nahoru

Michalákovi

Adéla Knapová21. července 2016 • 00:15
Michalákovi
foto: Archív

Denis a David Michalákovi byli norskou sociálkou Barnevernet odebráni svým rodičům před pěti lety kvůli podezření ze zneužívání. To se nepotvrdilo, přesto od té doby žijí chlapci u norských pěstounů. Eva Michaláková bojuje o jejich návrat k ní. Marně. Na konci letošního května potvrdil norský soud, že ke svým synům pozbyla rodičovská práva. 

Šestnáctého května 2011 se Eva Michaláková, Češka žijící s českým manželem Josefem kousek od Osla, dozvěděla, že její starší syn Denis (dnes 11 let) absolvoval policejní výslech. To chodil do školky. Když se ho doma ptali, co se vlastně stalo, mlčel jako zařezaný. Druhý den jel Denis i s Davidem, o tři roky mladším, s maminkou na kolotoče a vše bylo jako dřív. Rodiče usoudili, že výslech byl nějaký omyl.

Osmnáctého musela ale na policii i Eva Michaláková. Tam jí sdělili, že ve školce mají podezření, že jsou její synové zneužíváni. Eva Michaláková podle svých slov tehdy ještě neuměla norsky dost dobře na to, aby dokázala vše do detailu pochopit, a hlavně vysvětlit, proč jsou podezření nepravdivá. Navíc si prý stále byla jistá, že jde o omyl, jenž se brzo vysvětlí.

Následující den jí zatelefonovali ze školky, aby si pro syny nechodila – odvezla je norská sociálka Barnevernet. Od toho dne mohla Eva Michaláková své syny vídat pouze dvakrát do roka v zařízení Barnevernetu a pod neustálým dohledem. I to však skončilo. Od března 2014 se už se starším Denisem neviděla ani jednou. A letos jí pak nebylo umožněno ani setkání s Davidem. Barnevernet posléze doporučil odebrat jí rodičovská práva a příslušný soud zhruba před třemi měsíci tento návrh posvětil: v zájmu dětí je už jejich matka nemá nikdy vidět, přestože se podezření na zneužívání nepotvrdilo.

Norský ráj

Eva Michaláková pochází z Hodonína. Coby průvodkyně potkala v Chorvatsku Josefa Michaláka, Čecha, který již nějakou dobu žil v Norsku. Roku 2003 za ním do Norska přijela a od té doby tam žije. Oba synové se Michalákům v Norsku narodili, ale protože jsou rodiče Češi, mají chlapci české občanství.

Michalákovi bydleli nejprve jihozápadně od Osla v městečku Mjøndalen, poté se přestěhovali blíž k Oslu do Steinbergu u města Drammen. Zpočátku si Eva vydělávala jako uklízečka, a když se naučila norsky, získala práci operátorky velké prádelny, jež se starala o většinu hotelů v Oslu. Její manžel pracoval spíš nárazově; měl problémy se sluchem, což mimo jiné znamenalo, že hovořil hlasitě.

Denis a David Michalákovi začali chodit ve Steinbergu do školky, bavilo je to tam, byli kamarádští. Eva Michaláková postupně v práci posilovala svou pozici, dařilo se jí, na tuto dobu vzpomíná jako na idylu; životní styl bohaté země s nádhernou přírodou a velkorysým, vstřícným systémem státní péče ve všech oblastech Michalákovým umožňoval příjemný život. Vůbec neuvažovali o tom, že by se vrátili do České republiky. Bohaté a veskrze socialistické Norsko se Evě Michalákové zdálo být ideálním místem.

O existenci Barnevernetu, úřadu na ochranu práv dětí a pomoc rodině, neměla tušení. A prý ani o tom, jak moc se liší přístup Norů k dětem, jejich právům a že klasická česká výchovná facka je v očích Norů v podstatě trestným činem.

„U nás nesmíte dítě plácnout, jakkoliv fyzicky trestat, ani jen symbolicky. Jednoduše nesmíte, je to zakázané. Stejně jako není dovoleno křičet na dítě, nadávat mu, zvyšovat na ně hlas, jakkoliv mu působit diskomfort nebo je k něčemu nutit,“ popisuje norský právník Marius Reikerås a dodává, že to považuje za správné. Děti se prostě bít a jakkoliv fyzicky trestat nemají. Jsou přece jiné výchovné prostředky.

„Dítě u nás požívá maximální možnou ochranu,“ dodává právník, jenž je současně jedním z nejaktivnějších norských bojovníků proti současnému fungování Barnevernetu. Zastupuje a pomáhá desítkám nešťastných rodičů dovolat se spravedlnosti, a hlavně svých dětí. Přesto zdůrazňuje, že Norové jsou na svůj přístup k dětem právem hrdí. Podle něj není chyba v extrémní ochraně dětí, ale v tom, jak ji stát, respektive Barnevernet, (ne)zajišťuje.

(Ne)přizpůsobit se

Manželé Michalákovi žili v Norsku, ale syny vychovávali „po česku“. Když nebylo zbytí, výchovně je plácli. Alespoň tak to tvrdí Eva Michaláková a trvá na tom, že ona rozhodně svým synům nikdy nijak neublížila. „Tady, v Norsku, se úplně zbláznili. Je to fašistický stát. Já jsem samozřejmě občas děti plácla. A někdy měli kluci modřinu. Ale ne ode mě nebo od bývalého manžela, od sebe navzájem. Mají se rádi, ale jsou to kluci, tak se někdy poprali. To je přece normální,“ řekla Reflexu Eva Michaláková v prosinci roku 2014.

Tehdy v Česku kulminovala první vlna rozhořčení proti Barnevernetu a solidarity s Evou Michalákovou, která se po třech letech marného boje rozhodla svůj příběh medializovat a současně požádala o pomoc české právníky. Ti se obrátili na zástupce českého státu i jeho nejvyšší představitele – své rozhořčení s postupem Barnevernetu vyjádřili oficiálně třeba prezident Zeman a premiér Sobotka. Reálně to však k ničemu nevedlo.

Eva Michaláková do detailu vylíčila českým médiím svůj příběh. Poté, co jim byli chlapci odebráni a co ke všemu zjistila, že jí manžel lhal o své minulosti (měl již záznam z dob prvního manželství, kdy měl být na manželku agresívní a vyhrožovat jí, byl také hospitalizován na psychiatrii kvůli paranoii), rozvedla se. Mimo jiné proto, aby zvýšila své šance získat děti zpět – když manžela coby možnou příčinu problémů do budoucna eliminovala (i když podle jejích slov se k ní ani k synům Josef Michalák nikdy agresívně nechoval). Odstěhovala se na sever Norska, aby prý nemusela chodit stejnými ulicemi, kudy chodívala s chlapci. Klukům, kteří byli nejprve u pěstounů společně, ale pak je rozdělili každého do jiné rodiny, posílala dárky, jež jim však nebyly předávány. V podstatě se pro ně stala cizí ženou, přitom neví proč, když nic neudělala. Trvá na tom, že byla dobrá matka.

Barnevernet to však vidí jinak. Velmi zjednodušeně řečeno: Michalákovi se nepřizpůsobili. Možná by v Česku nebyli případ pro sociálku, v Norsku se jím ale stali. Podezření na zneužívání se sice nepotvrdilo, ale ostatní pochybení ve výchově prý podle Barnevernetu ano; pokud Michalákovi chtěli své děti vychovávat po svém, měli se z Norska odstěhovat.

To však neudělali, neboť, jak řekla Reflexu Eva Michaláková, neměli nejmenší tušení, že se o ně Barnevernet zajímá – vždyť byli normální, spokojená rodina. A chlapci byli podle Evy Michalákové úplně normální, šťastné děti.

Dítě jako státní zájem

Michalákovi nejsou jediní, kdo tvrdí, že jim Barnevernet rozbil rodinu a sebral děti bezdůvodně. Po celém světě se množí demonstrace proti přístupu a fungování Barnevernetu, podle mnohých zvráceným. Protože se norský stát do fungování Barnevernetu nevměšuje, na výtky, kritiku a diplomatické zahraniční nóty téměř nereaguje a Barnevernet veřejně žádné kauzy nikdy nekomentuje (ze zákona ani kvůli ochraně soukromí dětí nesmí), ozývají se dokonce hlasy, jež tvrdí, že Norsko systematicky krade děti.

Právnička a odbornice na lidská práva Gro Hillestad Thuneová, bývalá zástupkyně Norska v Evropské komisi pro lidská práva, Reflexu řekla: „Barnevernet a jeho zaměstnanci odvádějí dobrou práci. A z dobrého důvodu se zlobí a cítí se atakováni, když je najednou celý systém ochrany dětí pod mezinárodním tlakem.“

Ona sama přitom zastupuje několik rodičů, kteří se s Barnevernetem soudí o odebrané děti. Za současné potíže podle ní může to, že se v průběhu let zaměření Barnevernetu změnilo. „Když systém ­vznikl, bylo hlavním úkolem pomáhat dětem a rodičům zvládat obtížné situace a problémy. Jen výjimečně bylo řešením odebrat dítě. Postupně se však systém vyvinul v kontrolu chování rodičů vůči dětem a je zjevné, že někdy pracovníci rozhodnou přehnaně rychle a bez ověření

základních faktů. Každý vedoucí pobočky má právo učinit rozhodnutí o odebrání dítěte, když má pocit, že je to v zájmu dítěte nebo je dítě v ohrožení. Nepotřebuje k tomu soud nebo jiné legální potvrzení. Tato změna role a neomezená pravomoc vedou k tomu, že omyly a chyby narůstají. Je to velmi nešťastná situace a je třeba celý systém upravit. Ale to si většina politiků ani norské společnosti zatím neuvědomuje. Je to částečně i proto, že Barnevernet už z podstaty ochrany práv dítěte jedná neveřejně a máloco se dostane ven.“

Barnevernet se dá vzdáleně přirovnat k české sociálce, má však podstatně větší pravomoci, širší záběr a úměrně tomu také rozpočet. I když je zřízen vládou, je řízen komunálně, každá oblast funguje sama za sebe a přijímá rozhodnutí nezávazně na ostatních. Kromě sociálních pracovníků jej tvoří skupina spolupracujících konzultantů, právníků, psychologů a zástupců místní samosprávy. O odebrání rozhodují takzvané oblastní komise, statistiky ukazují, že téměř vždy potvrdí návrh Barnevernetu.

Každý v Norsku může (učitelé dokonce musí) anonymně poslat takzvané hlášení o znepokojení, kdykoliv má pocit, že v nějaké rodině jsou potíže jakéhokoliv druhu. Systém většinou reaguje akcí na druhé takové upozornění týkající se jedné rodiny či dítěte.

Jedinou cestou, jak posléze ovlivnit nebo zvrátit rozhodnutí Barnevernetu, je soud.

V nejlepším zájmu dítěte

Eva Michaláková postupně vy-

užívá všechny právní nástroje, jež jí norská legislativa v boji o děti dává. Nedávno dosáhla prvního dílčího úspěchu, jenž však ve výsledku nic na tom, že chlapci žijí u pěstounů, nezměnil. Soud v Hokksundu sice uznal, že se rodinné poměry Evy Michalákové od jara 2011, kdy byly děti odebrány, změnily k lepšímu – žije přes tři roky s partnerem, s nímž vychovává jeho dceru, pracuje ve školce a současně coby asistentka na základní škole –, ale chlapci přesto zůstanou v nových rodinách. Je to v jejich nejlepším zájmu.

Za prvé už prý k biologické matce sami nechtějí. Oba se měli vyjádřit, že se s ní nechtějí stýkat (otázkou samozřejmě zůstává, nakolik byli Denis a David do tohoto stavu vmanipulováni mimo jiné tím, že od útlého věku svou matku neviděli, slyšeli o ní ošklivé věci, a když už se s ní pod dohledem výjimečně na pár desítek minut mohli vidět, nebylo jim umožněno ani se obejmout; odcizení je v takové situaci nevyhnutelné). Za druhé jsou již dávno sžiti s novými rodinami a vytržení z nich by jim jen ublížilo.

Evě Michalákové taky uškodila medializace případu – soud jí vyčetl, že se neohlížela na city, emoční stabilitu ani na právo na soukromí svých dětí a veřejně o nich mluvila, což je traumatizuje a může je stigmatizovat do budoucna. Podle Barnevernetu a soudu Eva Michaláková myslí hlavně na sebe a na to, že se jí stala křivda, blaho chlapců je až daleko za tím.

Loni Barnevernet navrhl, aby byl mladší z chlapců dán k adopci. To soud v Hokksundu zamítl. Vyhověl však návrhu sociálky, aby Eva Michaláková už nesměla své syny vůbec vídat a aby přišla o svá rodičovská práva – mimo jiné právě kvůli rozsáhlé medializaci, jež podle soudu potvrdila, že jako matka nedokáže zajistit dětem potřebnou péči.

Josef Michalák o svá rodičovská práva nepřišel, i když původně byl podle prohlášení soudu právě on významnou příčinou k odebrání synů. K celé kauze se vyjádřil vůbec poprvé a jen velmi stručně letos v květnu, kdy České televizi řekl, že děti bila Eva, ne on, ale že jinak souhlasí s bývalou manželkou a nepřeje si, aby byl dán David k adopci. Prý plně respektuje současný status chlapců a rád se s nimi bude vídat, až to sami budou chtít.

Eva Michaláková trvá na tom, že jí synové byli odebráni bezdůvodně, a pokračuje v boji. Přestože už i jí musí být jasné, že jí chlapce systém nikdy nevrátí. I kdyby se jí podařilo v očích soudu a Barnevernetu rehabilitovat a prokázat, že důvody pro odebrání nebyly relevantní. Denis s Davidem žijí již příliš dlouho nový život. Eva Michaláková do něj nepatří.



Kurzy měn
25,520
21,720
28,770
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře