nahoru

Václav Havel před 89

6. října 2016 • 00:15
Václav Havel před 89
foto: Oldřich Škácha

Václav Havel by se 5. října dožil osmdesáti let. Fotografie jeho přítele Oldřicha Škáchy (a těch je na následujících stranách většina) ho zachycují ještě jako soukromou osobu před listopadem 1989. Útržky vzpomínek pak vybíráme z připravované knihy Náš Václav Havel, v níž hovoří prezidentovi nejbližší přátelé. 

Hrádeček se pro něj stal pevným bodem. Koupil ho v roce 1967 za pár korun a později upravoval. To bylo období, které jsme tam společně trávili. On byl v jakémsi neustálém poklusu, v napětí, ale tam to z něj opadlo. Tam byl najednou trošku jiný člověk. Možná vás to překvapí, ale denní režim tam měl poměrně pevný řád. Rána bývala těžká, ale dopoledne se pracovalo, vařilo, obědy byly většinou opulentní. Následovalo líné odpoledne, ale pak přicházel bohatý večer. A ten vrcholil takzvanými Vaškovými filozofickými „špalky“, kdy on dokázal dvě hodiny bezvadně mluvit na téma, které jsme si připravili. Museli jsme při tom vypít nejmíň basu jeho příšerných bílých vín, on měl zálibu ve vínech typu Poezie nebo Dievčie hrozno... No a končívalo to takzvaným splýváním s přírodou. To znamenalo, že jsme nahatí lezli po stromech ve starém sadě mezi Hrádečkem a barákem Andreje Kroba. Každou tu návštěvu jsme začínali hymnou, protože Hrádeček měl svou hymnu – Massachusetts od Bee Gees. Proč zrovna tu, nevím. Vyblbli jsme se tam tedy dokonale.
Miroslav Masák, architekt, poradce V. H.

Šli jsme Olze oznámit, že ho přece jenom bude Občanské fórum nominovat na prezidenta a já jsem ten nominační projev napsal. A ona byla ale fakt naštvaná. To nebylo tak, že by to s ní bylo připravené. Olga říkala: „Ne, vůbec, to neexistuje. Copak by Vašek mohl chodit do Rybárny, když by byl na Hradě? Kluci, ten Šabata z Brna, ten by byl dobrej.“ A jako vážně se nám snažila představit pana Šabatu z Brna, že by byl jako prezident super. Takže ona v tom tedy nejela, to musím říct.
Michal Horáček,
novinář, spisovatel, textař


Poprvé jsem ho viděla až na svatbě Třískových v roce 1968. Můj budoucí manžel, Jan Němec, byl Václavův vzdálený bratranec. A tak mě vzal na tu svatbu s sebou, že prý by mě měl Václavovi představit. Až později mi řekl, že se se mnou chtěl seznámit Václav a že prý kdyby mě nesbalil on, Němec, tak že by mě měl Václav jako přítelkyni. To jsem vůbec netušila, že ten Václav Havel měl nějaké jiné úmysly. Ale ono by to nešlo, protože když jsme se na sebe podívaly s Olgou, od prvního momentu jsme si byly sympatické. Takže my jsme byli vlastně taková trojka. Pravda je, že když jsem se rozváděla s Němcem, tak jsem se jela ukrýt k Havlům. Na to, že jsme neměli dítě, jsme se rozváděli hrozně dlouho. A on dělal takové legrácky, že prostě vyskočil u posledního stání a řekl: „Vždyť ona byla u ženatýho chlapa!“ Ale už neřekl, že tam byla i Olga. Němec potom vycestoval do Ameriky, a když se po revoluci vrátil, tak jsme se zase stýkali všichni dohromady.
A jak na vás Havel působil, když jste ho uviděla poprvé?
No, jako medvídek. Medvídek! A já jsem mu vždycky tajně říkala Medvíd. Ale nikdy bych si nedovolila říct mu: Ty jsi Medvíd. To ne.
Marta Kubišová, zpěvačka, signatářka Charty 77

Říkal, že nikdy prezidentem nechtěl být, což je kravina. Chtěl. Funkce ho proměnila hodně. Na začátku si myslel, že bude stát řídit jako Masaryk. Že si bude zvát šéfy politických stran a bude jmenovat vlády podle své vůle. Ty první takhle ještě skutečně jmenoval, měl silný vliv. Pak už ne. Ztratil zcela politický vliv. Proto mu jeho lidé v roce 1998 říkali, ať už nekandiduje, ale myslím, že bylo dobře, že kandidoval. Stále představoval morální autoritu. Národ, byť jeho vliv upadal, podvědomě věděl, že je zde nějaký nepřekročitelný bod. Dokud Havel žije, je všechno v pořádku.
Jan Ruml, politik

Když jsme u té slušnosti, řeknu ještě jednu příhodu. Byl jsem předseda Senátu, on byl prezident a chtěli jsme se setkat v nějaké malostranské hospůdce. Věděl jsem, že samozřejmě nemůžu nechat na sebe čekat prezidenta. Je to moje obsese, radši jdu vždycky dřív a čekám já. Přišel jsem o deset minut dřív… A on už tam byl! Tak já byl v rozpacích, on to věděl a omlouval se. Za půl roku jsme měli další schůzku. A já si řekl: Tohle se nesmí opakovat, takže tam budu o dvacet minut dřív. Přijel jsem tam... A on už tam byl. A zase se omlouval. To je strašný. Zároveň je to k milování takováhle slušnost a vlastně pokora. On byl hlava státu, a přesto, aby nepřišel pozdě, tak tam byl... Možná že se s tím nedá dělat mocenská politika, jak nakonec ukázalo jednání s Klausem.
Petr Pithart, politik

Nejkrásnější den mého života, to je 29. prosinec 1989, když byl Václav Havel zvolený za prezidenta. Vyšli jsme z katedrály po Te Deum a bavili se s dalšími známými. Všichni si mě vážili, protože byla zima a já vytáhl z kabátu placatici. A najednou přišel tajemník prezidenta a řekl mi, že jsem pozván na oběd. Cítil jsem se opravdu poctěn, ale oběd byl mizerný, protože hradní kuchyně byla tehdy opravdu pod psa. Byl to pracovní oběd a každý, kdo na něm byl, dostal nějaký úkol. A než jsem se stačil rozkoukat, byl jsem najednou hradní úředník.
Karel Schwarzenberg,
politik, kancléř V. H.

Potykali jsme si rychle. Takovým zvláštním příběhem jeho vládnutí je, že jsme se většinou potkávali v hospodě. Pamatuji si na jedno takové sezení ve Vikárce. Václav seděl v čele stolu, byl jsem tam jediný ze Slovenska, vedle mě seděl Jirka Křižan a měl před sebou takový velký čtverečkovaný papír a tam měl napsáno – předseda vlády, ministr vnitra… Vznikala první porevoluční vláda.
Fedor Gál, politik, sociolog

Jako Dienstbierův náměstek jsem vedl v říjnu 1990 nějaká jednání ve Varšavě a Havel mi zavolal, že mám přijet do Prahy. Tak jsem ještě v noci sedl do auta, ráno přijel a on mi sdělil, že se rozhodl, že musí odvolat Vacka z funkce ministra obrany a že by chtěl, abych tu roli převzal já. Mě to zaskočilo, to jsem nečekal. Ale v každém případě jsem si řekl: Tak ví, proč to dělá. Já měl blízko k armádě, znal jsem pár generálů, se kterými jsem kdysi chodil do vojenského gymnázia, než mě po roce stejně vyhodili... A on říkal: „Tak co?“ A já: „No, musím si to rozmyslet.“ A on: „A kolik na to potřebuješ času?“ – „Takový dva tři dny, to není žádná sranda. Já musím promluvit s těma generálama, co znám, a zjistit, jak to vypadá.“ A on: „No, to nepůjde.“ Jak to? „Protože ve dvě odpoledne tě musím jmenovat.“ A já si řekl: Jestli on je tak rozhodnutý, tak asi ví proč. A já to udělám.
Luboš Dobrovský, politik, diplomat, novinář



Kurzy měn
25,840
22,210
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější