Protiimigrační opatření Donalda Trumpa nejsou ve Spojených státech nic nového. Centralizovaná vstupní brána pro východní pobřeží USA na Ellis Islandu prověřovala lodní pasažéry mimo první a druhou třídu už v devatenáctém století. Měla eliminovat i „dědičnou kriminalitu“, prostitutky či politické radikály. Jiří Voskovec tu v internaci strávil 11 měsíců. Přestupní stanice pro 12 miliónů imigrantů zahájila provoz 1. ledna 1892, od roku 1954 chátrala a nyní je muzeem.
„Čím se to naše oko kochá / jaká to velkolepá socha / hlavu v nebi, nohy u vody / je to socha Svobody. / Zde končí středověká éra / evropský dnešek je tu včera / země svobody, země práce / země civilizace,“ zpívali v dobách květnové mobilizace roku 1938 Voskovec a Werich. Ježkův foxtrot Kolumbovo vejce ze hry Pěst na oko zněl stejně aktuálně i při obnovené premiéře v rudnoucím poválečném Československu.
První emigrace v roce 1939 ještě Třem strážníkům z Osvobozeného vyšla. O jedenáct let později se do USA vracel už jen Jiří Voskovec. Od války si ve Státech udržoval domovský status, měl tu otevřená dvě bankovní konta, platil zde daň z příjmu a podal si i žádost o občanství. Jenže 15. května, po přistání na newyorském letišti La Guardia, jej na základě udání z řad krajanů internovali pro podezření z komunistické činnosti.
Z politické karantény na Ellis Islandu se mohl kdykoli svobodně vrátit do Evropy – nebo podstoupit vyšetřování. Jen závěrečné slyšení se protáhlo na patnáct dní, nicméně 2. dubna 1951 mohl očištěný Voskovec projít oněmi dveřmi s nápisem „Push to New York“. V úterý 13. prosince roku 1955 odvysílala televizní stanice NBC hraný dokument I Was Accused: The George Voskovec Story. Silná demokracie se nebála sebereflexe.
Během třiceti let svého poválečného života převážně v New Yorku se prý Voskovec vyhýbal návštěvě sochy Svobody. Ze zamřížovaných oken na Ellis Islandu si pohled na ni a na zářící Manhattan užil do sytosti. Z první návštěvy v roce 1939 mu možná utkvělo moto z bronzové desky na soklu kolosu s planoucí pochodní v pravici: „Dejte mi své unavené, své chudé, schoulené masy toužící po svobodném nadechnutí.“ Židovská básnířka Emma Lazarusová tato vzletná slova napsala v roce 1883, tedy již po zavedení prvních imigračních restrikcí.
Dvě procenta zpátky domů
Přistěhovalectví do Ameriky se utrhlo ze řetězu. V roce 1820 připlulo jen 8385 kolonistů. Každá další dekáda ale přinesla nový rekord: 143 000 osob (1821–1830), 599 000 (1831–1840), 1 713 000 (1841–1850)... V kritické první polovině 80. let devatenáctého století přibyl například jen Němců rovný milión.
Aby dostaly situaci pod kontrolu, zřídily Spojené státy centralizovanou vstupní bránu pro celé východní pobřeží. Ellis Island v ústí řeky Hudson, malý kousek souše před branami New Yorku, se stal symbolem imigrační politiky USA.
Hlavní budova z ostře pálených cihel a se čtyřmi věžemi v rozích ne náhodou připomínala pevnost. Denně jí prošlo až 12 000 osob, většinou pasažérů z podpalubí zaoceánských parníků. Cestující první a druhé třídy totiž vystupovali přímo na mola Manhattanu. Historicky první „odbavená klientka“ Ellis Islandu, Irka Annie Mooreová, byla v pátek 1. ledna 1892 na půdě zbrusu nové přistěhovalecké stanice přivítána s úsměvy a do začátků dostala desetidolarový zlatý slitek v současné hodnotě asi sedmi tisíc korun. Podobně jako řada jejích následovníků přitom lhala o svém skutečném věku; místo sedmnácti jí bylo jen patnáct.
Přijímací hala na Ellis Islandu měla kapacitu až 5000 čekajících, před přepážkami úředníků a lékařů stály v dobách největšího rozmachu přistěhovalectví nekonečné fronty. Z přibližně 12 miliónů osob, jež tudy v období 1892–1954 prošly, byla asi dvě procenta odmítnuta. Domů se ale vracelo více lidí, většinou těch, kteří se nechtěli odtrhnout od „nežádoucího“ rodinného příslušníka. I přesto bylo mnoho rodin roztrženo. Lodní společnosti totiž podle tehdy platných amerických zákonů musely na vlastní náklady odvézt pouze odmítnutého uchazeče. Ellis Islandu se proto přezdívalo ostrov slz.
Památník sta miliónů
Nejrušněji tu bylo roku 1907, kdy cihlovou halou prošlo 1,2 miliónu lidí toužících začít nový život. Po zavedení přísných kvót (1924) se fronty podstatně zkrátily. Omezení přílivu obyvatel z východní a jižní Evropy navíc změnilo frekvenci jazyků, které tu byly k zaslechnutí. Definitivně posledním „obslouženým“ se 12. listopadu 1954 stal norský námořník Arne Peterssen. Tehdy už středisko odbavilo jen kolem 5000 žadatelů ročně.
Přestože areálem prošlo více než 100 miliónů Američanů nebo jejich předků, třicet let po uzavření chátral. O to velkorysejší se dočkal renovace, 160 miliónů dolarů byla do té doby největší investice v historii americké památkové péče. Od září 1990 si Ellis Island Immigration Museum prohlédly dva milióny návštěvníků ročně…
Levná čínská práce
Přistěhovalectví do USA začalo být vnímáno jako problém už kolem poloviny 19. století. Některé státy Unie se snažily příliv imigrantů regulovat prakticky hned po skončení občanské války (1865). Po desetiletých právních sporech vyhradil Nejvyšší soud USA tuto pravomoc federálním orgánům.
První legislativní úprava, Page Act (1875), označila za „nežádoucí“ Asiaty dovážené do USA na nucené práce již od dob zlaté horečky. Dále odmítala byť jen potenciální prostitutky a obecně osoby s kriminální minulostí.
Republikánský kongresman Horace F. Page zákon prosadil nadčasovým argumentem, jako „zažehnání hrozby levné čínské práce a nemorálních Číňanek“. Hrozilo přece, že by Číňané narození v USA mohli dostat občanství. První generace Asiatů – stejně jako černochů – na to neměla nárok už od roku 1790, kdy Naturalisation Act pojistil výlučné postavení „vos“ – WASP (White Anglo-Saxonian Protestants). Kongresman Page argumentoval i údajně snadnějším přenosem pohlavních nemocí z asijských prostitutek na jejich bělošské zákazníky.
Obchodníky se žlutým masem měly odradit vysoké pokuty a až roční uvěznění. Lukrativnost však převážila nad represí a po sedm následujících let příliv Asiatů dále rostl. Kongres proto zatáhl za záchrannou brzdu: Chinese Exclusion Act (1882) na deset let zakázal přístup všem Číňanům bez výjimky. Zákon byl dvakrát prodloužen a v roce 1904 změněn v trvale platnou normu. Zmírnění následovalo až pod tlakem nedostatku pracovních sil za druhé světové války, ale i tak smělo od třiačtyřicátého do Ameriky přijet pouze 105 (!) Číňanů ročně. Ke zrušení Chinese Exclusion Actu došlo až v roce 1965, jistě jen náhodou rok poté, co se Čína stala pátou jadernou mocností.
Podobně zapůsobily i vojenské úspěchy Japonců. Po vítězství v rusko-japonské válce roku 1905, dosáhli s Američany gentlemanské dohody o zmírnění absolutního zákazu asijské imigrace do USA. Japonská vláda se zavázala nevydávat pasy osobám, které by chtěly v Americe pracovat, Spojené státy na oplátku „zlegalizovaly“ tehdejší japonskou populaci a povolily přistěhování rodinných příslušníků.
Utahování šroubů
Právě období 1882–1907 bylo na protiimigrační legislativu zvláště „úrodné“. Po prostitutkách a kriminálnících, u nichž se ostatně předpokládala dědičnost sklonů k trestné činnosti, seznam nežádoucích osob doplnili nositelé přenosných chorob, kuplíři, žebráci, političtí radikálové, ale také třeba polygamisté.
Klíčovou roli hrál Immigration Act (1891). Od roku 1903 měli vstup výslovně zakázán například anarchisté a epileptici, o čtyři léta později přibyli tělesně i duševně „vadní“, protože by nebyli schopni plného pracovního nasazení.
Snad největší boj byl sveden o Literation Act, filtrující osoby na základě jejich skutečné či údajné negramotnosti. Demokratický prezident Woodrow Wilson sice návrh v prosinci 1916 vetoval, Senát i Kongres jej však přehlasovaly. Také v tomto případě šlo o eliminaci nekvalifikovaných pracovních sil. Na opatření vydělali mimo jiné Židé, kterých během čtyřiceti let do USA přibyly nejméně dva milióny.
Etnický klíč
Podobně jako v současnosti se i tehdy ozývala varování před vychýlením tehdejší etnické struktury obyvatelstva. Protiopatření, původně označovaná za dočasná, se stala nejvýznamnějším milníkem v historii americké imigrační legislativy. Emergency Quota Act (1921) totiž stanovil proporční složení přijatých imigrantů, a navíc zaváděl i kvóty. Z každé země směl ročně přijet ekvivalent nanejvýš tří procent početního stavu daného etnika podle sčítání lidu provedeného v USA roku 1910. Jen o tři roky později se podmínky zpřísnily na dvě procenta podle tehdy už prakticky irelevantního sčítání z roku 1890. Pro mizivě zastoupené Araby to znamenalo prakticky zákaz vstupu.
Upevnilo se postavení bývalých obyvatel severní a západní Evropy, omezení citelně dopadla na Východoevropany (mohli by zavléct virus bolševismu) a lidi z jihu kontinentu, spojované spíše s organizovaným zločinem. Roli sehrál také odpor k posilování židovské diaspory, vždyť až tři čtvrtiny izraelitů mezi imigranty přicházely z bývalé carské říše. Po nástupu nacismu k moci nabyly americké kvóty tragického rozměru, návrat od bran New Yorku znamenal pro řadu odmítnutých smrt. Zákon zároveň vypověděl gentlemanskou dohodu s Japonci, přitom nereguloval imigraci z Latinské Ameriky. Evropanům „pod čarou“ kvóty dával naději alespoň pardonováním vysoce kvalifikovaných odborníků.
Výsledek? Po přijetí zákona do země smělo třeba 57 000 Němců, ale jen 4000 Italů. Asi 86 procent z 155 000 přistěhovalců ze zemí podléhajících kvótám pocházelo ze severní a západní Evropy, zato třeba Čechů, Italů, Španělů, Řeků nebo Maďarů se v roce 1924 z Ameriky více vrátilo domů, než kolik jich přibylo. Mimochodem, v roce 1910 se k českému původu hlásilo 349 000 Američanů, o třicet let později jich – díky masívnímu přílivu po první světové válce do zavedení zákona z roku 1924 – bylo 1 764 000.
Přistěhovalectví se dotklo dna během světové hospodářské krize: na jejím počátku ještě přicestovalo 279 678 osob (1929), ale o čtyři léta později jen 23 068 – citelně více jich z USA utíkalo před bídou.
Snoubenky ano, gayové ne
Systém kvót a národních restrikcí byl uvolněn po druhé světové válce, kdy se otevřely brány manželkám a snoubenkám amerických vojáků sloužících v zámoří. Homosexuálové však zůstali na černé listině až do počátku 90. let.
V roce 1965 dostali zelenou nejbližší příbuzní občanů USA. Odbourání vazby povolení na tehdejší etnické složení populace přineslo revoluční změny. V roce 1970 ještě 60 procent přijatých imigrantů pocházelo z Evropy, na přelomu milénia na ně připadalo už jen 15 procent. Opatření George Bushe staršího zvýšila legální imigraci o 40 procent, na dosud nepřekonaných 1 535 872 osob (1990). Za Billa Clintona se pohybovala zhruba na poloviční úrovni, jenže v následném období 2000–2010 vstoupilo do USA takřka 14 miliónů přistěhovalců. Tedy víc, než kolik prošlo Ellis Islandem za 62 let jeho činnosti.
Vzpoura bílého muže
Opatření Trumpovy administrativy souvisely spíše se strukturou než s objemem: mezi imigranty totiž převažují Číňané, Indové a Mexičané. Hispánci měli v roce 1900 na americké populaci podíl jen asi 6,5 promile, jenže v Kalifornii jsou již nejpočetněji zastoupeným etnikem a podle prognóz Statistického úřadu USA by v polovině století měli představovat čtvrtinu všech Američanů.
Trumpovo zatažení za ruční brzdu nápadně připomínalo národnostní kvóty republikánských prezidentů Hardinga a Coolidge z první poloviny 20. let nebo tažení proti levné čínské pracovní síle (1875). Už ale chybí politická síla k prosazení skutečně radikálních opatření, natož k jejich udržení v platnosti po dobu čtyřiceti let.
Určitou pikantérií je případ předků samotného Trumpa. Nebýt vstřícnosti amerických úřadů, a naopak odmítnutí německými krajany, otec Donalda Trumpa by se narodil v Evropě, kam se jeho rodiče neúspěšně pokoušeli vrátit.
Prezidentův děd přišel v roce 1869 na svět ve falckém Kallstadtu jako Friedrich Trump (dávní předkové se psali Drumpf). Rodina se šesti dětmi měla hluboko do kapsy, a tak dala Friedricha vyučit lazebníkem. Když se rozhodl hledat štěstí za mořem, žádáním úřadů tehdejšího Bavorského království o svolení se nezdržoval. Nejspíš by je ani nedostal, vždyť mu bylo šestnáct a jednou by měl narukovat.
V New Yorku přistál 7. října 1885, sedm let před vybudováním střediska na Ellis Islandu. Imigračnímu úředníkovi se prohlásil za farmáře, zápis příjmení Trumpf v dochovaném dokumentu mohl vzniknout zkomolením. Mladík doputoval až do státu Washington. V pohostinství začal pracovat v době, kdy západní pobřeží formovala zlatá horečka. Nabídka služeb zbohatlíkům se rozšiřovala, a jak už to bývalo, Trumpovy hospody s ubytovnami poněkud splývaly s nevěstinci.
Jejich majitel podepisující se Frederick se coby americký boháč rozhodl pro triumfální návrat domů. V rodném Kallstadtu se zamiloval a svoji o jedenáct let mladší vyvolenou odvezl do New Yorku. Na serióznosti mu tam dodávalo podnikání v nemovitostech. Jenže manželce se v Americe stýskalo po Německu, kam se nakonec s mužem a dcerou vrátili. Nejspíš chtěli zůstat natrvalo. Trumpova žádost o navrácení bavorského státního občanství však byla zamítnuta. V zemském archívu ve Špýru (Speyeru) se dochoval přípis Okresního úřadu v Dürkheimu starostovi Kallstadtu. V dokumentu z 27. února 1905 se píše: „V současné době v Kallstadtu dlícímu americkému příslušníku Friedrichu Trumpovi jest dlužno sděliti, že jest povinen opustiti bavorské státní území nejpozději do 1. května t. r. V opačném případě bude přistoupeno k jeho vyhoštění.“ Nepomohla ani Trumpova suplika k rukám bavorského vládce Luitpolda.
S manželkou Elisabeth se americký podnikatel 1. července 1905 v Hamburku nalodil na parník Pennsylvania – a 11. října se jim už v New Yorku narodil prezidentův otec, pozdější developer Fred Trump. Vzhledem k nelichotivému image Němců se nejpozději po druhé světové válce prohlašoval za Švéda z Karlstadu, což ostatně ve své původní autobiografii z roku 1987 kolportoval i syn Donald.
