Na otázku, kdo byl největším českým vojevůdcem, by pravděpodobně většina Čechů bez zaváhání odpověděla: Jan Žižka z Trocnova. Ve stínu táborského hejtmana blednou válečnické úspěchy všech ostatních. Generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna byl podle Jána Kollára sice veliký voják, ale malý Čech, a jeho následovníci v řadách habsburské armády nejsou dokonce ani považováni za „pravé“ Čechy. V 19. století tomu ovšem bylo jinak a naši předkové se hrdě hlásili k polnímu maršálovi Radeckému. Viděli v něm příklad Čecha, který nezapomíná na svůj národ, a přitom zaujímá vysoké postavení v hierarchii habsburské říše.
Narodil se roku 1766 v Třebnici u Sedlčan a jako potomek nepříliš zámožné nižší šlechty se rozhodoval mezi kariérou duchovní a vojenskou. Mladý Radecký (naštěstí) nedal na názor vojenských lékařů, kteří jej považovali za příliš slabého pro službu v armádě, a nastoupil jako kadet kyrysnického pluku. Bojoval ještě za vlády císaře Josefa II. proti tradičnímu protivníkovi Habsburků – osmanské říši, kterou posléze vystřídal protivník nový a pro mnohonárodnostní monarchii neméně nebezpečný – revoluční a nacionální principy.
Doba byla pro mladého a schopného důstojníka příznivá a za koaličních válek proti revoluční (později napoleonské) Francii rychle postupoval v hodnostech. Konec napoleonské éry jej zastihl ve vysokém postavení šéfa štábu vrchního velitele spojeneckých armád polního maršála Karla ze Schwarzenbergu. V této funkci vypracoval plán bitvy u Lipska (1813) a byl oslavován jako jeden z osvoboditelů Evropy od napoleonské hegemonie.
Po skončení dlouholetých válek působil v různých funkcích a věnoval se i teoretickým pracím, až byl roku 1836 v hodnosti polního maršála převelen do Itálie jako vrchní velitel rakouských vojsk na Apeninském poloostrově. Mnoho Radeckého současníků to jistě považovalo za ukončení jeho kariéry – avšak starého maršála jeho „hvězdná hodina“ teprve čekala. Svěřenou armádu vycvičil. Vykoval z ní schopné těleso prodchnuté jednotným duchem a důvěřující svému velení. V této souvislosti stojí za zdůraznění, že Radecký posuzoval všechny vojáky stejně, bez ohledu na jejich národnost, a staral se také o jejich hmotné potřeby. Právě tady se zrodilo jeho pojmenování ve všech jazycích říše: Otec Radecký.
Svou práci Radecký zúročil během revolučních let 1848 a 1849, kdy Itálie povstala. Do čela boje za sjednocení poloostrova se postavil sardinský král Karel Albert. Radecký (k jehož armádě byl poslán i budoucí císař František Josef) dokázal zvítězit u Custozzy a svůj triumf zopakoval v březnu příštího roku u Novary. Po této porážce Karel Albert abdikoval ve prospěch svého syna a sjednocení Itálie bylo odloženo o dvě desetiletí.
Doma byly Radeckého úspěchy závanem naděje v těžkých chvílích, jež monarchie prožívala v prvních měsících revoluce. Tyto nálady dodnes zaznívají z veršů slavné Ódy na Radeckého od Franze Grillparzera, opěvující Radeckého armádu jako jedinou záchranu říše: „V tvém táboře je Rakousko, my ostatní jsme jen jeho trosky.“ Ve stejné době vznikl i nejslavnější rakouský vojenský pochod Radetzky Marsch od Johanna Strausse ml.
Po porážce revoluce z roku 1848 Radecký ještě krátce působil v českých zemích, když byl v době stoupajícího napětí mezi Rakouskem a Pruskem jmenován vrchním velitelem zde shromažďovaných vojenských sil. Také díky Radeckého operačnímu mistrovství nakonec Prusové couvli a k válce tentokrát ještě nedošlo.
Posmrtná legenda
Jedenadevadesátiletý Radecký zemřel 5. ledna 1858 v Miláně. V kostelech městských i vesnických po celé říši se konaly zádušní bohoslužby s vojenskou asistencí, chrámy byly vyzdobeny válečnými dekoracemi. Maršálovy ostatky byly vystaveny v Miláně. Potom je železnice odvezla do Terstu, pak válečná loď do Benátek a závěrečná cesta byla vykonána vlakem do Vídně. Poslední poctu svému veliteli prokázaly pozemní i námořní složky rakouské ozbrojené moci, jejíž čestné jednotky vzdávaly čest na všech stanicích, jimiž smuteční vlak projížděl na cestě do hlavního města.
Po Radeckého smrti mu chtěl císař vyjádřit úctu tím, že jej nechá pohřbít v rodinné hrobce; mezi svými předky v kryptě vídeňského kapucínského kostela. Vynořil se však jistý Josef Pargfrieder, zámožný vojenský podnikatel a obchodník, který zbohatl na vojenských dodávkách v době revolučních a napoleonských válek. Sám se
považoval za nemanželského syna Josefa II. a na otázky, po kom
zdědil svůj podnikatelský talent, odpovídal, že po svém dědečkovi, Františku Štěpánu Lotrinském, manželu Marie Terezie. Ten spíše než v roli římského císaře proslul jako zakladatel manufaktur
a finančník. Josef Pargfrieder pocítil zřejmě na konci života touhu alespoň nějakým způsobem se
armádě odvděčit za zisky, jež mu poskytla, a na svém panství v Klein Wetzdorfu vybudoval památník rakouské vojenské slávy –
Heldenberg (vrch Hrdinů). Za Radeckého zaplatil jeho nemalé dluhy a nechal jej ve Wetzdorfu dožít. To vše pod podmínkou, že se nechá na Heldenbergu pohřbít. Před podepsanou smlouvou musel ustoupit i císařský majestát a Radecký odpočívá v hrobce na Heldenbergu vedle polního maršála Wimpfena a samotného Pargfriedera. Panovník se musel spokojit s tím, že osobně velel vojenské asistenci pohřebních obřadů – řečeno dobovým jazykem: císař sklonil šavli před rakví svého věrného vojevůdce.
Nakonec však podnikatel přece jen učinil kavalírské gesto. Na císařovu otázku, za jakou sumu by Heldenberg prodal do panovníkova vlastnictví, odpověděl, že tento vlastenecký památník nemůže prodat, pouze věnovat, a tak se také stalo.
Maršálova památka v Čechách
Jak na Radeckého hleděli jeho Češi? Předně to byla v českých očích jediná skutečně populární osobnost z vojenského trojlístku W-J-R, tří velitelů, kteří porazili rakouskou revoluci. Windisch-
grätz byl nenáviděným katem pražského svatodušního povstání, chorvatský bán Jelačić byl sice populárním pokořitelem maďarských ambicí, jenže byl příliš vzdálený. Otec Radecký udusil boje v Itálii, o jejichž podstatě nebyli Češi příliš informováni. Za to se jim dostávalo zpráv o sympatiích, jimž se Radecký těší mezi svými vojáky, i o tom, že s Čechy hovoří česky. Známa byla i jeho česky psaná poděkování za udělená čestná občanství.
Radecký figuruje také po celou druhou polovinu 19. století ve všech životopisech oblíbeného císaře Františka Josefa I. Všude je popisováno jejich setkání po arcivévodově příjezdu k armádě (setkala se „srdnatost mládí s moudrostí stáří“) a jeho statečné chování při „křtu ohněm“ v bitvě u Santa Lucie.
Nejznámějším památníkem českého vztahu k Radeckému zůstává Povídka vysloužilcova z básnického cyklu Ve stínu lípy od Svatopluka Čecha. Starý voják v ní vzpomíná na dobu vojenské služby v Radeckého armádě („když otec Radecký nás k slávě ved‘“). V bojích ztratil nohu, vzpomínky na vojenskou službu mu ale trvalé následky zranění nezkalily. Bývalý voják je stále nadšen při vzpomínce, jak na Radeckého rozkaz „armáda naše v plném lesku zbraně/za polnic vřesku, bubnů víření/rozpjala křídla k vítěznému letu:/tu dychtil každý po krvavém střetu jak po veselém plesu hýření“.
Z Čechova líčení je cítit české pohrdání italskými vojenskými výkony i pýcha nad vlastním vítězstvím (u Novary), které přinutilo sardinského krále Karla Alberta k abdikaci: „Tu mohli šumaři ti vlašští znáti,/jak má se na válečnou basu hráti,/jen jednou vesele jsme břinkli v strunu –/hned Carlo Alberto se kácel z trůnu.“
Důvodem k vlastenecké hrdosti je pro našeho veterána i skutečnost, že jeho ztracená noha zůstala na bojišti, kde „mohyla tamo zlatým písmem věští,/jak uměl Čech tak hrdinně si vésti“.
Čechova báseň je ovšem zajímavá především tím, že spisovatel, jenž byl v Čechách na konci
19. století vnímán jako politický autor par excellence, nenalézá jediné slovo hodnotící (ať už jakýmkoliv způsobem) českou účast v boji proti italským osvobozeneckým snahám. Dokonce je možno říci, že Čechův vysloužilec je na své boje v Radeckého armádě patřičně hrdý. To ostatně platí i pro další říkánky a příběhy, které zdaleka nedosahují literární úrovně Čechova vysloužilce. Mnohokrát se například objevuje motiv maršálova setkání s invalidním veteránem. Radecký většinou pohovoří ke svému štábu, poukáže na rozdílné cesty osudu: oba prodělali stejná tažení a boje, avšak jeden je ověnčen poctami a druhý ztratil nohu. Mezitím nechá mezi svými důstojníky kolovat vysloužilcovu čepici a vrátí mu ji naplněnou penězi – starý voják pak radostně odchází a provolává slávu svému veliteli.
V národně politické oblasti byla vzpomínka na Radeckého využívána jako argument pro zavádění češtiny do armády a vůbec veřejného života. Například poslanec Hevera volal na adresu německého kolegy Herbsta: „Copak se již neví, že vojevůdci rakouští: Schwarzenberg, Šlik, Radecký, kteří dovedli vítězství k praporům svým připoutati, kouzlo své oblíbenosti právě v té okolnosti nalezli, že s vojáky v jejich řeči národní rozmlouvati dovedli. Ještě dnes vnuci těch, kteří měli účastenství ve vítězství těchto vojevůdců, vypravují s jiskrnými zraky, jak předkové jejich blaženi byli, když, jsouce od vlasti vzdáleni, obcovali v řeči mateřské se svými generály. Vždyť víme, že v bitvách u Kolína, Novary a jinde, když rozhodovalo se o existenci Rakouska, vojáci konali divy udatnosti, když proti jícnům děl nepřátelských stáli, mluveno bylo k nim v řeči mateřské.“
Věrný Čech
v císařském kabátě
Nová válka v Itálii vypukla pouhý rok po Radeckého smrti a tentokrát to byl konflikt pro Rakousko nešťastný. Stejně jako další válka v roce 1866, kdy Radeckého odchovanec arcivévoda Albrecht sice porazil Italy u Custozzy, důležitější ovšem bylo severní válčiště, kde rakouský polní zbrojmistr Benedek podlehl Prusům. Radeckého pochod hraný v Prusy obsazené Praze při oslavě císařových narozenin tak nabýval trpké příchuti.
„Ovšem každý Čech vzpomínati musí na našeho krajana Radeckého a na ty doby, kdy tento Čech rakouské vojsko vedl. Tenkráte jinak se nám dařilo nežli roku 1859, kdy Maďar Gyulay, a roku 1866, kdy podobně Maďar Benedek byli vrchními veliteli našich armád,“ smutněla tehdy Moravská orlice.
S nostalgií vzpomíná v roce 1872 na Radeckého časy i článek ve vojenském týdeníku Vlast. Rakouské zbraně bývaly v Itálii vítězné, a to i v roce 1859. A kdyby tehdy proti Napoleonu III. velel Radecký, francouzský císař „by byl neobdržel ani jediného vítězství“. Není těžké si domyslet tendenci obou článků: Viníkem porážek je nešťastná národnostní politika zaváděná po Radeckého smrti. Slavný maršál by něco takového nikdy nepřipustil.
Rozchod
za světové války
„Do aktivní služby“ byl Radecký povolán opět roku 1914, kdy se Rakousko znovu chopilo zbraně. Mezi „vzory zmužilosti“, jež měly potomky přimět k následování, nemohla samozřejmě chybět, vedle patřičně vyšperkovaných příběhů z fronty, vzpomínka na starého maršála. Byly vydávány propagandistické pohlednice s vyobrazením maršálova ducha, jenž vede vojáky k novým bojům. V Praze se konaly loajální manifestace před budovou vojenského velitelství a před Radeckého pomníkem. Byly to demonstrace rakousko-německého bratrství ve zbrani, kde byla zkraje kromě Radeckého pochodu a německé nacionální písně Wacht am Rhein hrána i česká neoficiální hymna Kde domov můj. Ta však byla po čase stažena a ze slavností rakouských se staly oslavy německého nacionalismu (provolávala se sláva nejen Františku Josefovi, ale i Vilémovi II. a pěvecké produkce byly doplněny o německou píseň Ich hatte einen Kameraden). Nakonec tyto akce z obavy před negativním dopadem na českou veřejnost místodržitel Thun zakázal.
Počínaje 28. říjnem 1918 pak byly připomínky monarchie i její armády odsouzeny k zapomnění. Pod heslem „odrakouštění“ byly ničeny pomníky, přejmenovávány ulice a náměstí – to se ostatně mělo během 20. století odehrát ještě několikrát. Už v únoru 1919 bylo rozhodnuto, aby „socha jezdce (jedná se o sochu Františka I. na dnešním Smetanově nábřeží; jak vidno, rychlokvašeným republikánům vadilo i slovo císař) a pomník Radeckého byly odstraněny a uloženy v zemském lapidáriu. Pamětní desky a nápisy se jmény Habsburků na pražských mostech a nábřežích budou odstraněny a nahrazeny deskami a nápisy, jež připomínati budou hrdinské činy československých legionářů.“
V případě Radeckého se uvažovalo o přejmenování „jeho“ náměstí na Štefánikovo. Trnem v oku (nebo spíše v uchu) byl vlastencům i Radeckého pochod, na jehož melodii vznikaly parodické texty. Národní listy pak zopakovaly důvody, proč by Radecký neměl být v nové republice připomínán: „Naši vojáci a náš lid neměli věru příčiny k nějaké vděčnosti za to, že za zájmy habsburské dynastie tekla pod Radeckým na bojišti česká krev v plných proudech.“ Na jeho vítězstvích měly ostatně podle autora článku hlavní podíl české pluky nasazované do „nejprudšího ohně“.
Vymstilo se i válečné pořádání vlasteneckých slavností před Radeckého pomníkem – podle novinářů se jich ovšem neúčastnili Češi, nýbrž šlo o „loyální projevy pražských Němců a Židů“. Českému lidu byly prý naopak „trnem v oku“. Jak je vidět, český novinář najde vždy viníka.
Relativně rozumný hlas přece jen zazněl hned v listopadu 1918, když přirovnal pomníky oslavující bývalý režim k praporům poražené armády, které vítězové také neničí, ale ukládají do muzeí. Pomník Radeckého podle autora poznámky navíc „přirostl k malostranské dlažbě“.
Pokřivený obraz Radeckého jako Čecha v cizích službách, notabene ve „službách národního nepřítele“, se ale udržoval až do konce první republiky a v jistém smyslu slova se udržuje až dodnes. Takto například shrnují český podíl na ukončení napoleonských válek Válečné dějiny československé z roku 1937: „Plán k vítězné bitvě (u Lipska) byl dílem Čecha, generála Radeckého. Na rakouské straně většinu armády tvořili Čechové. Opět Čechové zachránili Rakousko a přikovali tak sami pevněji řetězy, jimiž byli spoutáni.“
autor je historik
