nahoru

Ladislav Vízek

Zbyněk Roztylský11. května 2017 • 00:15
Ladislav Vízek
foto: Archív

Shůry dostal Ladislav Vízek něco výjimečného. Kdyby u nás počátkem osmdesátých let vládly jiné poměry, hrál by ve své největší formě fotbal v zahraničí a sáhl by po něm třeba i Real Madrid. Mohl dnes vlastnit luxusní restauranty v centru Prahy. Takhle má jen svou Kozlovnu, lidovou hospodu v Čimicích, a pověst baviče. 

Pamětníci si vybaví italské EURO v roce 1980, klíčové utkání s Nizozemci, vicemistry světa. Oranjes nás už od začátku tiskli jak sklizené hrozny, podruhé jsme se na jejich půli dostali až v jedenácté minutě. Vízek zleva zatáhl míč až skoro k rohovému praporku. Měl proti sobě čtyři soupeře, dovedně dribloval, nicméně každý čekal, že mu balón ukopnou do autu anebo mu ho vezmou a založí protiútok. Houštinou v oranžových dresech se ale prosmýkl a poslal míč na volného Nehodu. Vzápětí milióny Čechů a Slováků vykřikly u televizorů: „Gól!“ Ta branka nás poslala do boje o medaili...

Dnes už nám medaile z takových akcí připadají jako sen. A přece takové časy dřív byly. V Itálii jsme tenkrát, v osmdesátém, získali bronz a v témže roce v Moskvě na olympiádě zlato. A naším nejlepším střelcem byl Vízek.

Bez talentu?

Vraťme se ale na začátek. Je půl-

ka přituplých let padesátých

a 22. ledna 1955 přichází ve východních Čechách na svět kluk Láďa Vízek. Narodil se v Chlumci nad Cidlinou. Za svoji rodnou ves však považuje Hlušice, kde vyrůstal, kde začal kopat do míče a fotbalové řemeslo zvládal jako samouk.

Kdoví, co by s ním bylo, kdyby ho v hlušické škole tělocvikář Novotný, řečený Kulich, neposlal do žáků nedaleké Jiskry Nový Bydžov. A tam to vlastně začalo. Opravdoví trenéři, skutečné hřiště, úspěchy, ale třeba i vyhazov. Vízek dnes vypráví: „Jeli jsme na žákovský turnaj v Hradci Králové a všimli si mě v krajském městě. Ale nakonec mě nechtěli, vyřadili mě z dorostu jako neperspektivního s nízkým talentem. Vrátil jsem se zpátky.“

Vyučil se na přání své matky nástrojařem, ale zdatný v oboru nebyl. Když odcházel v devatenácti na vojnu, loučili se s ním v továrně slovy: „Láďo, výborně služ vlasti a už se nevracej. Bude to ve prospěch všech, celé socialistické společnosti. I ve tvůj.“

Vojnou se mu stal fotbal. Ne samozřejmě hned v nejsilnějším armádním týmu, v Dukle Praha, o takové štaci mohl kluk z Nového Bydžova zatím jen snít. Vzali ho v třetiligové Dukle Žatec, Vízek tam na pravém křídle hrál jako z partesu a brzy zažil nejbizarnější zájezd svého života.

Něha v kině

Turnaj spřátelených armád ve fotbale se roku 1974 konal v podivné destinaci. V Somálsku. Pražská Dukla do rozpálené Afriky jet nechtěla, banskobystrická taky ne, a tak padla volba na Žatec. Žatečtí zprvu nehráli v metropoli Mogadišu, ale v jakémsi městě poblíž keňských hranic, a když měli mezi zápasy volno, vyrazili fotbalisté do kina. Sál byl poloprázdný. Jednu z řad v něm obsadili Češi, ale na Vízka už mezi nimi nezbylo místo, takže se usadil o něco dál vzadu.

Víc než film ho ale zaujala místní kráska, blýskající v úsměvu bílými zuby. Byla milá. Ochotná. Nabídla Láďovi v přítmí kinosálu svou něhu a on ji přijal.

Pak přišlo drama. Čeští hráči už venku nasedli do autobusu, ale Vízek chyběl. Vzápětí ho viděli, jak sprintuje k busu a za ním pádí zuřící černoch. Pasák. Zoufalý Láďa vlétl do autokaru a volal: „Veliteli, prosím, jedem!“

Řidič šlápl na plyn a odvážel Vízka vstříc jeho kariéře.

Páni důstojníci

V Dukle Praha přišli brzy na to, že se jim šikovný útočník ze Žatce může hodit, a protože byly oba týmy armádní, převeleli Vízka do Prahy. A za pár týdnů podepsal v armádě závazek a stal se vojákem z povolání. Takzvaným furťákem. Vojákem-fotbalistou, co neměl o zbraních pojem.

V tehdejší Dukle byli buď furťáci, anebo ligoví hráči, kteří tam šli na povinnou vojenskou službu. Ve Vízkově době například reprezentanti Jan Berger nebo Jozef Barmoš. Dukla patřila k naší ligové elitě a určité renomé měla i v Evropě. Fotbaloví vojáci z povolání tvořili její kostru. Mívali hodnosti důstojníků, Vízka roku 1975 přijímal trenér podplukovník Josef Masopust, spoluhráči Viktor a Geleta byli majoři. Vízek začínal po jejich boku jako rotný a nakonec to dotáhl na nadporučíka.

Třikrát vyhrál s Duklou federální ligu, byl sice především nahrávač, ale přesto se jednou stal králem střelců, dvakrát ho vyhlásili československým fotbalistou roku. V pohárových soutěžích Evropy přešel se svými spoluhráči i přes takové kluby, jako byl liverpoolský Everton, v té době druhý v anglické nejvyšší divizi, či tehdy velice silný VfB Stuttgart. Anebo přes Benfiku Lisabon.

Stalo se jednou, že v zahraničí po zápase nemohl Vízek usnout, díval se tedy s několika dalšími hráči Dukly na sestřih fotbalu v televizi a nadchl ho útočník ve žlutém dresu, který si u pravé lajny dělal se svými soupeři, co chtěl. Vodil si je jak na drátkách. „Ten je točí! Ten je točí!!!“ rozplýval se Láďa, ale vzápětí od kohosi uslyšel: „Vždyť to jseš ty, ty vole!“

Mládí je krátké

Dvakrát se umístil v nejprestižnější evropské anketě Zlatý míč. Mohl v ní někdy dosáhnout na ty nejvyšší příčky, tak jako ve dvaašedesátém Josef Masopust, který ji dokonce vyhrál stejně jako v roce 2003 Pavel Nedvěd? Těžko. Neměl přece jen za sebou oslnivý Masopustův úspěch – finále mistrovství světa, ani nehrál, tak jako Nedvěd, za Juventus Turín nebo za nějaký jiný superklub.

Dukla byla ve Vízkových časech zdatný evropský tým, ale nikoli ten s nejvyšší kvalitou. Takové mužstvo se tady ani vybudovat nedalo. O zahraničních posilách se v našich klubech mohlo jen snít. A přestupový řád byl v tehdejším Československu zkostnatělý a nepružný. Hotoví, zkušení hráči se většinou vůbec získat nedali.

Láďa Vízek vzpomíná, že jako eso naší ligy a zavedený reprezentant bral měsíčně deset tisíc. Byly to tenkrát pěkné peníze, ale člověk se s nimi na celý život nezajistil. To přišlo až později.

V dobách Ládi Vízka se nicméně ustálil zvyk, že hráč se za vysněným výdělkem může vydat na Západ – musí však mít za sebou nejméně padesát utkání za reprezentaci a musí mu být dvaatřicet nebo víc. Později tu hranici snížili na třicet let. Jenomže třicátník, to byl už tehdy veterán. Mladším hráčům zbyla tudíž jen naše liga. A když došli na její vrchol, jakou měli ještě motivaci?

Pivko, karty, přátelé

Vízek hřešil tak trochu na svůj talent a nepatřil mezi dříče, co budou na sobě makat na doraz. Byl mladý. Chtěl žít. Dát si pivko, zahrát si karty, poklábosit s přáteli, sázet se o nesmysly, bavit se. Mládí je přece dost krátké.

Na hřišti se však v každém utkání bil o vítězství, a kdyby v tréninku úpěl v potu tváře, bil by se asi ještě líp. Tehdejší doyen českých trenérů Jaroslav Vejvoda mu jednou řekl: „Láďo, ty jsi toho mohl dosáhnout víc, potenciál jsi k tomu měl.“

Jenomže Vízek k tomu dodá: „Netvrdím, že bych se v nějakém opravdu velkém klubu cpal na bednu vítězů, ale popral bych se o to. Když máte okolo sebe skvělé hráče, tak vás to nahoru vynese samo.“ Jenže je už pozdě lámat si hlavu otázkou, co mohl Vízek dokázat, kdyby na sobě pracoval stejně tvrdě jako později Nedvěd.

Koupili jste Maradonu?

Hrál v Dukle Praha jedenáct let, chtěl jednou přestoupit do Slavie, ale seřvali ho za ten nápad doslova po vojensku. Nakonec měl jedenatřicet a záplavu reprezentačních startů. Splňoval kritéria... Tlustý Hugo Losenický, Čech-emigrant a později už dle pasu Francouz a fotbalový rádobymanažer, mu zařídil angažmá v přímořském městě Le Havru ve Francii.

AC Le Havre není a ani tehdy nebyl velký klub, do ligy v šestaosmdesátém roce vstupoval jako její nováček a posilou se tu měl stát Vízek. Ale věřil mu kníratý trenér Didier Notheaux, jenž se zjevně o fotbal za železnou oponou moc nezajímal?

Nechal si Láďu přezkoušet, ovšem když viděl jeho kouzla s míčem, pokorně kývl hlavou a šel za svým klubovým vedením. „Koho jste vlastně koupili?“ zeptal se. „Maradonu?“

V lize se odehrálo pět kol a francouzská média už dala Le Havru přezdívku „Vízek a ti druzí“. Časem ovšem Láďa zjistil, že je sice v týmu nejlepší, ale že tam patří k nejhůře placeným hráčům. Jako kdyby se, naprosto nevinně, stal obětí studené války. Stěžoval si a přidali mu. A Francii měl rád. Správce místního stadiónu, co vypadal jako Louis de Funès, oslavy se šampaňským a dlouhými piškoty, francouzskou kuchyni, víno, moře na obzoru za oknem.

Když se vrátil, dojížděl ještě nějakou dobu do Rakouska, kde hrál za provinční tým z Gmündu, a v listopadu 1989 stál na letenské tribuně vedle Havla a Dubčeka. Dnes líčí, že před lidmi na pláni promluvil tehdy odvážně.

„Ale slušně, jen ve sportovním žargonu, že s námi komunisti nehráli fair play. Pak jsem přišel domů a bál se, jestli se to zas neotočí a já nepůjdu do basy. Chytí mě a půjdu bručet.“

Hospoda v Čimicích

Bručet nešel, ta doba už skončila. Z fotbalu měl peníze a z privatizace za nějaký čas hospodu. Kozlovnu. Se štamgasty, s kulečníkem, s přáteli, s mariášem a se spoustou legrace. S kuchařem, který je králem omáček.

Nikdo ho v té hospodě ani v žádné jiné neviděl opilého pod obraz a ve fotbalových debatách byl vždycky zábavný. A že by se mohl stát trenérem? To ne, na to je prý příliš hodný a taky:

„Hrál jsem patnáct let na nejvyšší úrovni. Nemusím mít první trenérskou licenci. Co bych věděl víc? Akorát kde je nějaká chrupavka. Fotbal není věda.“ Být hráčským agentem? Ani nápad, do džungle se nevstupuje! Promluvit na různých besedách, anebo psát o fotbale do novin? Proč ne? Vízek byl odjakživa výřečný a taková role mu sedí. Začal tedy už před lety psát do deníku Sport komentáře pod názvem Přesné trefy Ladislava Vízka a redaktoři k nim připisují: „Autor je fotbalová legenda.“

Bavič

Legenda, a navíc bavič. Má smysl pro gesto. Na mistrovství světa 1982 ve Španělsku ho rozhodčí v zápase s Francouzi vyloučil, když simulujícímu protihráči ironicky pofoukal bolístku. Zesměšňování soupeře? Ven!

V šestadevadesátém vyzval mladého reprezentanta Šmicra na souboj ve fotbalovém slalomu. S tím, že když Šmíca uspěje, dostane za ženu jeho dceru Pavlínu. Snad by mu fanfarónsky slíbil i půl království, kdyby nějaké měl. Chtěl vyhrát a potom s vládcovským gestem Šmícovi říct: „Tak vidíš! Ale já ti ji nakonec přece jenom dám...“ Nevyšlo to. Nevyhrál.

Ale aspoň to zkusil a se zetěm Šmicrem dnes vychází skvěle. A zeť, fotbalový světoběžník, jenž s Liverpoolem vyhrál Ligu mistrů, čte ve Sportu Láďovy sloupky a často je chválí slovy: „Bylo to pěkný, pravdivý.“

Zkusil nedávno i televizní soutěž Když hvězdy tančí neboli StarDance. Byl nejstarší ze všech, kteří se v ní vydali na parket. Neměl už štíhlost z dob, kdy v naší lize a poté v té francouzské nastřílel 126 gólů, stal se z něj metrákový chlap. Buvol, jak viděl sám sebe. Nicméně bojoval do úmoru.

Cesta k soudu

V médiích si nikdy nebral servítky a říkal to, co si myslí. Až z toho náhle nemohl spát. Místopředseda Fotbalové asociace České republiky (FAČR) Roman Berbr a jeho partnerka Dagmar Damková, někdejší rozhodčí a poté fotbalová funkcionářka, ho zažalovali pro pomluvu a urážku na cti.

Prý jako by mu po zádech přejel mráz, že je žalovaný a že ho budou soudit, že po něm budou chtít omluvu a odškodné sto tisíc korun. Za pár vět, v jejichž ryzost věří! Vízek ve své knížce říká, jak lidé tvrdí, že podivné peníze si na fotbale vydělává právě on, Roman Berbr, někdejší příslušník StB. Co se toho jen navyprávělo o jeho „jízdenkách do soutěží“, kdy se platí už s předstihem za přízeň rozhodčích!

Chystaný proces probíral Vízek i se známou právničkou a bývalou státní zástupkyní Marií Benešovou. O světě fotbalu toho, jak se zdálo, moc nevěděla, ovšem zaráželo ji, co všechno se v něm může dít. Jak delegáti valné hromady dávají hlasy bývalému estébákovi, jak je jim lhostejné, že v očích mnoha lidí tím vlastně dehonestují fotbal. Byla však dost opatrná a netvrdila Láďovi, že u soudu musí vyhrát.

„Ale snad můžu sám sebe utěšit,“ říká dnes fotbalová legenda a autor žalovaných výroků, „protože i kdyby se na mně justice nakonec vyřádila a dala mi ochutnat prohru, tak pro lidi určitě nebudu, ten odsouzený syčák Vízek. Pro lidi jsem a budu Láďa. Fotbalový bavič z Kozlovny a kdysi hráč, co to s míčem fakt uměl.“

Zbyněk Roztylský


Kurzy měn
25,830
22,090
29,150
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější