nahoru

Jean-Bédel Bokassa

Zdeněk Vacek15. června 2017 • 00:15
Jean-Bédel Bokassa
foto: Archív

„Ta lednička není moje!“ odmítal obvinění z kanibalismu svržený středoafrický diktátor Jean-Bédel Bokassa. Jeden z nejbizarnějších představitelů postkolonialismu si před 40 lety s vydatnou pomocí Paříže uspořádal korunovaci císařem v napoleonském stylu. 

Láska nehněvaná, není milovaná, řekli si „Papa Bok“ a prezident Valéry Giscard d’Estaing, načež si padli do náruče. Před očima novinářů se objali dokonce jedenáctkrát za sebou, pokaždé se čtyřmi polibky. Oněch 44 vlhkých důkazů věrnosti vazala Francouzské republiky stálo její daňové poplatníky 20 miliónů dolarů, v dnešních cenách bratru dvě miliardy korun. Psal se rok 1976 a bývalá koloniální velmoc jako již několikrát předtím zachránila Středoafrickou republiku před bankrotem. Obávala se kolapsu režimu diktátora Bokassy v případě nevyplácení žoldu a mezd státním zaměstnancům, po němž by mohla mocenské vakuum vyplnit jiná z velmocí – nedej bože Maova Čína. Přitom ještě o pár týdnů dříve spílal černošský vůdce Francouzům do „národa buzerantů a podvodníků“, pak se obratem ruky, po potvrzení spojenectví a koncesí, stal „nejlepším přítelem Francie na africké půdě“, jak jej nyní ocenila hlava Elysejského paláce.

V místním „Palais de Renais­sance“ čekala francouzského prezidenta a 3000 dalších hostů gala večeře o dvanácti chodech, přičemž kulturní vložky obstarali tančící nazí Pygmejové. Dámy z místní lepší společnosti vyfasovaly pestrobarevné šaty, zdobící jejich pozadí portréty Bokassy a d’Estainga: každý měl pro sebe jednu půlku. Vybrané lahůdky dopravila přímo z Paříže dvě proudová letadla Bokassovy osobní flotily.

Do roka a do dne dosáhla neskutečná kariéra „Papa Boka“, který se stal jedním ze symbolů nezvládnuté dekolonizace, svého zenitu: opulentní korunovace císařem ve stylu Napoleona Bonaparta. To vše opět za vydatné pomoci evropské jaderné velmoci, jež místo potoků krve viděla v srdci Afriky uran a zdroj řady drobných potěšení svých prominentů.

Poddané ubít, diplomaty zamknout

Krutovláda, jejíž intenzita se během třináctileté Bokassovy vlády stupňovala, překonávala i hodně ohebná měřítka černého kontinentu. Jako by „Papa Bok“ soutěžil s další zrůdou, svým osobním přítelem, ugandským polním maršálem Idim Aminem. První miloval generála de Gaulla, druhý britskou královnu Alžbětu II. Tedy své bývalé pány. Oba povinně milované otce svých národů spojovala také vojenská kariéra, během níž se v koloniálních armádách přiučili vojenskému řemeslu v jeho nejbezohlednější formě: „Big Daddy“ Amin při potlačování povstání Mau Mau v Keni, „Papa Bok“ ve Francouzské Indočíně.

Středoafrický vládce provedl v létě 1972 reformu trestního řádu, spočívající například v řezání uší kapsářům. Aby legislativní změnu nikdo nepřehlédl, sáhl prezident po propagační akci ve svém stylu: 46 uvězněných zlodějů nechal ubít stejným počtem vojáků, načež mrtvé a těžce zraněné pět hodin vláčeli rozpálenými ulicemi metropole Bangui, všem pro výstrahu. Když se tehdejší generální tajemník OSN Kurt Waldheim proti skandálním poměrům veřejně ohradil, diktátor mu vzkázal: „Waldheime, ty pasáku a vykořisťovateli, raději drž...“ V daném případě měl výjimečně pravdu, zapřisáhlého odpůrce Izraele a pozdějšího rakouského prezidenta časem dostihla temná nacistická minulost.

Bokassa vzbudil na mezinárodní scéně pozornost také svými celostránkovými inzeráty v pařížském Le Mondu a švýcarském listu Tribune de Genève, v nichž prohlašoval, že stát nepřebírá zodpovědnost za dluhy svých diplomatů a dalších zástupců. Ministerstva zahraničí začala horečně sčítat škody, západní Německo je v roce 1975 vyčíslilo na 178 000 marek. Na ambasády ve Středoafrické republice se rozhodně neposílalo za odměnu, místní samovládce totiž ignoroval i diplomatické výsady a imunity. Jím svolávaná setkání diplomatického sboru se často protáhla až do rána, protože ani protesty západních velvyslanců nic nezmohly se ­zamčenými dveřmi.

Své poddané udržoval diktátor v lati svěrací kazajkou nařízení, například povinností vyšších úředníků mít stále po ruce tranzistorové rádio. Bývalý vojenský radista totiž s oblibou vstupoval do vysílání státního rozhlasu a operativně udílel rozkazy.

Sběratel řádů a vyznamenání si pro tuto svoji libůstku vysloužil přezdívku „Africký Göring“. Když nashromáždil všechny dostupné pocty a tituly, včetně prestižního velkokříže Řádu čestné legie, začal si je jako na běžícím páse vymýšlet. Třeba v roce 1970 se prohlásil za „velmistra mezinárodního rytířského bratrstva sběratelů poštovních známek“. A tvrdil, že ve stejné době jej měl papež Pavel VI. „tajně prohlásit třináctým apoštolem“.

Hrdina Svobodných Francouzů

Ke kultu Napoleona, včetně jeho pověstného komplexu, měl Bokassa blízko nejen svou výškou 162 centimetrů, ale i kulturně. Panovačný frankofil se narodil 22. února 1921 v tehdejší Francouzské rovníkové Africe jako jedno z tuctu dětí hlavy vesnice ležící asi 80 kilometrů jihozápadně od metropole Bangui. Otec měl za úkol zajišťovat pracovní síly pro společnost těžící dřevo. Jenže se – inspirován jistým kazatelem – vzepřel, nuceně nasazené propustil a byl za to Francouzi v okovech odvlečen do města, kde jej přímo před prefekturou ubili k smrti.

Týden poté si jeho zdrcená žena vzala život, takže sirotka vychovával děd. Po absolvování misijní školy Johanky z Arku, kde si hoch zamiloval učebnici francouzské gramatiky od Jeana Bédela, mu učitelé začali říkat Jean-Bédel Bokassa. Ukázalo se, že spolužáky šikanovaný sirotek nemá vlohy ani trpělivost pro příbuznými vyhlédnutou kněžskou dráhu. Vyučil se proto kuchařem a na radu svého děda i učitele – kněze – se v osmnácti nechal naverbovat do koloniální armády.

Vyznamenal se v Indočíně a za války nechyběl v řadách de Gaullových Svobodných Francouzů při osvobozování středoafrického Brazzavillu od vichistického režimu. Dne 15. srpna 1944 už se v rámci operace Dragoon/Anvil vyloďoval se Spojenci na pláži v Provenci, odkud se probojoval až do Německa. Ve městě Fréjus po válce studoval kurs pro radisty, absolvoval důstojnickou školu v Senegalu a za zásluhy ve válce v Indočíně (1950–1953) dostal Válečný kříž i Řád čestné legie. Se sedmnáctiletou Vietnamkou měl dceru, pro niž získal francouzské občanství, ale obě ženy opustil a po další fázi vojenské kariéry ve Francii se v roce 1959 vrátil do své vlasti. Ta se napřesrok osamostatnila.

Bokassa postoupil do čela nově budované armády Středoafrické republiky. Velení pěti stům mužů mu svěřil jeho bratranec, prezident David Dacko, který v čele země vystřídal Bokassova strýce Bogandu. Ambiciózní plukovník začal budovat kult své osobnosti. Například vytrvale porušoval protokol, jen aby seděl co nejblíže prezidentovi.

Režim měl ke stabilitě daleko, jeho hranice byly ohrožovány z jihu i východu a pod tlakem místního Hnutí pro sociální rozvoj černé Afriky (MESAN) se Dacko na podzim 1964 rozhodl uvolnit ­postkoloniální sevření Paříží navázáním styků s Maovou Čínou. Asijský úvěr navíc pomohl odvrátit bankrot zkorumpovaného zřízení.

Katolík Bokassa se tehdy rozhodl zabít dvě mouchy jednou ranou: uspokojit osobní ambice a postavit se komunismu zbavením bratránka moci. Dacko jej ale včas poslal do Francie na oslavy pádu Bastily, načež rivalovi zakázal návrat domů. Ten v Paříži zmobilizoval své kontakty a dočkal se osobní intervence prezidenta Charlese de Gaulla: „Bokassa se musí okamžitě vrátit na své místo. Nemohu tolerovat špatné zacházení s druhem ve zbrani!“

Na Silvestra 1965 vypukl puč podpořený francouzskými výsadkáři. Bokassa se k národu obrátil rozhlasovým projevem: „Nadešla hodina spravedlnosti. S buržoazií je amen. Nastává nová éra vše­obecné rovnosti. Středoafričané, ať už jste kdekoliv, buďte ujištěni, že armáda ochrání vás i váš majetek.“

Hned v prvních dnech byla zrušena ústava, rozpuštěn parlament a vládce oznámil, že se vzdá moci, hned jak bude zažehnáno komunistické nebezpečí, vymýcena korupce a stabilizováno národní hospodářství. Tedy v nedohlednu. Pro občany obou pohlaví ve věku od 18 do 55 let zavedl pracovní povinnost, zakázal žebrotu, ale také polygamii, věna pro nevěsty a ženskou obřízku. Hru na bubny omezil na víkendy a večerní hodiny.

Stát jsem já!

Aby dosáhl mezinárodního uznání a obhájil oprávněnost svého puče, zdůrazňoval komunistické nebezpečí, dokumentované vykázáním čínských poradců ze země. Mezinárodní blokádu prolomil jako první Čad, následovaný dalšími africkými státy. Ale Francouzi zastoupení premiérem Georgesem Pompidouem Bokassu zklamali. Návrat do lůna frankofonního společenství si bývalý koloniální voják vydupal hrozbou, že Středoafrická republika vystoupí ze zóny franku. Do Afriky se promptně vydal sám Charles de Gaulle, jejž Bokassa dojatě oslovoval „Tatíčku“.

Jenže k Francouzům se ještě vehementněji začal lísat inteligentnější vládcův spolupučista, plukovník Banza. Boj o moc vyvrcholil v dubnu 1969 Banzovým zatčením a popravou, o jejímž průběhu kolovaly divoké zvěsti.

Bokassa si systematicky upevňoval moc a v březnu 1972 se prohlásil doživotním prezidentem. Po odražení dalšího pokusu o převrat postavil v lednu 1975 do čela vlády první ženu na africké půdě, Elisabeth Domitienovou. Obratným žonglováním s koncesemi na těžbu nerostných surovin získával spojence v zahraničí. Francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing jej v roce 1975 prohlásil za „přítele a člena rodiny“. Země galského kohouta dostala za politickou i finanční pomoc uran, který potřebovala pro své elektrárny i zbraně, a pařížští prominenti byli zahrnováni drahokamy, exotickými milenkami i pozvánkami na zážitkovou turistiku na safari.

Americký miliardář John Deus získal monopol na ropu a zemní plyn, hlava státu měla pod palcem telekomunikace i turistický průmysl, obchod s ocelí a cementem, polovinu produkce palmového oleje a podobně. Mezi majetkem státu a svým vládce nijak nerozlišoval, letadla DC-4 a DC-8 darovaná de Gaullem a Pompi­douem Středo­africké republice přijal za vlastní – načež je eráru draho pronajímal. Jeho osobní výdaje spolykaly podle odhadů až čtvrtinu státního rozpočtu země, jež by se navzdory svému nerostnému bohatství bez francouzských subvencí zhroutila.

Velkolepá korunovace

V září 1976 vstoupil Bokassa na velmi tenký led. Navázal styky s libyjským plukovníkem Mu’ammarem Kaddáfím, kterého si získal konvertováním k islámu. Jako Salah Eddine Ahmed Bokassa marně vyhlížel slíbenou finanční podporu, a tak se pokorně vrátil do lůna katolické církve. Uvědomil si, že jinak by si nemohl splnit dávný sen: korunovaci císařem v katedrále v Bangui.

První krok představovalo 4. prosince 1976 zrušení republiky a vyhlášení Středoafrického císařství s novou ústavou. Na den přesně rok poté následovala korunovace Jeho císařské Jasnosti Bokassy I., jež se stala symbolem rozmařilosti postkoloniálních vládců.

Bokassa se zjevně inspiroval Napoleonem Bonapartem. Ten změnil republiku v první Francouzské císařství. Koruna imperátora byla na Korsičanovu hlavu vložena 2. prosince 1804, středoafrický diktátor propásl 173. výročí o dva dny.

Šlo o gigantickou akci, která by se neobešla bez vydatné finanční i logistické pomoci Francouzů. Ti zřejmě doufali, že se Bokassa, opojený leskem úřadu, stane poslušnou loutkou. Sportovní palác byl adaptován na scénu s nevídanými rekvizitami. Ve středu pódia se vypínal tři a půl metru vysoký a pět metrů široký trůn, výjevu dominoval gigantický zlatý orel. K dispozici bylo 24 000 lahví šampaňského, hromady kaviáru a husích jater (foie gras).

Kromě flotily mercedesů nejvyšší třídy 600 nechyběl luxusní kočár tažený bělouši dopravenými z Evropy. Několik zvířat ve čtyřicetistupňových vedrech zkolabovalo. Zpotil se také sám novopečený monarcha, obtížený 38 kilogramy oděvu s dvanáctimetrovou vlečkou. Po jeho boku zářila tmavá kráska Catherine, šestá ze sedmnácti či snad osmnácti manželek.

Náklady na korunovaci se pohybovaly někde mezi 20 a 30 milióny dolarů, dvěma až třemi miliardami českých korun. Třetinu nákladů pokryla spojenecká Jihoafrická republika, na zbytek padl celoroční příspěvek Francie rovníkovému císařství a vyrabovaná státní pokladna. V atmosféře studené války se mohly s projevy přízně přetrhnout kapitalistické i socialistické země. Bokassu nesmírně mrzelo, že nedorazili „jemu rovní“, jako japonský císař Hirohito či íránský šáh Mohammad Rezá Pahlaví. Nicméně šedesát státních delegací vedlo v banguiské katedrále jakousi mírovou zákopovou válku. Nikdo nechtěl vyklidit pozice v oblasti střední Afriky, sešli se tu třeba zástupci obou německých i korejských států.

Smrt za školní uniformy

Konstituční monarchie zůstala prázdným slibem, násilností neubývalo a příčiny k nim měly čím dál absurdnější podobu. Bokassa se jimi navíc netajil. Zdiskreditovaný kleptokrat už začal kompromitovat i své francouzské ochránce zvláště po lednu 1979, kdy krvavě potlačil hladové bouře.

Poslední kapkou se stal dubnový zátah na žáky základních škol, odmítající povinné, avšak předražené školní uniformy. Ty dodával monopolní podnik vlastněný údajně přímo císařovnou. Bylo ubito asi 100 dětí, některé prý Bokassovou rukou. Přesněji jeho maršálskou holí. Francouzi rozhodně nebránili mezinárodní medializaci teroru a své speciální jednotky dali k dispozici pro změnu Davidu Dackovi, kterého o 13 let dříve pomáhali svrhnout. Operace Barracuda se zdařila, režim padl doslova přes noc.

Bokassa neměl šanci zareagovat, právě se nacházel na státní návštěvě u Kaddáfího, odkud odletěl do exilu na Pobřeží slonoviny. Francie si jeho vojenských zásluh i věrnosti cenila do té míry, že mu po čtyřech letech, kdy se na krvavého císaře v médiích pozapomnělo, dovolila přesídlit do zámku d’Hardricourt na předměstí Paříže.

Prvních sedm let vyhnanství si Bokassa krátil sepisováním pamětí, jejichž vydání otřáslo francouzskou politickou scénou. „Přítel a člen rodiny“ obvinil Giscarda d’Estaing, že s ním sdílel nejen milenku, ale také, a hlavně lásku k diamantům. V roce 1973, kdy byl ještě ministrem financí a dirigoval do Bangui hospodářskou pomoc, měl obdržet drahé kameny v hodnotě čtvrt miliónu tehdejších dolarů, tedy přes 33 miliónů českých korun. Zulíbaný přítel podkopal prezidentovy šance na znovuzvolení do té míry, že do Elysejského paláce v květnu 1981 usedl socialista François Mitterrand.

Kanibalova lednice

V té době už byl Bokassa doma v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale Francii opustil až v říjnu 1986. Hned po přistání ho jeho krajané zatkli a obvinili ze čtrnácti zločinů včetně vražd a kanibalismu. Proslýchalo se totiž, že po pádu režimu byly v císařském paláci nalezeny lednice s ostatky popravených žáků a studentů. Šéf tělesné stráže je měl mocnáři vařit a servírovat. Šokující fotografie šířené i západním bulvárním tiskem vstoupily do historie, ale celý případ byl zřejmě jen bublinou. Sám Bokassa i jeho dva francouzští právníci dokazovali, že jde o snímky chladicího boxu márnice, nikoli jeho ledničky.

V neklimatizované soudní síni přeplněné stojícími diváky bylo k zalknutí, atmosféra zhoustla i těžkými obviněními, jež excísař vytrvale odmítal: „Nejsem svatý. Jsem muž jako každý jiný.“ Spoléhal na amnestii nového vládce země Andrého Kolingby, který v roce 1981 svrhl Dacka. Velkorysý dekret totiž pardonoval veškeré protizákonnosti spáchané předchůdci v úřadu. Jenže odsouzení Bokassy v nepřítomnosti proběhlo rok před vyhlášením amnestie, takže zůstávalo v platnosti.

Křížový výslech ve věci kanibalismu znevěrohodnil korunního svědka obžaloby Dacka. Fámami, že lidské maso přistálo i na talíři Giscarda d’Estaing a dalších zahraničních hostů, se soud s ohledem na státní zájmy raději nezabýval.

Obvinění z kanibalismu nakonec padlo, nicméně 12. června 1987 si Bokassa vyslechl rozsudek smrti za 20 dalších těžkých zločinů.

Po osmi měsících čekání na popravu mu prezident Kolingba zmírnil trest na doživotí, později zkrátil na 20 let a po pádu režimu v srpnu 1993 byl prominentní vězeň propuštěn.

„Třináctý apoštol“ v bílém rouchu, trávící zbytek života s třinácti biblemi a údajným papežským krucifixem, zemřel 3. listopadu 1996 ve svém domě v Bangui. Zůstalo po něm snad až 50 dětí. Před sedmi lety jej prezident François Bozizé rehabilitoval coby stabilizační faktor v postkoloniální historii země, velkého budovatele a vlastence. Pro zbytek světa však zůstává učebnicovým příkladem bizarního kleptokrata a krvežíznivého diktátora.

 



Kurzy měn
25,830
22,090
29,160
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější