Proč čekat na trabant deset let, když stačí pár týdnů? Nedostatkové zboží od brazilské kávy přes dovolenou v exotice po BMW nebo finský domek z KATALOGU GENEX prostě zaplatil „strejda ze západního Německa“. Před 60 lety, v roce 1957, začali soudruzi z NDR exportovat své zboží do vlastní země – a královsky na tom vydělávali.
Hned od roku 1945 a rozdělení Německa na čtyři okupační zóny se začaly rozevírat nůžky úspěšnosti hospodářské obnovy jednotlivých částí poražené země. Ve vlastním sektoru se Sověti plnou parou pustili do demontáže strojních zařízení a konfiskace surovin, potravin i dopravních prostředků a dalších statků. Do SSSR zmizela například skoro polovina železničních kolejnic. Vzhledem k nesmírné devastaci Sovětského svazu souhlasili západní Spojenci s omezenými demontážemi ve prospěch komunistické velmoci i ve svých zónách. Připomeňme třeba převoz vybavení obří továrny Opel z Rüsselsheimu, základ pozdější produkce aut Moskvič.
Východní části Německa handicapovala kromě demontáží také absence významnějších nalezišť železné rudy a kvalitního černého uhlí. Moskva navíc svým satelitům nedovolila participovat na Marshallově plánu. Ten přitom do západních sektorů napumpoval 1,4 miliardy dolarů, v současných cenách ekvivalent asi 15 miliard USD. Zato NDR odváděla Sovětům do Stalinovy smrti v roce 1953 až 48 procent svého hrubého národního produktu. Ve výsledku tak na východní sektor dolehlo asi 97 procent celkem uhrazených německých reparací, jejichž plnění západní Spojenci svým vlastním zónám prominuli. Když si k tomu připočteme značné válečné škody a následky necitlivého znárodňování, není divu, že NDR v polovině 50. let balancovala na pokraji státního bankrotu.
Za Chruščova však chytila dech a do roku 1957 se dokázala vybičovat ke zdvojnásobení těžby hnědého uhlí proti stavu před válkou, až na úroveň poloviny světové produkce! Výkon chemického průmyslu tehdy překonávala jen Amerika a žádný jiný východoevropský stát nevyvážel více strojírenských výrobků.
Předehnat Západ!
Jenže preferovaný těžký průmysl se v NDR – podobně jako u nás – rozvíjel za cenu devastace výroby „zbytného“ spotřebního zboží a sektoru služeb. Zaostávání za soukmenovci pod americkou, britskou a francouzskou správou se nejbolestněji projevilo v zásobování potravinami: na Západě mohli přídělový systém opustit pět let po válce, v Německé demokratické republice až v roce 1958.
Dlouholetý stranický šéf Walter Ulbricht při té příležitosti vyhlásil ambiciózní cíl: Do několika let mělo zásobování obyvatelstva NDR „všemi důležitými potravinami a spotřebním zbožím překonat spotřebu na hlavu v západním Německu“. Odmítal přitom přijmout za měřítko kdejaký zápaďácký šunt, sliboval vysoce hodnotné zboží, „jež je krásné a vkusné, takže si je pracující člověk s radostí koupí a bude užívat“.
Nesplnitelnost snu kamuflovaly kreativně sestavované statistiky, přesvědčující zvláště dělnickou třídu, že její životní úroveň v řadě ohledů předčí postavení kolegů v imperialistickém půlnočním království. Bylo také třeba ospravedlnit extrémní tlak shora na „zpevňování“ pracovních norem, charakteristický pro éru stalinismu a psychózu očekávaného brzkého vypuknutí třetí světové války.
Po potlačení demonstrací a pádu kultu osobnosti nastalo jisté uvolnění, přinášející změnu strategie. Místo chruščovovského „dohnat a předehnat“ měl být Západ podle Ulbrichta „předehnán bez dohánění“. Bůh ví, jak si to představoval.
Zabavený Rembrandt
Navzdory zjevně nedostatkovému hospodářství Ulbrichtem řízená země – alespoň podle statistik – dosáhla nejvyšší životní úrovně v rámci RVHP. S dynamikou SRN však nedokázala držet krok. Kvůli klesající konkurenceschopnosti „dederonských“ výrobků se jejich monopolní exportéři museli na Západě čím dál více podbízet, devizy sháněli bez ohledu na skutečné výrobní náklady. Na domácím trhu se pak logicky nedostávalo hlavně průmyslových výrobků s potenciálem exportu na Západ. Dovoz surovin, strojního vybavení, potravin i luxusního zboží setrvale narůstal.
Nejhlubší krizí země prošla počátkem 60. let, kdy se kvůli eskalaci studené války a postavení berlínské zdi prudce propadla hodnota vývozu na Západ. Státní bezpečnost proto v lednu 1962 přispěla k sanaci státních financí vskutku originálním způsobem: v asi 3000 bankách a vytipovaných kancelářských budovách vyrabovala nejméně 21 000 soukromých bezpečnostních schránek. Obsahovaly cizí měny, šperky, sbírky poštovních známek, ale také plátna Dürera či Rembrandta v odhadované celkové hodnotě 4,1 miliónu západoněmeckých marek.
„Devizové krvácení“ se strana a vláda pokoušely zastavit mnoha způsoby, například razantním omezením importu kávy. Vůči socialistickým zemím vystupovala NDR v roli věřitele, zato kapitalistům dlužila na sklonku své existence 19,9 miliardy západních marek.
Trabant levný, leč nedosažitelný
Na nedostatek zboží bylo zaděláno nejen pomalým růstem objemu produkce a snahou o vystupňování exportu, ale také současným nárůstem objemu úspor obyvatelstva. Lidé skupovali, cokoliv se jim připletlo pod ruku. Strana situaci zhoršovala lpěním na cenové stabilitě při současném zvyšování mezd. Základní provedení trabantu tak v roce 1986 stálo stejně jako o čtvrt století dříve: 7850 marek. Pravda, špičkový Universal S de Luxe to dotáhl na 15 tisíc. Počátkem 80. let tedy stačil na typické vozítko s karosérií z duroplastu jen 5,7násobek průměrné měsíční mzdy oproti 10,8 výdělku z roku 1960. Jenže to mělo háček: čekací lhůta se protáhla až na deset let, u luxusnějších wartburgů na dvanáct.
Devizy pod palcem
Z bludného kruhu existovalo jediné východisko – Dárková služba a maloobchodní s. r. o. čili Genex. Činnost zahájila před 60 lety, byť byla východoněmeckou vládou založena již 20. prosince 1956. Měla převzít kontrolu nad dovozem západního zboží, do té doby přes německo-německou hranici buď pašovaného, nebo posílaného poštovními balíčky občany SRN či charitativními organizacemi. Legální a co do objemu i hodnoty neomezené bylo jen zasílání potravin. Jenže tímto způsobem se obohatili pouze občané-adresáti, nikoli východoněmecký erár.
Zato společnost Genex přinášela státnímu rozpočtu zisk dvojím způsobem. Našla odbyt pro zboží vyprodukované v NDR čili se mzdovými náklady uhrazenými ve východních markách, ale přitom inkasovala devizy. Na rozdíl od exportního zboží navíc odpadla doprava přes hranice, cíloví zákazníci leckdy žili kousek od výrobního závodu. Výzvu k vyzvednutí zboží příjemci obdrželi asi šest až osm týdnů po zaplacení západním Němcem. Význam Genexu vzrostl s vybudováním berlínské zdi, která zkomplikovala alternativní (pašerácké) kanály. Přístup ke zboží urychlily předplacené poukázky pro nákup podle vlastního výběru, zavedené před sezónou 1976.
S ohledem na mezinárodněprávní postavení obou německých států, promítající se také do jejich devizových operací, musel Genex zakotvit v neutrální cizině. Distribuci nabídkových katalogů na území SRN a vyřizování objednávek dostala na starost formálně dánská akciová společnost Jauerfood, respektive švýcarský Palatinus.
Skandálně široká nabídka
Doma se o Genexu veřejně nepsalo ani nemluvilo, aby neutrpěla pověst socialistického blahobytu. Šlo to tak daleko, že pestrobarevné katalogy, z jejichž nabídky přecházel zrak, nesměly být do východního Německa dováženy. Místní občané, obdaření solventními příbuznými na Západě, si je mohli prohlédnout v jedné z pouze tří (!) kanceláří: v Berlíně, Rostocku nebo Lipsku. Přes hranice pak vzkázali přímo objednací čísla zboží. Šíře sortimentu měla většinové populaci zůstat utajena, aby zbytečně nepobuřovala.
Úhrada v devizách zajistila přednostní dodání objednaného artiklu. Vznikal tím začarovaný kruh: čím tíživější byl nedostatek daného zboží, tím častěji je občané NDR přes Genex poptávali u západních příbuzných. Zvýšené dodávky zásilkovou službou pro vyvolené následně odčerpávaly nabídku z volného prodeje. Rozhodně nešlo o zanedbatelné množství, například v roce 1966 měl každý pátý vyrobený wartburg rezervován Genex.
Dlouhodobě nejžádanější byly právě osobní automobily. Jen v období 1981–1988 se v zemi původu za tvrdou měnu prodalo 81 000 trabantů a wartburgů, k tomu 13 000 Volkswagenů Golf a v menším počtu i dalších západních značek.
Státní bezpečnost se snažila udržet toto obchodování pod kontrolou. Zvláště v 50. a 60. letech se obávala ideologické diverze. Když západní církev objednala pro své bratry ve víře 50 automobilů, Stasi zatáhla za záchrannou brzdu. Motorizovaní klerikové by mohli „velmi rychle zajíždět do odlehlejších částí země“, což by „eventuálně zvýšilo jejich vliv na venkovské obyvatelstvo“.
Ke stálicím sortimentu patřily ještě chladničky a mrazáky, vysavače, tranzistorová rádia nebo pračky. V předvánočním čase pracovníci v Dánsku a ve Švýcarsku zajišťovali zvýšené dodávky čokolád Milka, kávy Jacobs, bonbónů Ferrero a dalších lahůdek, známých za železnou oponou i z reklam na hojně sledovaných televizních stanicích.
Komunistický režim přednostně vyřizoval také výjezdní doložky, protože třeba na „Velké zážitkové cestě Orientem“ za 1396 marek na osobu měl velmi slušnou marži. V daném případě se německé rodiny po 19 dní scelovaly na území Střední Asie.
Stasi & KoKo
Od roku 1962 sice adresáty dárků prověřovala Stasi, s rostoucím významem příjmů generovaných Genexem pro devizové hospodářství čím dál méně konkurenceschopné země však dohled raději přivíral oči. Rezignovalo také ministerstvo financí, ač se oprávněně obávalo důsledků narůstající neuspokojené kupní síly na hospodářskou stabilitu. Občanům sice rostly platy, jenže si za ně neměli co koupit, a tím jasněji si uvědomovali nedostatkovost řady atraktivních položek. Proto ministerstvo v některých případech transakci přes Genex zamítlo s odůvodněním, že žadatel má ve východoněmeckých markách naspořeno více než dost. Ať si zboží koupí za své a na zprostředkovaný dar z ciziny zapomene! To však byla praxe sklonku 50. let, později prakticky neuplatňovaná.
Od poloviny 60. let dostalo neortodoxní metodu získávání deviz pod palec zvláštní oddělení východoberlínského ministerstva obchodu, známé jako KoKo (Kommerzielle Koordinierung). Jeho šéf Alexander Schalck-Golodkowski se zodpovídal přímo ÚV SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands – Jednotná socialistická strana Německa) a hlavě státu Erichu Honeckerovi. Zároveň musel počítat s kontrolou ze strany Stasi.
S úpadkem východoněmeckého hospodářství padaly dřívější ideologické zábrany a hlavním cílem bylo prodloužit agónii, ber kde ber. Atraktivita domácího zboží, byť ve skutečné či jen údajné „exportní“ kvalitě, však setrvale klesala, a nabídka katalogu se proto rozšiřovala hlavně o kapitalistické produkty. V případě automobilů šlo třeba o BMW 318i, nemluvě o renaultech, fordech nebo již zmíněných volkswagenech. Darovat bylo však možné třeba i etážové topení, případně celé montované domky či poměrně luxusní motorové jachty.
Na sklonku 80. let mělo Schalck-Golodkowského impérium k dispozici přednostní dodávky z asi 170 domácích podniků, v odděleních vnitrostátního a zahraničního obchodu pracovalo ke 3100 zaměstnancům. Za devizy pronajímali například východoněmecké obchodní loďstvo včetně mužstva, řídili Genex i obdobu našeho Tuzexu, obchody Intershop. Mimochodem roční obrat Genexu rostl ze 44 miliónů západoněmeckých marek (1967) k maximu 217 miliónů (1986), poté mírně klesal. Mezi lety 1971 a 1981 zásilková služba utržila takřka půldruhé miliardy západoněmeckých marek.
Erich Genex
Devizy se Honeckerovu režimu hodily třeba k pokoutnímu nákupu Západem embargovaných technologií a zboží. Zbylo i na imperialistický luxus pro potěchu vysokých funkcionářů SED. Zvláštní oblibě se těšila pohodlná volva s ideologicky akceptovatelným původem v neutrálním Švédsku. Jejich vysoká koncentrace ve čtvrtích obývaných prominenty vedla prostý lid k přezdívce „Volvograd“.
Nejskromnější nebyla ani první dáma Margot Honeckerová a její Erich platil za vášnivého nimroda. Své zálibě se věnoval na úrovni anglického lorda. Na hony vyrážel v některém ze svých čtyř speciálně upravených osmiválců Range Rover, které stály mezi 200 000 a 400 000 západních marek a před deštěm papaláše chránily upravenou střechou z rolls-royce. Hodnota každého z těchto terénních vozů odpovídala pěti až šesti supersportovním Porsche 911. Podobně hodnotné dárky by nejvyšší soudruh v katalogu Genexu hledal marně, musel si je darovat sám.
Ostatně v NDR koloval vtip, kterak Honecker vyrazí mezi prostý lid. Dá se do řeči s hospodyňkou: „Zdalipak víte, komu vděčíte za svůj blahobyt, barevnou televizi, pračku a auto?“ „To jsem ráda, že vás konečně poznávám osobně, Herr Genex!“ usměje se východní Němka.
