nahoru

Rukopis královédvorský

JIŘÍ RAK7. září 2017 • 00:15
Rukopis královédvorský
foto: Archív

Rovných dvě stě let uplyne 16. září od nálezu Rukopisu královédvorského. Jeho objevitel (či původce) Václav Hanka je dnes obvykle označován za plagiátora. Ve své době byl však považován za skutečného génia, aby mu vzápětí byly upírány intelektuální předpoklady potřebné pro vytvoření tak dokonalého plagiátu.

Tento příběh začíná na podzim roku 1817. Na den svaté Ludmily (16. září) navštívil mladý český vlastenec Václav Hanka (podle ruského vzoru užíval někdy i „otčestvo“ Váceslavič) svého přítele Sklenčku ve Dvoře Králové. Sklenčka jej seznámil s tamním kaplanem Borčem, jenž při společném obědě vyprávěl, že ve sklípku kostelní věže se zachovaly hroty šípů z dob Žižkova obléhání města.

Hanka, v té době kustod sbírky starožitností Vlasteneckého (dnes Národního) muzea, chtěl samozřejmě husitské památky vidět. Ve skříni, která je obsahovala, ale objevil také několik popsaných pergamenových lístků. Nejprve se domníval, že se jedná o latinské modlitby, při bližším ohledání však zjistil, že jde o zlomky staročeských epických i lyrických básní. Na první pohled bylo přitom zřejmé, že se jedná pouze o část rozsáhlého kodexu pocházejícího zřejmě z 13. století. Dochovaná epika vyprávěla o slavných bojích pohanských Čechů (porážka Lučanů vojevůdcem knížete Neklana Čestmírem a vítězství reků Záboje a Slavoje nad Franky), historické písně líčily vyhnání Poláků z Prahy na počátku druhého tisíciletí, zničení loupeživého vpádu Sasů českým lidem vedeným Benešem Heřmanovým u Hrubé Skály někdy na počátku 13. století a konečně slavné vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary u Olomouce roku 1241. Soubor doplňoval básnický popis staročeského rytířského turnaje a několik básní lyrických.

Doklady staré české kulturní vyspělosti byly konečně na světě. V básních vykazujících nadprůměrné poetické hodnoty se zrcadlila idea odvěké české státní samostatnosti a vysoká domácí civilizační, právní a kulturní vyspělost bez jakýchkoliv cizích vlivů. Obdivuhodné bylo také vlastenectví jejich hrdinů charakterizované protiněmeckým zaujetím již od samých počátků českých dějin.

Hanka svůj nález předložil největší tehdejší autoritě Josefu Dobrovskému, jenž potvrdil, že básně skutečně vznikly v době, do které se hlásí, a roku 1818 jim věnoval samostatnou pasáž v novém vydání svých Dějin české řeči a literatury.

Veřejně Hanka svůj nález ohlásil následujícího roku v předmluvě ke sbírce Starobylá skládání, v jejichž příštím svazku jej pak také zveřejnil. Podle místa nálezu vešla památka do moderních českých dějin pod jménem Rukopis královédvorský.

Mezera v českých dějinách

Vzhledem ke sporům, jež údajné staročeské památky vyvolaly, i vzhledem k tomu, že dosud nebylo vyřčeno rozhodující slovo, se zde musíme na chvíli zastavit. Je to totiž skutečně zvláštní – o pravost či podvrženost rukopisných památek se vedou spory již takřka dvě století, a to se zvláštním výsledkem. Na straně odpůrců jsou společenské vědy, zatímco většina zkoumání z hlediska exaktních věd přírodních se zatím přiklání k hypotéze jejich autentičnosti. Je proto nyní třeba přerušit plynulost vyprávění malým exkursem do dobového historického myšlení.

Probouzející se nacionalismus evropských národů byl na počátku 19. století fascinován nejstaršími slovesnými památkami i lidovou epikou, v níž vlastenci spatřovali ohlas hrdinského věku. Čeští národovci ovšem absenci domácí hrdinské epiky těžce nesli a nelze se divit, že sáhli k svépomoci. Nebylo to nic mimořádného. V Británii a vlastně v celé Evropě se těšily velké oblibě tzv. Ossianovy zpěvy, což bylo novodobé dílo skotského básníka Jamese McPhersona. Rusové se radovali nad podezřelým Slovem o pluku Igorově. Vrcholu zřejmě dosáhl slavný Prosper Mérimée sbírkou, již vydával za překlady hrdinských balkánských zpěvů, které nasbíral při cestě do těchto krajů. Když byl odhalen, uváděl na svou obranu, že nejlépe si na cestu vydělá, když bude výsledky publikovat předem.

Čeští národovci se nerozpakovali podsunout slavnému komponistovi Ferenci Lisztovi Krovovu pijáckou píseň jako husitský chorál, vysněn byl obrozenci obdivovaný venkovský lid a jeho slovesnost –

pokud se tedy Hanka skutečně rozhodl, že vlastním dílem vyplní mezeru v dějinách české literatury, nebylo by to nic zvláštního. Zvláštní ale byl potom celý spor o pravost českých památek, jenž vyplnil velkou část druhé poloviny 19. století. Rukopisné padělky se totiž na rozdíl od ostatních právě zmíněných podvrhů staly integrální součástí nové národní identity a jejich zpochybnění bylo chápáno jako zpochybnění národní existence.

Nyní se však vraťme do první poloviny 19. století.

Václav Hanka objevitel

Královédvorský rukopis totiž nezahajoval sérii objevů staročeských památek – už roku 1816 nalezl Josef Linda na deskách staré knihy tzv. Píseň Vyšehradskou a roku 1818 byla nejvyššímu purkrabímu hraběti Kolovratovi doručena anonymní zásilka (jak se později zjistilo, ze Zelené Hory) obsahující opět staročeskou epickou báseň. Tentokrát šlo o skutečný pravěk, jehož hrdinkou byla bájná kněžna Libuše, rozhodující spor dvou bratří. Na Vyšehradě se schází sněm, Lechové na něm zasedající se odkazují k době Čechově, argumentují starou českou právní soustavou a podobně.

Takové představy už „patriarcha slavistiky“ Dobrovský nemohl přijmout, označil báseň (později dostala jméno Libušin soud nebo podle místa údajného nálezu Rukopis zelenohorský) za padělek a naznačil, že vznikl v kruhu přepjatých českých vlastenců – spor o pravost našich Rukopisů byl na světě.

Dobrovský byl okamžitě označen za nedostatečného Slovana (slavizující Němec), za „hyperkritika“, jehož přístup vylidňuje pro historiky celá staletí. „Ubohý rukopis, ale ubohá i sláva Čechů, jestli takoví kritikové ji ohledávati budou; za několik set let uprou světu, že jsme tu kdysi bývali Slované! Co s těmi blázny? Máme jim odpovědíti? Čili pohrzeti jimi?“ připsal rozčileně Josef Jungmann k dopisu svého syna Antonínu Markovi.

V. A. Svoboda v polemice s Dobrovským zase prohlašoval s odkazem na odhalené anglické padělatele středověkých památek, že tito lidé kultuře svého národa prospěli více než jejich hyperkritičtí odpůrci. Romantické představy o hodnocení autorů údajných středověkých básní i v případě odmítnutí jejich pravosti vyjádřil jasně: „Opravdový učenec byl by dokázal, že věc není stará, ale skladatel že zasluhuje stran svého básnického talentu uznání a že prokázal vzácnou chvalitebnou znalost starověku. To musí potvrditi každý opravdový vzdělanec.“ Je tedy snad možné vyslovit předpoklad, že Hankův okruh i v případě odhalení místo odsudku očekával pochvalu za zdařilé zprostředkování ducha dávné minulosti současníkům, asi stejnou, jaké se v téže době dostávalo autorům nejrůznějších „ohlasů“ básní a písní lidových nebo historických.

Rukopisy zatím zahájily vítězné tažení po Evropě. Byly pořizovány překlady a přivítal je Johann Wolfgang von Goethe. Tažení v slovanském a českém prostředí pak bylo přímo triumfální. Jejich autentičnost potvrdila slavistická autorita Šafaříkova i historiografická Palackého. Hanka byl jmenován čestným členem učených společností ruských, polských i srbských a doslova ověšen řády těchto zemí. Slovanští učenci považovali za svou povinnost navštívit Hanku ve Vlasteneckém muzeu.

Česká národní společnost hledala ve „velepísních“ (jak byly Rukopisy nadneseně označovány) argumenty pro odvěké slovanské osídlení země a ještě po letech vzpomínal staročeský publicista Jakub Malý na význam Rukopisů pro vlasteneckou generaci dvacátých let: „V obou jmenovaných rukopisech představoval se nám netušený dosavad obraz ryze slovanské kultury starověku našeho, jímž nezůstalo nepohnuto žádné srdce české, ano povzneseno se cítilo každé zvýšenou hrdostí národní,“ a poukázal i na jejich aktuální politickou funkci: „Ty podobnosti však mezi časy dávnými a nynějšími, jaké se tu jeví při všech rozdílech časových, ta odvěká úloha Čechů odrážeti od sebe cizí útoky, hájiti národnost svou proti ,sousedům Němcům‘, to vše spůsobilo jakousi solidárnost národních snah nynějších a nejdávnějších, probuzený národovec uznával za svatou povinnost svou pokračovati v boji od jeho předků započatém.“

Hanka ale ve svém objevitelském úsilí nepolevoval – na světle božím se objevila Milostná píseň krále Václava, český překlad Evangelia sv. Jana, české glosy ke středověkému slovníku Mater verborum a na konec Libušino proroctví. Tyto „nálezy“ už nebyly tak jednoznačně přijímány, ale Hankova vlastenecká autorita byla stále nad všemi pochybnostmi.

Velkolepý pohřeb na Vyšehradě

Roku 1852 věnoval Královédvorskému rukopisu obšírný článek v muzejním časopisu Václav Bolemír Nebeský. Oceňoval jeho estetické kvality, které zvláště vyniknou při srovnání s písněmi jiných národů. „Jaká útlost a jadrnost v cítění a myšlení, jaká souměrnost a ušlechtilost v názoru světa…“ „Nepotkáváme se tu s příšerami a jalovými výtvory vybujnělé fantasie…,“ které se ženou „v slepě hrůzně působící noci temné, pořádek mravní a zákony světa svévolně rušící“. Naopak každý musí být mile překvapen „jasností a souměrností, svěžestí, outlostí a plností duševního života, jaký se v Rukopisu královédvorském tu zrcadlí“. Poznamenejme však, že tato chvála odpovídá spíše klidnému středoevropskému biedermeieru než drsnému ranému středověku.

Roku 1859 se na severoitalských bojištích zhroutil neoabsolutistický systém, jejž historikové pojmenovali podle ministra vnitra Alexandera Bacha. Vojenská porážka nemilosrdně odhalila slabost nepopulárního režimu a císař Bacha odvolal. Na počátku roku 1861 byla přijata tzv. únorová (nebo Schmerlingova) ústava – v mocnářství tak byly (už definitivně) zavedeny základní občanské svobody, včetně shromažďovací a svobody tisku. Loajální Češi se přestali obávat projevovat své vlastenecké city na veřejnosti.

Výrazem nových poměrů byly i oslavy rukopisných památek a úcta k jejich objeviteli. Jejím prvním projevem se (poněkud paradoxně) stalo úmrtí Václava Hanky 12. ledna 1862. Impulsem k velké národní manifestaci, v niž se jeho pohřeb změnil, byla nesporně skutečnost, že krátce předtím vyšel v německy psaných novinách Tagesbotes aus Böhmen seriál článků obviňujících Hanku z padělání Královédvorského rukopisu. Na nátlak svého okolí Hanka list zažaloval pro urážku na cti a proces vyhrál. (Je ovšem nutno říct, že předmětem soudu nebylo zkoumání pravosti či podvrženosti sporné památky, ale svědkové pouze dokazovali, že Hanka v kostelní věži skutečně našel staré pergamenové listy, na nichž jsou napsány slavné verše.) Uložený trest ovšem vydavatel listu David Kuh nenastoupil, protože dostal císařskou milost – v očích vlastenecké veřejnosti mu to vyneslo podezření, že jeho útok proti ceněné české památce byl inspirován policií.

Václav Hanka byl pochován na Vyšehradském hřbitově, který se právě od té doby stal národním pohřebištěm, a o pohřbu obšírně referovaly Národní Listy, jež se po zbytek 19. století staly nejvlivnějším českým periodikem a hlasatelem českého nacionalismu. Nekrology oslavovaly Hanku jako nálezce nejslavnější památky českého písemnictví, jako hlasatele slovanské vzájemnosti a naznačovaly, že příčinou jeho úmrtí bylo rozčilení nad novinářským útokem.

Zároveň ale Národní Listy konstatovaly, že nad Hankovým hrobem není třeba jen truchlit. „Pohřeb velikého muže, dosáhl-li vedle toho vysokého stáří (Hanka zemřel v nedožitých sedmdesáti letech, v té době se jednalo o úctyhodný věk – pozn. autora), není o sobě ani smutným. Jest to slavnost národní, ovšem neveselá, ale že celý národ smutek nese a slavnosti se účastní: proto nese snadno jednotlivec, co by ho jinak těžce zachvátilo. Pohřeb Hankův byl v skutku a v pravém slova smyslu národní slavnost, velkolepá, imposantní.“

Na Vyšehrad jej doprovodilo z budovy Národního muzea (tenkrát na Příkopech) odhadem 40 až 50 tisíc lidí (jde ovšem o odhad redakce Národních Listů), množství duchovních, učenců, umělců i šlechty. „Vůz s rakví zdobil veliký vavřínový věnec se slovanskými trikolóry, u vozu nesli třapce naši první mužové, jako Palacký, Rieger, kníže Taxis, Brauner, Frič, Wenzig atd. Vedle nich po obou stranách šest Srbů ve fezích a šest Poláků v konfederatkách (čapka s čtverhranným dýnkem, jeden ze symbolů polské národní identity – pozn. autora). Za rakví nesli na aksamitovém polštáři ve vavřínovém věnci skvostný exemplář polygloty Královédvorského rukopisu (text v originálním i moderním pravopisu s překlady do slovanských jazyků, italštiny, němčiny, angličtiny a francouzštiny vydaný roku 1852 – pozn. autora) studující hrabě Kounic a Emanuel Horáček,“ potom byly neseny Hankovy početné řády, pohřbu se účastnil i místodržitel.

Za dva roky pak byl na Vyšehradském hřbitově odhalen Hankův náhrobek, zvolen k tomu byl symbolicky svátek sv. Václava. A v šedesátých letech se konala další velká „rukopisná slavnost“. Stalo se tak na podzim roku 1867, kdy si Dvůr Králové a celá národní společnost připomínaly padesáté výročí nálezu.

Padesáté výročí

Komorní oslavy se ovšem konaly i v předchozích desetiletích, roku 1857 byla ve městě odhalena socha Záboj. V samotném Dvoře Králové přitom pěstoval rukopisný

kult magistrátní tajemník Josef Pelikán, který podle zprávy

F. Patery ve Květech proslulý rukopis „nejednomu ku přečtení do rukou podával“ a díky němuž bylo zde každoročně 16. září slaveno výročí Hankova objevu. Kromě toho vydal i mapu okolní krajiny („Okolí města Králové Dvora nad Labem, kdež od p. Václava Hanky památný Rukopis královédvorský

16. září 1817 nalezen byl“). Za zmínku stojí přitom obratný obchodní trik místního knihaře, který tuto mapu prodával samostatně nebo „na krabičce šňupací přilepenou“. Vlastencům se tak naskýtala možnost, aby své přesvědčení veřejně manifestovali i prostřednictvím tabatěrky.

Opravdu velkolepé slavnosti ale nastaly až nyní. Doba byla opět vzrušená: uplynul rok od nešťastné prusko-rakouské války (která zasáhla město i okolí) a velkou nespokojenost české veřejnosti vzbudilo vyhlášení rakousko-uherského dualismu. Na protest proti opomenutí českého státního práva uspořádala česká politika demonstrativní cestu na Národopisnou výstavu do Ruska. Tato „pouť na Rus“ samozřejmě nepřinesla žádné konkrétní výsledky – v české veřejnosti ale posílila slovanské cítění. Vzepjaté národní cítění přineslo v příštím roce vlnu tzv. táborů lidu a slavnostní položení základního kamene k Národnímu divadlu. Zapomenout ovšem nelze ani na přijetí liberální, tzv. prosincové ústavy na konci roku 1867; ta byla Čechy proklínána, ačkoliv jim všechny tyto kratochvíle umožnila.

Vrátíme-li se do Dvora Králové zářijových dnů roku 1867, je na první pohled patrný rozdíl proti předchozím výročním oslavám, a to nejenom v jejich okázalosti. Jednak jsou Rukopis královédvorský i další údajné památky adorovány jako záležitost celého Slovanstva, jednak jsou označovány za počátek nové kapitoly v českém národním životě. Hlavním řečníkem je přitom parádní rétor formující se mladočeské strany Karel Sladkovský. Jeho projev se jako obvykle skládal z radikálních frází a stačí uvést jeden odstavec k pochopení mobilizační role, již Královédvorský rukopis v národním životě sehrával: „Země tato je dědičnou vlastí národa českého! Jazyk otců našich, jazyk český, musí ve vlasti naší první zaujímati místo! My, synové slavného národa českého, jsme zároveň synové velkého a mocného národa slovanského, jehož budoucnost a moc jsou zároveň budoucností a mocí naší.“

Pozoruhodná je ale ještě jedna novinka, která se plně projevila až v prudkém rukopisném boji osmdesátých let. Vzhledem k tomu, že se začínaly množit pochybnosti o pravosti, uchýlili se obránci k podivné taktice – začínali upozorňovat na to, že Hankovy intelektuální schopnosti nemohly stačit k vytvoření tak dokonalého díla, jaké Rukopisy představují. Zatím to není vyřčeno „naplno“, zatím například jen jubilejní životopisný článek zdůrazňoval, že těžiště Hankovy činnosti nebylo v práci vědecké, ale popularizační: „Byl vřelý a účinný vlastenec a Slovan, jemuž šlo více o oživení svého milovaného jazyka než o jeho vědecké pitvání.“ Ještě před několika lety přitom český tisk zdůrazňoval Hankovu vědeckou erudici, podtrženou jeho členstvím v mnoha učených společnostech.

To vše ale byla zatím jen předehra – opravdová bitva vzplála až v polovině osmdesátých let.

Autor je historik

Pokračování příště

 

JIŘÍ RAK


Kurzy měn
25,840
22,210
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější