nahoru

Jacques-Yves Cousteau

Šimon Šafránek26. ledna 2017 • 00:15
Jacques-Yves Cousteau
foto: Archív

Pomohl vymyslet podvodní dýchací přístroj i žlutou ponorku, zprostředkoval lidem život pod mořskou hladinou. Vyhrál dva filmové Oscary a vytvořil obraz moderního dobrodruha. Velitel Jacques-Yves Cousteau (1910–1997) navíc prodělal pozoruhodný osobní vývoj, když se z dobyvatele moří stal jejich ochráncem. Nejen o tomhle aspektu jeho života nyní vznikl celovečerní film Odysea.

Na moři se houpe bílá loď. Calypso. Z můstku se vyklání vysoký hubeňour s velkým nosem, kapitán a velitel v červeném kulichu s pohledem upřeným do dáli. Se svou odvážnou posádkou křižuje Jacques-Yves Cousteau divoké oceány, potápí se mezi žraloky i k zapomenutým vrakům. Užaslým divákům předvádí nejnovější vynálezy ze své dílny. A pak naloví obří humry, které při západu slunce labužnicky zapíjí červeným vínem. Tak vypadá moje vzpomínka na oceánografa Jacquesa Cousteaua, jednoho z hrdinů mého dětství. Pro jiné je ale Cousteau mužem posedlým osobní slávou, pavědcem a též rasistou. Během druhé poloviny dvacátého století šlo každopádně o jednoho z nejznámějších a nejvlivnějších lidí na světě. Jeho tým natočil 120 televizních dokumentů a on sám napsal 50 knih o podmořském světě.

Nejslavnější je přitom hned ­první z jeho filmů: Tichý svět (1956). Když Cousteau pojal nápad natočit dokument o potápěčích a podmořských dobrodružstvích, měl už svou loď Calypso i vynálezce a inženýry, za něž by se nemusel stydět ani James Bond. Chyběl mu ale někdo od filmu. Velitel Cousteau v Paříži navštívil filmovou univerzitu ­IDHEC, kde mu doporučili nadaného jedenadvacetiletého studenta Louise Malla. Ten nakonec působil jako spolurežisér i kameraman Tichého světa. Cousteau tu s kromobyčejnou lehkostí předvádí dosud neviděné věci: podvodní dýchací přístroj, klec na sledování žraloků nebo podvodní skútr. A především ohromující záběry mořského světa – šlo tehdy o historicky teprve druhý snímek s barevnými podvodními záběry. Obecenstvo na festivalu v Cannes tajilo dech a Tichý svět také zdejší prestižní festival vyhrál, a to jako vůbec první dokument (tím dalším byl až Fahrenheit 9/11 od Michaela Moora v roce 2004). Tichý svět získal také Oscara za nejlepší dokument, stal se diváckou senzací a Cousteau ovlivnil filmaře na roky dopředu. „Nejenže objevoval, ale taky to filmoval,“ říká James Cameron, režisér Titaniku či Avatara a sám objevitel i potápěč, jehož hodnocení velitele v kulichu je jednoznačné: „Cousteau je bůh!“

Hrdinou byl Cousteau i pro francouzského režiséra Jérôma Salla, jehož celovečerní životopisné drama Odysea se právě objevilo v českých kinech. Film za dvacet miliónů eur mapuje třicet let Cousteauova života – od prvních podmořských pokusů až po smrt milovaného syna Philippa. „Cousteau byl pro mě trochu jako komiksový Tintin,“ vypráví Jérôme Salle se zářícíma očima, když se kvůli Odyseji potkáváme v Paříži. „Hltal jsem filmy, v nichž parta potápěčů z lodi Calypso žije vzrušující, dobrodružný život.“ Při práci na scénáři si však Salle uvědomil, že znal Cousteaua – filmovou postavu, nikoli skutečného člověka. Znal muže v červeném kulichu, nikoli velitele.

Temná stránka

Jacques-Yves Cousteau pochází z francouzského přímořského městečka Saint-André-de-Cubzac, kde se narodil 11. června 1910 jako druhý syn advokáta s úzkým napojením na Spojené státy. Tam také rodina za Jacquesova dětství několik let pobývala. Po návratu do Francie se Jacques-Yves přihlásil do námořní akademie v Brestu, a když se ve dvaceti letech vydal na cvičnou plavbu okolo světa, poprvé poznal svou budoucí vášeň. „Bylo to v zátoce Cam Ranh v Indočíně,“ vzpomínal Cousteau pro The UNESCO Courier. „V době největšího vedra mezi polednem a druhou odpolední jsem sledoval, jak lidé skáčou ze člunů do vody, a když se vynořili, vynášeli v rukou ryby. Řekli mi, že když mají siestu, je nejsnazší je chytit! Přišlo mi to pozoruhodné, a tak jsem se rozhodl zlepšit potápěčskou techniku.“ Musel si ale počkat, byl totiž převelen na základnu do Šanghaje. K potápění ho pořádně přivedla až automobilová nehoda: v otcově sporťáku na noční silnici zkratovaly reflektory a Cousteau si rozbil paže. K rehabilitaci se nejlíp hodilo právě plavání. V roce 1936 se pak ocitl na bitevní lodi Condorcet, kde se seznámil se zapálenými potápěči Philippem Tailliezem a Frédérikem Dumasem, s nimiž později vytvořili trojici přezdívanou Tři mořští mušketýři.

Ještě před válkou, v létě 1937, se Cousteau oženil s dcerou kontradmirála Simone Melchiorovou. Narodili se jim dva synové, Jean-Michel a Philippe.

Druhá světová válka pak tvoří nejtemnější kapitolu Cousteauova života. Sám se později chlubil, že byl v odboji a vysloužil si řád za operaci proti Itálii. Životopisec Bernard Violet však uvádí, že pracoval pro kolaborantský vichistický režim a že také svůj první krátký film o podvodním rybolovu v roce 1943 promítal poprvé nacistům v Paříži. V devadesátých letech pak vyšlo najevo, že Cousteau si v dopise kamarádovi v květnu 1941 stěžuje, že v Marseille nesehnali slušný byt. Kvůli těm „hanebným židákům“, kteří sem prchali před nacisty. Význam takových řečí vskutku nesnižuje, že byly v tehdejší Francii normou. Cousteau se ke své válečné minulosti ostatně radši moc nevyjadřoval. Jeho bratr Pierre pak rovnou psal do fašistických novin a po válce byl odsouzen k trestu smrti. Později dostal celoživotní trest. A ještě později pardon.

Život pod vodou

Jacques Cousteau zatím na francouzské Riviéře experimentoval s podvodní kamerou, různými druhy filmů a s prototypy dýchacích přístrojů. Na konci čtyřicátých let opustil námořnictvo a za symbolický jeden frank ročně si pronajal starou britskou minolovku Calypso. Na její opravy a vědecké vybavení pro potřeby potápění a filmování nicméně padly rodinné šperky jeho ženy. Provozní náklady pak zaplatila smlouva s naftaři, pro které se zavázal prozkoumávat dno. „To my objevili naleziště v Perském zálivu! Díky nám zbohatlo Abú Zabí,“ je si jistý Cousteau. Vyráběl ponorky pro francouzský stát i pro Američany. Hlavní naděje ale vkládal do filmování. Úspěch s Tichým světem se mu navíc podařilo zopakovat, když v roce 1965 získal dalšího Oscara za dokument Svět bez slunce. Nechal postavit podmořskou základnu, na níž potápěči strávili měsíc života. Cousteau se ve filmu zcela vážně zabýval myšlenkou zabydlení podvodního světa. Byl přesvědčen, že věda brzy pokročí natolik, že lidem bude možné implantovat výměnné skřele. „Všechno, co se stalo na zemi, se dřív nebo později odehraje i pod vodou. Bude to dobývání nového světa,“ předpovídal v časopisu Time v roce 1960.

Mediálně schopný námořník

Cousteau neúnavně chrlil jedno televizní dobrodružství za druhým. A počínal si velmi chytře. Jednak svým filmům dával obecný příběh s hlavním hrdinou, totiž se sebou samým. Pak jsou tu jednotlivé segmenty, některé komediální, jiné dramatické, vždy doplněné odpovídající hudbou. Cousteau dodával snímkům autentický komentář mimo obraz a díky dětství ve Spojených státech ho rovnou pořizoval francouzsky i anglicky, což mu pomohlo dobýt velký americký televizní trh. Navíc byl velmi schopný i mediálně – námořníkům například poručil, že mají nosit červené kulichy, které se pak staly jeho poznávacím znamením. „Postavu velitele Cousteaua si jednoduše vytvořil,“ tvrdí Jérôme Salle. „Bývalý námořník na Calypsu mi vyprávěl, jak se jednou ocitli daleko na severu, v Arktidě. Uviděli malý domek, na střeše televizní anténa. Vešli s Cousteauem dovnitř, seděli tam staří manželé. A muž, když se zvedl, povídá: ,Podívej, to je ten herec, který hraje Jacquesa Cousteaua!‘ V tom okamžiku se Cousteau otočil na svého námořníka: ,Vidíš, ten pochopil, jak to máme.‘“

Cousteau šel jednoduše po příběhu, nikdy se netvářil, že jeho filmy jsou skutečnost. „Svým způsobem vymyslel reality TV. Všechny záběry s rodinou a přáteli na lodi, všechno, co vypadalo přirozeně, bylo jenom nahrané a pečlivě plánované,“ vysvětluje Salle, jenž v Odyseji Cousteaua vidí jako slavomana, který na Calypso létá jenom tehdy, když se chystají důležité záběry. Jinak se radši podepisuje fanynkám do památníčků. „Překvapilo mě, jak moc běhal za ženskýma, o tom nikdo moc nevěděl,“ prozrazuje režisér Salle. „Před očima máte toho hubeného starce v kulichu, a on přitom…“

Když Cousteauovi zemřela na sklonku roku 1990 manželka na rakovinu, příliš se nerozpakoval a do půl roku uspořádal novou svatbu s bývalou letuškou Francine Tripletovou. Udržoval s ní paralelní vztah už od sedmdesátých let, měli i dvě děti, dceru Diane Elizabeth (*1979) a syna Pierra-Yvesa­ (*1981). Veselka pochopitelně ochla­dila velitelovy vztahy s první rodinou. Cousteau na druhou stranu zřejmě nikdy nebral city příliš vážně: když mu ve filmu Odysea volají, že zemřel otec, ani se neobtěžuje přijet na pohřeb. Také k prvorozenému synovi Jeanu-Michelovi se choval nanejvýš chladně: syn dal dohromady přes padesát filmů, v titulcích je však jméno otce. „To, že se dítě narodilo z vašich spermií, ještě neznamená, že má kvalitu, aby vás nahradilo,“ vyslovil se starý Cousteau krutě, když v Paříži zkraje devadesátých let zkrachoval zábavní park, jejž Jean-Michel vedl. V závěti pak Jacques veškerý majetek převedl na novou ženu Francine. „Otec byl tvrďák,“ nenechal se Jean-Michel zatáhnout do výčitek a sporů, „silný muž. Emocím moc nedával.“ Ve své knize Můj otec, velitel však Jean-Michel nastiňuje, že pod Franciným vlivem otec ztratil směr: „Zapletl se do nesmyslných dokumentů, kde byl jenom figurkou, a začal pást po medailích, jimž se dřív jenom vysmíval.“

Z dobyvatele ochránce

Cousteau měl mnohem blíž ke svému druhému synovi Philippu. Viděl v něm svého následovníka, pokračovatele. Natáčeli filmy, vydali se spolu na křehké Calypso mezi ledovce zamrzlé Antarktidy. Philippe byl dobrodruh a po otci zdědil i vášeň pro létání. Při průzkumu nad Portugalskem ho ale v roce 1979 zradil stroj a Philippe zahynul. Byl to zároveň on, kdo Cousteaua přivedl k ekologii. Schválně se podívejte na zmíněný Tichý svět. Dnes už se netají dech jenom nad mořskými krásami, ale i nad chováním potápěčů: v jeden moment omračují ryby dynamitem, jindy se pokoušejí harpunovat velrybu, byť z legrace. Potom Calypso do velryby omylem narazí a posádka musí zraněného tvora raději zabít. Chvíli pak sledujeme žraločí rej okolo mrtvoly, až námořníkům dojde trpělivost a začnou dravce nemilosrdně vybíjet. „V té době to nikdo neřešil,“ uvědomuje si Jérôme Salle, „jenže pak se Cousteau změnil. Uvědomil si, že dobytí není jediný způsob, jak se k přírodě chovat.“ Už v roce 1960 se tak postavil francouzské vládě, jež chtěla v moři uložit jaderný odpad. V osmdesátých letech se osobně zasadil o moratorium na lov velryb a v roce 1990 uspořádal petici na záchranu Antarktidy, která vedla ke smlouvě o zákazu těžby na zmrzlém kontinentě – alespoň na padesát let.

Ve svém osobním životě se Cousteau za některé činy styděl, pokud šlo ale o přírodu, byl schopný přiznat veškeré chyby. Když totiž filmaři před pětadvaceti lety restaurovali Tichý svět, zazněly hlasy, aby neekologické scény z filmu zmizely. „To nejde,“ namítl Cousteau, „ukazuje to, jak daleko jsme zašli a jak hrozně se lidé ­mohou chovat, když se ne­kontrolují.“

Dnes jsme ale ještě o něco dál. Jasně to vidí Jérôme Salle, jenž chtěl v Odyseji co nejvíce natáčet v autentických prostředích. „Středomořský podmořský život jsme museli vytvořit pomocí počítačové grafiky, žádné ryby už tam nežijí.“ Na další problém narazil, když chtěl točit scénu se žraločí klecí v Rudém moři: „Ani tam už velcí žraloci nejsou. Jenom mláďata, zbytek už člověk vylovil,“ podává Salle svědectví z první ruky. „Za posledních čtyřicet let jsme toho ztratili hrozně moc. A neděláme dost ani pro to, abychom to zastavili,“ uzavírá Jérôme Salle, jehož Odysea by mohla vzbudit nejen novou vlnu zájmu o velitele v červeném kulichu, ale i o záchranu moří jako takovou.



Kurzy měn
25,820
22,100
29,160
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější