkem, jenže spadl dolů a příšerně si zlámal hnátu. Na to konto mi zbylí hráči nabídli, abych hrál v kapele místo něj. Prosadil jsem, že se budeme jmenovat Rosa. Přece jen to bylo srozumitelnější – a taky poetičtější. Začal jsem s nimi vystupovat a skládat pro ně písničky.“

Složil hlavně jednu, jakousi kapelovou znělku. Skladba se jmenovala Rosa na kolejích a málokdo ví, že ji inspiroval nenápadný domek u trati. „Tenkrát jsem jel vlakem a těsně před zastávkou Pardubice jsem uviděl opuštěnou vechtrovnu. Byl na ni beznadějný pohled a já se lekl, že bych takhle jednou mohl skončit.“

„Vzít do dlaně dálku zase jednou zkus,“ znělo moto téhle zvolna plynoucí balady, z níž se brzy stala neoficiální trampská hymna. Úvodní verš („Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub“) Wabi slovo od slova převzal z autentického projevu indiánského náčelníka Seattla. A v úvodním sledu akordů jednoduše obrátil Pramínek vlasů od Jiřího Suchého.

I kdyby už nenapsal nic jiného, měl by místo v hudebním panteonu jisté. On ale složil ještě Outsider ­Waltz, Hudsonské šífy, Ročník 47 a Píseň, co mě učil listopad. „Jsem podzimní člověk,“ svěřil se letos v rozhovoru pro Reflex. „Mám rád indiánské léto, kdy se krajina zvolna mění, až je najednou černočerná. Anebo vínová, když je v ní hodně javoru.“

NIKDY JSEM SE NENABÍZEL

Tři roky po Daňkově příchodu k Rose zvítězila skupina na festivalu Porta ve Svitavách. Pak šli ovšem jeho spoluhráči na vojnu, Wabi založil rodinu a musel vydělávat. Až za dalších pět let získal – už jako sólista – Zlatou portu v Olomouci. Za zásluhy o trampskou píseň... „Hala pro tisíc lidí, musel jsem vystoupit sám, což jsem do té doby odmítal. Zahrál jsem čtyři písničky, nikdo mě neurážel, nic po mně neházeli, a hlavně si mě tam všimli pořadatelé. Pak už to šlo samospádem.“

V roce 1984 vydal Supraphon Wabiho první album Rosa na kolejích. O dvě dekády později než jeho velký vzor, americký písničkář Bob Dylan, rozrušil Daněk citlivé české folkaře tím, že na desce použil nástroje používané spíše v rockové muzice. Učinil tak zcela v intencích hudby, kterou měl rád. Gordon Lightfoot, Kris Kristofferson – ti všichni už dávno míchali akustiku s elektrikou, ale tady Wabimu přesto lecjaký purista jeho jemnou fúzi vyčítal. Naštěstí ho pochválili lidé jako kritik Jiří Černý, pro nějž je LP Rosa na kolejích dodnes jedním z nejvýraznějších debutů v české pop-music.

„První deska, to byl čistý ajfr, dal jsem na ni to nejlepší, co jsem měl, protože jsem si říkal, že bude i poslední. Ale vznikla tak, že jsem dostal nabídku. A podobně i druhé a třetí elpíčko. Nikdy jsem neobcházel vydavatelství a nenabízel se,“ uvažoval Daněk v našem interview nad tím, jak se z člověka stane stálice, která má i po desetiletích výdrž, nápady a glanc. Stejně to probíhalo, když se Wabi v roce 2002 vracel do centra dění s albem sestaveným z písní Mirka Skunka Jaroše, trampa a autora slavného českého textu k baladě Montgomery. Tehdy v něm producent Luboš Malina ze skupiny Druhá tráva jako první uviděl zpěváka, jenž má na víc než na písničkářské kluby. Definitivně pak Daňka vyvedl z hájemství menšinových žánrů David Landštof, duchovní otec projektu Wabi & Ďáblovo stádo.

Tuto poslední etapu Wabiho kariéry jsem mohl sledovat zblízka. A takto jsem v bookletu popsal vznik prvního alba Ďáblova stáda: „Pár skvělých muzikantů vyrazilo v létě na tři dny do srubu v Orlických horách, aby tu natočili třicet až tři sta let staré písničky, se kterými by je do té doby nikdo nespojoval. Když dorazili na místo, svítilo slunce a obloha byla jako vymetená. Jakmile se pustili do práce, objevily se první mraky. Den temný byl a ševelil dech větru v stéblech trav. Pamatujete na tu hroznou smršť, která vyvrátila z kořenů festival Rock for People? Tak přesně o té se bavíme. Blesk stíhal blesk a každý, kdo jenom vystrčil nos ze dveří, riskoval, že se promění v živý galvanický článek. V jednom zvlášť vypjatém okamžiku vypadl proud, což, jak uznáte, není pro obyvatele improvizovaného nahrávacího studia uprostřed divočiny nejveselejší situace.“

A ještě jedné významné události jsem byl v té době (tak jako tisíce jiných diváků) přítomen. V zimě roku 2012 stál Wabi Daněk v roli předskokana Krise Kristof-

fersona na pódiu Kongresového centra v Praze a hrál jeho písničku The Bigger The Fool, The Harder The Fall (Čím větší bloud, tím tvrdší pád). Když vtom najednou Kristofferson vystoupil z portálu, vzal svého českého kolegu kolem ramen a dozpíval to s ním. „Pokud člověk žije dostatečně dlouho, splní se mu i přání, která nikdy neměl,“ prozradil mi Wabi v únoru letošního roku. Howgh – jak by řekl indiánský náčelník Seattle.

Michal Bystrov


Kurzy měn
25,850
22,020
28,920
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější