nahoru

Pozoruhodný život namyšleného filosofa Karla Marxe, autora Kapitálu a komunistického manifestu

PAVEL TANĚV5. května 2018 • 07:00
Pozoruhodný život namyšleného filosofa Karla Marxe, autora Kapitálu a komunistického manifestu
foto: Profimedia.cz

Zdálo se, že ideologie marxismu je takřka mrtvá. Že totální selhání centrálně plánované ekonomiky světu přesvědčivě ukázalo, že marxismus je slepá ulička nutně vedoucí k totalitnímu režimu. Jenže 200 let od narození německého filosofa Karla Marxe se o jeho ideje zase zajímají davy. A co víc, zajímají se o něj i vrcholní politici. V Marxově rodišti Trevíru například odhaluje jeho sochu předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Jaký byl život Karla Marxe?

Severní Korea, Kuba, Laos, Vietnam a Čína. Teritorium, na němž jeho myšlenky tak či onak modifikovány ještě vládnou, není malé. Přesto je nad slunce jasnější, že sociálně, politicky i ekonomicky skončil marxismus na smetišti dějin, kam s takovým gustem posílal všechny své konkurenty. Opustíme-li však poněkud umělý svět myšlenkových doktrín, zbývá příběh jednoho patologicky ambiciózního a hodnotově nezakotveného muže. Protože takoví lidé se rodí v každé době, má smysl si jeho život, který začal 5. května 1818, připomínat.

Heinrich (původně Heschel) Marx měl Karla ze všech svých dětí nejraději. Tento právník, liberál, nenáboženský člověk, vášnivý čtenář filosofů a přeběhlík od židovství k protestantismu - zajistil si tím setrvání ve státní službě - chtěl mít ze syna také právníka. Oddechl si, když jediný ze čtyř synů, který se s pěti dcerami dožil dospělosti, od dětství projevoval mimořádné nadání. "Chci, aby z tebe bylo to, co by bývalo bylo ze mě, kdybych se byl narodil v tak příznivých podmínkách jako ty," napsal mu v jednom dopise. Přesto se až do své smrti nezbavil pochybností o jeho budoucnosti. Právem.

Otcova pýcha?

Karlovo dospívání znepokojovalo dokonce i příbuzenstvo včetně děda a strýce, kteří v malém porýnském městečku Trevír působili jako rabíni. Byl od přírody divoký leckdy až k nepříčetnosti. Svou intelektuální převahu nad vrstevníky projevoval pánovitě a arogantně. Vůči dospělým a autoritám byl nezřídka hrubý a drzý. Vyniknout chtěl při každé příležitosti a za každou cenu. Otec jeho výchovu nezvládal. Nedlouho poté, co jeho naděje v sedmnácti letech odešla studovat na bonnskou univerzitu práva, začal dostávat nepříjemné zprávy. 

Karel, pokud občas usedne nad knihu, vrtá se v řecké mytologii nebo římských dějinách. Jinak se studentskými kumpány pije, pere se a neuměle veršuje. Dokonce se utkal v souboji na revolvery a strávil noc ve školním vězení za opilství a noční výtržnost. Otec ho v dopisech sice zahrnoval výčitkami, ale vzápětí se mu za ně omlouval. I při prázdninové výměně názorů bylo jasné, že na syna nestačí. Dosáhl sice toho, že Karel přešel do Berlína, na nejprestižnější a nejnáročnější německou univerzitu, kde se přece jenom začal věnovat studiu - ovšem filosofie a historie. Tento krok dobře dokumentuje fakt, že syn si otce vážil mnohem víc pro jeho názory než pro něj samotného. Když Heinrich Marx roku 1838 zemřel, nestál Karlovi ani za to, aby mu přijel na pohřeb. 

 

Jak nebýt Židem

Berlín - pro Karla synonymum ráje. Klíč k odpovědi, proč tomu tak bylo, však najdeme ještě v Trevíru. Jako prudký a inteligentní syn židovského konvertity prudce a ostře vnímal povýšenectví vůči etniku, z něhož vzešel. I když rozumem chápal jeho iracionalitu, nedokázal se zbavit pokořujícího pocitu vydědence z dobré společnosti. Dělal vše pro to, aby žádnou stránkou své osobnosti na svůj původ neupozornil.

Snědá pleť a přezdívka Mouřenín ho ovšem provázely až do hrobu. Nad svůj komplex se nikdy nedokázal povznést, o čemž sdostatek svědčí jeho zuřivá celoživotní nenávist vůči Židům za stigma, jímž ho obtěžkali. Prvním terčem Karlovy obsese se stala jeho matka. Neměl pro ni zrovna hezké pojmenování: die Alte, stará. Henrietta Marxová, dcera holandského rabína, byla nekomplikovaná žena. Celý život například zápolila s interpunkcí, a tudíž nechápala, proč by se měla vzdávat svých židovských zvyků. Syna přiváděly k šílenství. S takovýmito duchovními předpoklady nebylo divu, že i v Berlíně dal právům vale - byla židovsky praktická - a vrhl se na filosofii a historii.

Obzvláště prvně jmenovaná disciplína jej pro svou nacionální nezatíženost přitahovala. Ale nejen proto. Již od dob renesance byly filosofie v jednotě s vědou považovány za náhradníka upadající katolické víry. Nikoli z tradice a mýtu, nýbrž z rozumu, který obě představovaly, měla být čerpána pravidla ovládající osobní i společenský život. Totální úspěch vytyčeného zadání v době Velké francouzské revoluce a po ní, kdy filosofie přetvořila názory i životní styl vůdčích francouzských společenských vrstev a kdy zcela změnila jejich způsob vládnutí, jí dodával lesku, jenž v době, kdy Karel Marx přišel do Berlína, rozhodně nepohasínal. Zařadit se mezi ty, kdo dělají dějiny - menší cíle ho nezajímaly. Filosofii považoval za vstupenku do okruhu vyvolených a duchovní nástroj revoluce, která přetvoří i německou skutečnost ve francouzském duchu. 

Nový Hegel?

Romantická však nebyla jen mladíkova touha, romantická byla i filosofie, kterou v Berlíně studoval. Jejím guruem byl muž s dlouhým jménem: Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770-1831). Psal tak, že většinu jeho textů lze číst libovolně všemi směry a výsledný dojem je stále týž. Ač tento systém platí za vzor všeho neplodného teoretizování, jeho motivy neurčoval čistý rozum, ale pohnutky po čertech nízké a praktické.

Osvícenství se zrodilo ve Francii. Porevoluční Francie byla společensky nejpokročilejší, ekonomicky i vojensky nejsilnější a kulturně nejvyspělejší zemí Evropy. Němci ve všem zaostávali, a navíc byli Napoleonem vojensky pokořeni. Novodobý německý národ tak neprobudil jen osvícenský rozum, jehož tlaku na společenské změny se konzervativní vrstvy zuby nehty bránily, ale také vojenské vítězství nad Francouzi.

Na tuto historii ušil Hegel svůj filosofický kabát, jenž byl dle názoru vládnoucích vrstev natolik zdařilý, že autor dostal berlínskou filosofickou katedru. Vrátil se v něm do filosofie starý bůh scholastiků přejmenovaný na absolutno, aby konal to, co dobře ovládal. Aby ve změněné moderní skutečnosti našel svá ztělesnění: posly oprávněné vykonávat jeho vůli bez ohledu na jednotlivce. Byli jimi kupříkladu konzervativní stavovský pruský stát, samotná Hegelova filosofie, pruské právo a také německý národ, v němž se údajně světový duch ráčil usídlit.

Na ukázku několik perel z Mistrova pera: "Stát je božská idea, jak existuje na zemi ... Musíme proto ctít stát jako pozemské božstvo a rozumět tomu, že když je těžké pochopit přírodu, je ještě nekonečně obtížnější pojmout stát ... K dokonalému státu patří bytostně vědomí a myšlení. Stát proto ví, co chce ... Stát je skutečný a ... pravá skutečnost je nutnost: co je skutečné, je v sobě nutné ... Stát je existující, skutečně mravní život."

Mladého Marxe Hegel fascinoval. Hltal jej ale hlavně proto, že mu jeho myšlenky zprostředkovávali ti Mistrovi žáci, kteří jej buď odmítali, nebo alespoň opravovali a jeho dialektickou metodu používali přesně k opačnému účelu než on: ke zdůvodnění a projektování revoluce. Ta měla zajistit přístup k moci nižším a nově se objevujícím společenským vrstvám, oddělit náboženství od státu, sjednotit územně a státoprávně rozdrobené Německo, dát mu ústavu a přetvořit je v parlamentní demokracii.

K nejslavnějším filosofickým protagonistům revoluce patřil materialista Ludwig Feuerbach, jehož od chudoby co důsledku ne zcela souhlasných názorů s pruskou vrchností zachránila manželka a její fabrika na porcelán, a Marxův učitel Bruno Bauer, jenž nakonec o univerzitní místo pro svůj ateismus přišel. Karel, koupající se v pocitu konstruktéra historie, brzy platil v kruhu mladých hegelovců za hvězdu.

"Počítej s tím, že se seznámíš s největším a možná i jediným opravdovým žijícím filosofem, který na sebe upozorní celé Německo, až se veřejně projeví svými spisy a vystoupeními ... dá ránu z milosti předpotopnímu náboženství i politice. Do zcela vážných filosofických úvah plete ten nejsžíravější humor. Představ si spojení Rousseaua, Voltaira, Holbacha, Lessinga, Heina a Hegela v jedné jediné osobě ...," píše o Marxovi v dopise příteli Moses Hess. Marx po letech této významné postavě socialistického hnutí od plic vynadá. Stejně jako každému, o koho se v životě nějak otře. Neschytali to od něj jen přátelé Bedřich Engels a básník Heinrich Heine. Hess byl navíc Žid. Roku 1841 zapálený revolucionář a naděje německého ducha naplno vstoupila do života, navíc...

 

S baronkou po boku

Toho roku složil doktorát a v červnu připravil o panenství sedmadvacetiletou šlechtičnu Jenny von Westphalen. Nebylo to nic náhodného, znali se od dětství, byli zasnoubeni, jejich otcové byli přáteli a od Karlových osmnácti byla do něj o čtyři roky starší Jenny zamilovaná. A byl také nejvyšší čas, neboť tato vypjatá romantička už byla na pokraji hysterie. Mladý doktor filosofie zareagoval nabídkou k sňatku, ale plány mu zkřížilo nemilé překvapení. Dráha univerzitního učitele se mu pro nekonformní názory i židovský původ uzavřela.

V této situaci dostal od Mosese Hesse nabídku pracovat jako redaktor v liberálním Rýnském deníku. Záhy jej vystřídal na postu šéfredaktora a přineslo mu to slávu i slušný příjem. Stanovil pevné datum svatby, ale než k ní stačilo dojít, byl list pro "šíření frankofilie a francouzských idejí" (i když oficiální důvod byl jiný) zrušen. Naštěstí mu hodil záchrannou kotvu další přítel, bohatý saský literát a vydavatel Arnold Ruge. Projekt Německo-francouzských ročenek, které pro zamýšlený revoluční obsah plánuje Ruge vydávat v Paříži, má Marxovi jako spoluřediteli vynést ročně 1800 franků. Než se však s těhotnou Jenny přestěhuje, dochází u něj k myšlenkovému posunu. 

Zrození proroka

Při psaní článků o bídě moselských zemědělců pro Rýnský deník ho napadlo, že ekonomické podmínky lidského života jsou mnohem důležitější než ideje, o nichž se dosud domníval, že hýbou dějinami. Vrhl se na studium ekonomie a začal se blíže zajímat o socialistické a komunistické myšlenky, které se sice okrajově, ale přece jen už začínaly prosazovat. Ucítil šanci: zatím byl jen jedním z mnoha kohoutů na liberálně demokratickém smetišti a na tomto novém poli se to filosofy a mysliteli zrovna nehemžilo.

První chvíle v Paříži byly opojné. Skvělá a pestrá společnost plně uspokojila Jenny (těch bálů a salónních dýchánků) i Karla (jedna intelektuální debata střídala druhou). Mladý redaktor připravil první a zároveň poslední číslo ročenek a sám do něj přispěl články o Hegelovi a o Židech. Jenže liberálního demokrata Rugeho komunistické názory, že proletariát je osvoboditelem lidstva, rozzuřily.

"Němci se rodí jako lokajové, nemají žádný smysl pro svobodu. Každá společnost vybudovaná podle Marxových teorií nevyhnutelně skončí despotismem ve jménu socialismu," nechal se také slyšet ruský anarchista Michail Bakunin. Co hůře, stejně rozzuřena byla pruská vláda. A tak byl zakrátko na její žádost časopis zrušen a Marx z Paříže vypovězen.

V zimě 1845 se s Jenny přestěhovali do Bruselu. Plnou vahou zde na ně dolehly existenční problémy. Že by je Karel teď, když objevil klíč k dějinám, řešil prací, pro něj nepřicházelo v úvahu. Byl přesvědčen, že na poli ekonomie dokáže to, o co se nejlepší lidské mozky od renesančních dob zatím pokoušely marně: spojit filosofii a vědu do původní jednoty. Jinými slovy nalézt obdobu obecných a objektivních zákonů, které dosud s takovým úspěchem nalézala jen přírodní věda, i ve společenské a dějinné skutečnosti.

Cítil povinnost vyčkat příchodu revoluce, která se o tyto nově objevené zákony bude opírat a jíž se pak díky tomu, co ví jedině on a nikdo jiný, postaví v čelo. Tři roky, které v belgické metropoli strávili, přežili za pomoci darů a půjček. Karel doslova žebral u matky, aby mu vyplatila dědictví po otci. Ta však nepovolila, musela připravit věno dcerám a směrem k synovi, který ze zuřivosti dostával astmatické záchvaty, později výstižně poznamenala: "Místo psaní Kapitálu by měl raději nějaký vytvořit." Nikdy se ovšem nedočkala, a tak Karla musel v Bruselu vysekat z nejhoršího šlechetný dar holandského strýce Liona Philipse, zakladatele slavné firmy. Bylo načase, brzy bude na cestě třetí dítě. 

 

Manifest

Přesto byla tato léta pro něj nejšťastnější. S Jenny se milovali a události, na něž byla doba bohatá, spěly k revoluci, která se dostavila roku 1848. Než k ní došlo, stačil se seznámit s celoživotním druhem Bedřichem Engelsem. Tento inteligentní (hovořil dvaceti jazyky), šarmantní (vždy si potrpěl na ženy a nějaký čas žil se dvěma najednou) muž miloval proletariát a revoluci, protože nedokázal účinně vzdorovat patriarchálně despotickému otci, majiteli prosperující přádelny.

Starý Engels, v zájmu udržení Bedřicha u podniku, ho nenechal ani udělat maturitu, aby se nezvrhl v intelektuála. Nedovedl si chudák představit nic horšího, a tak se syn najust vzdělával sám. Univerzitní přednášky navštěvoval, když vojákoval v Berlíně. Než přišla revoluce, stačili Karel s Fredem, jak jej Marx později oslovoval, popsat tuny papíru výpady proti všem.

Žádný se nedá moc číst až na jednu výjimku: Manifest komunistické strany. Sepsali jej v zimě 1847/48 v Londýně, kam si nakrátko vyrazili, aby si mimo jiné chlapsky vyhodili z kopýtka s dámičkami ne zrovna nejlepší pověsti. Jenny zatím jakž takž přežívala v Bruselu. Zastavila část rodinného westphalenovského stříbra.

V Manifestu je vše, co dělá Marxe Marxem a marxismus marxismem. "Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů." Základní zákon dějin je nalezen. Z analýzy vztahu mezi buržoazií a proletariátem vyplývá nutnost násilné revoluce a vytvoření nového, bezrozporného společenského řádu. Stejně tak vědecky se domnívá objevit nutnost vyvolené třídy, jejíž politický předvoj připraví a realizuje revoluci. A neméně nekompromisně ukazuje, jak jsou všechny ostatní koncepce socialismu bludné a mylné.

Manifest je skvěle napsán a zaznamenal obrovský úspěch. Zapříčinila jej kladná stránka Marxova židovského komplexu: jemná schopnost vidět v běžných lidských postojích i ve vznešeně se tvářících teoriích schovávání lidských slabostí a špatných úmyslů za ideje, obecně respektované názory a vzory chování i jednání. Pro tuto schopnost,

kterou ale nedovedl vztáhnout na sebe samého, byl po celý život dobrý žurnalista. Nikdy se však nevymanil z Hegelova vlivu. Proto byl po celý život mizerný filosof, který Mistrovu tezi o svobodě jako poznané nutnosti přivedl k teoretické dokonalosti. Hegelovy mezi sebou bojující národy jen nahradil třídami. Některé z nich jsou předurčeny dějinami k vyšším nadindividuálním úkolům. Jednotlivec nemůže dělat nic jiného než je poznat a podle toho se zařadit na správnou stranu.

Osvícenství se svou vírou, že člověk jako jednotlivec je pánem svého osudu a že v souladu se svými cíli může ovlivnit dějiny, dostalo těžce na frak. "Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ní co ztratit, leda své okovy. Dobýt mohou celého světa. Proletáři všech zemí, spojte se!"

Marx byl prorokem ohlašujícím příchod zlatého věku, v němž nebude křesťanů ani židů, proletariátu ani vykořisťovatelů. Ze schématu, v němž uvažovaly generace jeho židovských předků, se však nikdy nevymanil. Kýžená revoluce, která vzápětí po vydání Manifestu přišla, se ale odehrála úplně jinak. Řešila a většinou nedořešila problém Marxem považovaný za výron buržoazního sobectví: jak uspořádat hospodářský a národní život, stát a zákony ve světle nezadatelného práva jednotlivce na život, svobodu a usilování o štěstí. Horečná Marxova aktivita v Paříži, rodném Německu, kde v redakci Nového rýnského deníku vládl jako absolutní diktátor, a opět v Paříži ráj nepřiblížila ani o píď. 

Kapitál

Neúspěšní a chudí Marxovi se nakonec roku 1850 uchýlili do Londýna. Hlava rodiny ani zde neuvažovala o obživě prací. Pouze jednou, v roce 1862, zažádala o místo úředníka u dráhy. Nevzali ji pro špatný rukopis. Dlouho žili v šesti lidech ve dvou neuvěřitelně nuzně zařízených místnostech. Marx občas nemohl na ulici, protože měl lepší části šatstva v zastavárně. Služku však měli vždy.

Helena Demuthová, která u nich pracovala celý život, aniž kdy viděla nějakou mzdu, roku 1851 otěhotněla. Jenny měla jisté podezření, ale když vzal Engels otcovství na sebe, uklidnila se. Pak jí po čase někdo prozradil, že syn Heinrich Frederick je Karlův. Její láska k manželovi, kterou nezlomila chudoba ani jeho tušené zálety, skončila v troskách.

Čemu se třicet londýnských let Marx věnoval? Už od doby, kdy se seznámil s Engelsem, sliboval sepsat zásadní ekonomické dílo, které bude představovat převrat ve vědě a podá nezvratné důkazy jeho koncepce dějin. Často ale práci na něm na dlouho přerušoval. Přepadaly ho deprese. Podléhal nejistotě a stále studoval nové materiály.

Zapadal do planých diskusí o proletářské revoluci s okruhem německých a francouzských emigrantů, nezřídka stejných blouznivců a vyděděnců, jako byl sám. Jeden čas se soustavně věnoval žurnalistické činnosti, která ho ovšem nemohla uživit. Stačil dopsat a roku 1867 vydat pouze první díl Kapitálu, zbylé dva sestavil ze zápisků po jeho smrti Engels.

Co je ale u Kapitálu hlavní! Marx se v něm nerozpakoval hrubě zkreslovat skutečnost. Něco tak banálního, jako třeba funkční morálka, demokracie, volby, ho nezajímalo. Továrnu nikdy neviděl, ač ho k návštěvě Engels několikrát vyzýval. O tom, jak se řídí podnik, neměl páru. Sám koneckonců nikdy nebyl schopen vyjít s penězi, ani když nějaké měl. Pro dokreslení teoretických závěrů používal statistiky, které stejně jako citáty vesele přizpůsoboval tomu, co podle něj bylo vědecky nezvratné. Proto ani evidentní zlepšování životních podmínek dělníků ho nepřimělo poopravit tvrzení, že průběhem kapitalistické výroby se postavení dělnictva zhoršuje. 

 

Gentleman

Jisté satisfakce se v závěru svého života přece jen dočkal. Sílící dělnické hnutí jej roku 1864 uznalo na čas za svého šéfa. Engels, který byl časem znechucen Marxovým egocentrismem a neustálým žebroněním o peníze, neměl sílu se starého kumpána zříci. Poté, co rozvážně investoval dědictví po otci a roku 1869 prodal podíl v manchesterské továrně firmy Ermen a Engels, ustanovil papá Marxovi doživotní rentu 350 liber ročně.

Z revolucionáře se v závěru života stal důchodce a středostavovský gentleman, jehož dcery procházely typickou buržoazní výchovou, jenž se na všechny strany oháněl manželčiným šlechtickým titulem a své nemoci léčil v lázních. Navštívil i Karlovy Vary. Jestli se on, který tak nesnášel tělesnou hygienu a který dokázal zanedbaností a špínou udivit i ledasčemu uvyklé dělnické vůdce, více myl, už se nedozvíme.

Každopádně měl i k stáru potíže s četnými výsevy karbunklů a furunklů. Z celoživotního pravidelného pití a častého přejídání silně kořeněnými jídly měl nabouraná játra a v závěru života se mu jako silnému kuřákovi přidal absces na plicích. Když 14. března 1883 zemřel, bylo to ve vlastním domě. Alespoň nakonec se dostal "nahoru", i když vůbec ne tím způsobem, který si vysnil, a zdaleka ne tak vysoko, jak si podle sebe zasloužil.

PAVEL TANĚV




Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,770
22,000
29,400
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější