V roce 1967 vydali Beatles nejdůležitější album historie

V roce 1967 vydali Beatles nejdůležitější album historie Zdroj: Archív

V roce 1967 vydali Beatles nejdůležitější album historie
V roce 1967 vydali Beatles nejdůležitější album historie
V roce 1967 vydali Beatles nejdůležitější album historie
3
Fotogalerie

Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band: Jak Beatles vydali nejdůležitější album historie populární hudby

I více než padesát let po vydání (26. květen 1967 v Británii, červen 1967 v USA) zřejmě nejdůležitějšího alba v historii populární hudby stále koluje neuvěřitelné množství historek o tom, jak deska Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band vznikala, jak se natáčela. Z říše bájí je už samotný fakt, že by se autoři – legendární skupina Beatles – mohli schovat za vymyšlenou identitu seržanta Pepře a jeho kutálky.

Příběh kapely seržanta Pepře z Klubu osamělých srdcí se začal psát ve chvíli, kdy kytarista George Harrison pohrozil ostatním členům kapely, že pokud okamžitě nepřestanou koncertovat, z rozjetého vlaku vyskočí. Hraní před desetitisíci rozjívených diváků se totiž pro veleúspěšnou čtveřici z britského Liverpoolu stalo učiněným očistcem.

Nejenže muzikanti pro řev teenagerů neslyšeli, co vlastně zpívají; navíc jim chodily výhrůžné dopisy. V jednom takovém stálo: „Nejezděte do Tokia. Váš život je v nebezpečí.“ Anonym nepřeháněl, militantní náboženská hnutí měla na jejich hudbu spadeno, což se ještě zhoršilo poté, co John Lennon veřejně poznamenal, že jsou Beatles populárnější než Ježíš. Na Filipínách je šikanovali za to, že se nesetkali s první dámou, v Americe pro ně Ku-klux-klan chystal ohnivé kříže. Člověka to unaví, a tak si „Brouci“ s koncem léta v roce 1966 naordinovali tříměsíční pauzu. Fanoušci si šuškali, že se Fab Four možná rozpadne…

Harrison odcestoval do Indie, kde se šest týdnů snažil odkoukat hru na sitár od virtuosa Raviho Šankara. Paul McCartney spáchal soundtrack ke komedii The Family Way. Lennon si naložil nejvíc a se ctí se zhostil role poručíka Goodbodyho v dnes už kultovním filmu Jak jsem vyhrál válku. Bubeník Ringo Starr byl doma u své ženy a syna Zaka. Koncem listopadu se všichni sešli ve studiu na Abbey Road a s čistou hlavou – a prakticky neomezeným rozpočtem – zahájili natáčení nového, zatím nepojmenovaného elpíčka. (Jeden jejich spolupracovníků později spíše z recese vyprávěl, že se uvažovalo o názvu One Down, Six To Go čili Jedna hotová, šest ještě přijde – podle počtu desek, k nimž se skupina měla upsat v nové smlouvě.)

Nejprve to vypadalo na velké vzpomínání. První písničky, jež Beatles na podzim roku 1966 nahráli, se totiž všechny týkaly jejich dětství. Skladba Strawberry Fields Forever nesla název dětského domova stojícího poblíž liverpoolského bydliště Lennonových. Penny Lane zase upomínala na ulici s auto­busovou zastávkou, kde se Paul McCartney a John Lennon potkávali ráno co ráno, když vyráželi do školy. „Penny Lane je jízda po Liver­poolu,“ vysvětloval McCartney. „Vidíte holiče, co ve výloze vystavuje každou hlavu, kterou měl tu čest poznat. Nedává tam jen fotky účesů, ale kohokoliv, kdo se zastaví na kus řeči. Na rohu stojí banka a my se dozvídáme něco o bankéři sedícím ve svém auťáku. Modrá předměstská obloha, tak si to pamatujeme a tak je to i v písničce.“

Třetí skladbou na téma plynutí času byl ironický kuplet When I’m Sixty-Four, jehož verše – „budeš mě pořád potřebovat, budeš mě živit, až mi bude čtyřiašedesát?“ – pak média Siru Paulovi, když mu už skutečně 64 bylo, s chutí vmetla do tváře. Pro obrovskou tvůrčí potenci tandemu Lennon/McCartney je příznačné, že první dvě písně se nakonec na desku nedostaly. „Největší chyba mého profesního života,“ lamentoval producent George Martin. Místo toho vyšly na singlu a později byly zařazeny na LP Magical Mystery Tour.

V Paulově režii

S tím, co se Beatlům opouštějícím mladý věk honilo v době zrodu Sgt. Peppera v hlavách, zajímavě korespondovalo použití nástrojů jako mellotron, v jehož soundu se mísila nostalgie s psychedelií. Podle George Martina album organicky vyrůstalo z předchozí nahrávky Revolver. A můžeme jít ještě o rok nazpět, k desce Rubber Soul, protože právě ta (spolu s pověstnou zvukovou stěnou Phila Spectora) významně inspirovala jeden z největších hudebních experimentů té doby, Pet Sounds americké skupiny Beach Boys. LP Pet Sounds vyšlo v květnu 1966 a pro změnu ovlivnilo Beatles, hledající novou tvář. „Nebýt Pet Sounds, nebylo by ani Seržanta,“ konstatoval Martin. „Byl to náš pokus, jak se s Beach Boys vyrovnat.“

Dodejme, že přinejmenším Paul McCartney měl při „vynalézání“ ve studiu na mysli dílo ještě jednoho progresívního umělce. „Tohle bude náš úlet!“ opakoval údajně v různých fázích natáčení. A myslel tím úlet s velkým Ú, totiž desku Freak Out! skupiny The Mothers of Invention s frontmanem Frankem Zappou. Vzhledem k tomu, že Freak Out! bývá považováno za jedno z prvních koncepčních alb, odhaduje se, že tady někde vznikla idea dát částem připravovaného projektu jednotící prvek. A tím prvkem byl samozřejmě seržant Pepř se svým šramlem z Klubu osamělých srdcí.

„Co znamená S a P?“ zeptal se Paula kamarád Mal Evans, když si v letadle prohlížel označené kelímky a mističky na obědovém tácu. „Sůl a pepř,“ odvětil McCartney a mozek mu začal šrotovat. Zprvu ho napadlo, že by se ústřední postava – fiktivní kapelník ansámblu kombinujícího rockový drajv s image promenádního orchestru – mohla jmenovat Dr. Pepper. Pak ale zjistil, že tuhle značku už v Americe používá jedna firma vyrábějící nealkoholické nápoje. Po vzoru tehdy módních formací s názvy jako Big Brother And The Holding Company tedy poskládal komplikovaný titul Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. A svým spolu­hráčům řekl: „Co kdybychom se tvářili, že tu desku natočil on?“

Ze začátku se snad představa dočasné ztráty identity ostatním Beatlům líbila. Moci alespoň imaginárně shodit okovy slávy a předstírat, že jste někdo úplně jiný… Když ale padla kosa na kámen, ukázalo se, že jediný, koho tahle schovávačka baví, je Paul McCartney. George Harrison měl hlavu ­plnou Indie, Ringo si víceméně připadal, že se od něj nechce nic než držet hubu a krok, a John Lennon se nehodlal prosazovat za každou cenu. Na rozdíl od předchozích alb Rubber Soul a Revolver ho nějak opouštělo nadšení a skládal spíš z rozkazu než z čiré potřeby. Přesto i on si našel v Paulově konceptu to své. Například když se řešilo, jak půjdou skladby za sebou. „Udělali jsme pořadí, jako bychom hráli koncert,“ vykládal s upřímným zaujetím. „Mělo by se to poslouchat na jeden zátah, takže tam není kaž­dých pár minut ticho.“

Vojanda v plné polní

Navzdory vzrůstajícímu napětí mezi jednotlivými členy Beatles se výsledné album vyznačuje podivu­hodnou jednotou, ačkoliv žánrově je nebývale pestré. McCartneyho inklinaci k starosvětské muzice, kterou poslouchal jeho otec, ale i nefalšované rockerství sálající z titulního hitu, vyvažuje Lennon zklidněním a zadumáním v nádherné baladě A Day In The Life. A lehce sjetá Lucy In The Sky With Diamonds zase připomíná, že Beatles, to je přece také surrealismus a dada. Při natáčení skladby A Day In The Life se ve Studiu 1 na Abbey Road konal malý happening za účasti Donovana či Micka Jaggera a Keithe Richardse z konkurenčních Rolling Stones. O pár týdnů později se zde sešla jiná milá společnost, aby se zúčastnila nahrávání Paulovy písničky Lovely Rita.

„Kdysi mi někdo řekl, že v Americe nazývají ženské, co vybírají poplatek za parkování, Meter Maids,“ objasňoval McCartney důvody vzniku téhle zhudebněné anekdoty. „Přišlo mi to skvělé, tak jsem si vymyslel parkovací služku Ritu. Původně byla píseň namířená proti ní, ale potom jsem si řekl, že bude lepší mít ji rád a že bude trošku trhlá, taková vojanda s plnou polní.“

Podpořit Beatles tehdy přišli Tony Hicks z Hollies a David Crosby z kapely Byrds. A při další session se v kontrolní budce ocitli vyklepaní hosté ze Studia 3, nějací Pink Floyd, kteří v Abbey Road právě natáčeli své debutové ­album. „Sedli jsme si tiše za zvukaře,“ vzpomíná bubeník Nick Mason. „To, co jsme slyšeli, znělo fakt krásně a tak profesionálně! Beatles pro nás byli bozi, sice se chovali mile, ale pohybovali se v docela jiné lize než my. Chvilku jsme se na ně dívali a po nějaké době nás zase ze studia odlifrovali.“

Bardotka a Gándhí

Když album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band dne 26. května 1967 oficiálně spatřilo světlo světa, neudivovalo jen po hudební stránce. Lidé se mohli zbláznit už z toho obalu. John, George a Ringo sice Paula poslali do háje s nápadem, že by se mohli vyfotit v uniformách orchestru Armády spásy, leč speciálně navržené kostýmy, v nichž nakonec pózovali, si s tímhle druhem zábavy pranic nezadají. Nejvíc si skupina vyhrála s notoricky známou koláží slavných osobností, natěsnaných kolem obřího bubnu na kraji záhonu, v němž květiny tvoří nápis BEATLES. „Jestli má být tohle elpíčko výjimečná událost, dejme tam kromě sebe i všechny, kdo jsou pro nás důležití,“ prohlásil McCartney, zatímco manažer kapely Brian Epstein si rval vlasy. Upřímně řečeno, nesnášel Paulovu ideu od první chvíle a celého Seržanta by nejraději zabalil do hnědého papíru.

Beatles si ho nevšímali, a když před nimi otevřeně kritizoval pojetí desky, houkl na něj Lennon: „Hele, Briane, starej se o procenta a my se postaráme o muziku, jo?“ Ve volném čase si pak všichni čtyři sedli a začali lovit v paměti, čí hlavička by na „seržantovském“ tablu rozhodně neměla chybět. Z užšího výběru musela být spousta jmen vyřazena: už už se mohli ocitnout na obalu nejslavnější desky všech dob, ale ve finále ostrouhali René Magritte, Alfred Jarry, Brigitte Bardotová, Nietzsche anebo markýz de Sade. John Lennon se svým sarkastickým smyslem pro humor navrhoval též Hitlera a Ježíše Krista, ostatní však raději dělali, že neslyší. Ředitel marketingu firmy EMI požadoval, aby z koláže zmizel Gándhí, jelikož se bál, že to odradí indické prodejce. Celkem bylo využito 57 snímků populárních persón, od Boba Dylana až po Marlona Branda. Kolekci doplňuje devět voskových figurín zapůjčených Muzeem Madame Tussaud. Nemluvě o hadrové panence s tváří hollywoodské dětské hvězdy Shirley Templeové, jež má na sobě svetr s nápisem: „Vítáme Rolling Stones.“

Vyobrazení Johna, Ringa, Paula a George v barevných uniformách dalo podnět k tisíci a jedné fámě, z nichž asi nejvýživnější je ta, jež se týká Paulovy nášivky s písmeny O.P.P. Ve skutečnosti jde o zkratku názvu Ontario Provincial Police. Ale vzhledem k tomu, že na obrázku vypadá poslední písmeno spíš jako D, usoudili nějací hodně zhulení fandové, že Paul zemřel, Beatles to před nimi tají a ona záhadná zkratka je McCartneyho vzkaz ze záhrobí, který zní: „Officially pronounced dead.“ Neboli: „Oficiálně prohlášen za mrtvého.“