nahoru

Paul McCartney

Michal Bystrov16. června 2016 • 00:15
Paul McCartney
foto: archiv

Sir Paul McCartney není jenom legenda. Stala se z něj kulturní instituce, něco jako Louvre nebo Britské muzeum. Přesto pořád koncertuje a natáčí desky, jež vůbec nejsou marné. Čtvrteční večer stráví na pódiu pražské O2 areny, dva dny poté mu bude 74 let. A to se kdysi strachoval, jestli ho ještě budou potřebovat, až mu bude čtyřiašedesát.

Někdo jezdí do Babiččina údolí, někdo se chodí dívat na McCartneyho. Jestli pořád dýchá, zda si ještě barví vlasy a jestlipak se nezbláznil z neutuchajícího fenoménu jménem Beatles. Zatím poslední vlna zájmu o skupinu, jejímž členem býval, se přes planetu převalila v roce 2006. Producent George Martin se svým synem Gilesem tehdy zremixoval nahrávky liverpoolských „Brouků“ – mezi nimi i Paulovu baladu Blackbird – pro potřeby varietního souboru Cir­que du Soleil. Pak zase beatlemanie utichla, ale zpěvákova obliba neklesá. Jako by minulost nehrála tak velkou roli. Značka McCartney zabírá na lidi podobně jako coca-cola. Spíš než fandovství to připomíná Pavlovův reflex.

Co si ale počít s takovou oddaností? Jak se vůbec pohybovat v téhle zlaté kleci? V zemi, kde má zásadnější problémy s popularitou leda tak Lucie Bílá a Karel Gott, si ani neumíme představit, co to znamená prodat sto miliónů alb. Ono to zní hezky, když o vás v Guinnessově knize rekordů píší, že jste nejúspěšnějším skladatelem a autorem nejpřebíranější skladby na světě (Yesterday). Ale zkuste pak jít nakupovat. Držitel šedesáti zlatých desek si víckrát nevyrazí na procházku do parku, nezařadí se do fronty na zmrzlinu a už nikdy se nezajde smočit na veřejnou plovárnu. Když si chce zaplavat, musí si koupit vlastní ostrov. Mimochodem, přesně to chtěli v roce 1967 udělat Beatles. Vybrali si skupinu ostrůvků v Egejském moři a mysleli si, že na nich postaví vesničku s nahrávacím studiem i školou, kam by mohly chodit všechny jejich děti. „Nebudou tam žádné trable s policií, vykoupeme se a zhulíme,“ básnil John Lennon. Že to vypadá jako naprostá šílenost? Kdyby po vás šel berňák tak jako po nejvýdělečnější rockové kapele všech dob, asi byste se také rádi stali Robinsonem Crusoem.

Paul McCartney si zaslouží obdiv za to, že když ho zavřeli do zlaté klícky a zahodili klíč, nezešílel, neufetoval se ani se nedal k nějaké bizarní sektě. Se svým údělem nakládá pokud možno zodpovědně a soudně. Šíře jeho zájmů je až neuvěřitelná: angažuje se v organizaci usilující o vymýcení chudoby, v komisi pro etické zacházení se zvířaty, snaží se zastavit pořádání tradičních anglických honů na lišku, brojí proti – považte! – hydraulickému štěpení. Se svou předposlední manželkou Heather Millsovou podporoval odstraňování nášlapných min a neváhal se vypravit na Ostrov prince Edwarda, aby upozornil na masakrování tuleňů. Každý ví, že je Paul zavilý vegetarián. Ne všichni ale slyšeli o tom, že před pár lety napsal dopis dalajlamovi a navrhl mu, zda by konečně nechtěl přestat jíst maso. Dalajlama vzkázal, že to mu doktoři nedoporučují. McCartney reagoval slovy: „Hej, to není fér! Na jedné straně hlásá, že nemáme ubližovat živým tvorům, a pak si jde dát steak.“

JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI LENNONA

Jestli se v posledních letech u Paula McCartneyho něco opravdu výrazně změnilo, pak je to jeho schopnost sebekritiky. Vtip a humor mu nechyběly nikdy, ale sebeironie nebývala jeho nejsilnější stránkou. Chtěl se líbit a měl pro to všechny předpoklady: dar melodiky, okouzlující zjev i hlas, výraz věčně mladého kluka, kterého ženy potřebují ochraňovat. Dodnes působí na lidi úplně jinak než jeho autorský i kamarádský protipól John Lennon. Ten se nikdy k nikomu nelísal, nepřizpůsoboval se a nedělal se hezkým ani ve své muzice. Paulovi muselo dost dlouho lézt krkem rčení, že každý McCartney potřebuje svého Lennona. Teď ale dospěl do věku, kdy si ze svých slabostí – tedy i z inklinace k nasládlému popu – dokáže dělat legraci. Najednou hodnotí věci správně. „Wings byli strašní,“ řekne třeba udivenému reportérovi Telegraphu na adresu skupiny, se kterou začal vystupovat po rozpadu Beatles a v níž dostala poněkud nešťastnou roli zpívající klávesistky jeho tehdejší žena Linda. „Neuměla hrát, vím to,“ pokračuje a náhle se rozpovídá o depresích vyvolaných ztrátou dlouholetých přátel a spoluhráčů. „Nebyl jsem si jist, jestli chci dál pokračovat,“ přizná s nezvyklou otevřeností. Jedním dechem však dodá, že je rád, že vytrval.

Muzikantsky nevyrovnané období s Wings skončilo s příchodem osmdesátých let a McCartney se obrodil na albu Tug of War v produkci George Martina. Právě tady zazněl hitový duet se Steviem Wonderem Ebony and Ivory, na který Paul brzy navázal jinou peckou – Say Say Say –, spáchanou společně s Michaelem Jacksonem. Paradoxně to byl zrovna Jackson, kdo mu v následujících letech způsobil velké nesnáze tím, že aniž co řekl, skoupil celý beatlovský katalog. Až do roku 1995, kdy složité smluvní závazky rozčísla firma Sony, žil Paul s nepříjemným pocitem, že pokud si chce zazpívat skladby tandemu Lennon–

–McCartney, musí se nejdřív pěkně dovolit.

Skupování práv ke kompletnímu zpěvníku jednotlivých umělců či kapel však patří k oblíbené zábavě miliardářů a McCartney není výjimkou. Už v roce 1976 se mu

povedlo ukořistit práva k písničkám jeho zamilovaného rock’n’rol-

lového zpěváka Buddyho Hollyho. V současnosti je údajně držitelem copyrightu k více než pětadvaceti tisícům hudebních položek, včetně práv k muzikálům Chorus Line a Pomáda! Být finančně zajištěn na třicet dalších životů má ale i svou sympatickou stránku. Díky tomu si Paul může dovolit riskovat. V roce 2007 odešel od společnosti EMI a upsal se jako vůbec první inter­pret nově vzniklé hudební firmě Hear Music. Ta se specializuje na elegantní sound stárnoucích stálic typu Joni Mitchellové, Carly Simonové, Jamese Taylora anebo Elvise Costella. Žádné velké vzrůšo, ale rozhodně ne střední proud. Nikde jinde by Sir Paul nemohl natočit swingově laděné album Kisses on the Bottom, na němž zpívá standardy za doprovodu pianistky Diany Krallové.

Kdyby ovšem broukal jenom samé baladičky pro domov důchodců, bylo by to pro osobnost jeho formátu trochu málo. Naštěstí Paul nepřišel o jeden ze svých základních rysů, a sice o věčnou touhu experimentovat. Dlouho vypadal jako potřeštěná celebritka, která si na hudebního inovátora pouze hraje. Teprve ve zpětném zrcátku je vidět, že to myslel upřímně a vážně, když si v sedmdesátých letech vymyslel pseudonym Percy Thril-

lington, pod nímž pak vydal čistě instrumentální verzi alba Ram, nebo když počínaje rokem 1993 natáčel ambientní techno, skrytý za masku záhadného Hasiče (Fire­man). Ani jedno ze tří cédéček, jež takto podepsal, není zbytečnou schválností rozmazlené hvězdy. Svým způsobem jde dokonce o lepší práci, než jakou McCartney předvádí na řadových deskách, ačkoliv i ty mají od devadesátých let vzestupnou tendenci.

Možná že se „Macca“ schovává za svá alter ega v okamžicích, kdy mu jeho vlastní já připadá nesnesitelně provařené. Stále se od něj něco očekává, měl by reagovat na nejrůznější trendy, a navíc

s každou deskou překonávat sám sebe. Někdy zřejmě nezbývá než vymyslet si nové postavy, ať už Firemana, nebo Twin Freaks, což je společný pseudonym McCartneyho a remixéra Roye Kerra, použitý na experimentálním dvojalbu z roku 2005. Dodejme, že na posledním studiovém albu NEW (2013) se obě polohy – tradiční i novátorskou –

podařilo skloubit: zní moderně, a přesto jako starý dobrý Paul.

NAMALOVAT SYMFONII

Méně šťastnou podobu mají McCartneyho snahy překvapovat na poli vážné hudby. I přes všechny své kvality je Paul přece jen snob. Touží po tom, aby ho šéfové filharmonií pohladili po hlavičce a řekli: „Pašák!“ První pokus s názvem Liverpool Oratorio se ještě leckomu líbil, protože se odehrával v autorově rodném městě a do jisté míry reflektoval jeho život. Standing Stone z roku 1997 byl ale z uměleckého hlediska pořádný propadák – zvlášť když s ním Paul vyrukoval krátce po skvělém albu Flaming Pie, jímž se naopak vrátil na písničkářské výsluní. Ambiciózní tvůrce se ale nevzdal: v roce 2006 složil oratorium Ecce Cor Meum a před pěti lety si troufl i na balet Ocean’s Kingdom.

Z podobného soudku je další jeho vášeň, kterou však, abychom byli spravedliví, před světem dobrých patnáct let tajil. Jako tolik jiných muzikantů, včetně Johna Lennona, i McCartney pocítil potřebu stát se malířem. První výstavu měl v Německu v roce 1999, druhá – v anglickém Bristolu – následovala o rok později. Jeho oleje a akryly na plátně nepostrádají jistou působivost: někdy jsou rozmazané jako noční můra, jindy v sobě mají zajímavý magnetismus, tak jako zdánlivě roztříštěná malba, již Paul nazval Unfinished Symphony. Nabízí se srovnání s Bobem Dylanem, jenž k stáru také vyrukoval s udivujícím množstvím zručně namalovaných obrazů.

Ostatně před časem se šuškalo, že by mohlo dojít ke společnému nahrávání Dylana a McCartneyho. Krátce předtím se totiž velikáni populární hudby potkali a nejspíš se na něčem domlouvali. Zatím se však Bob Dylan jen podílel na albové poctě Siru Paulovi – a v říjnu se má v kalifornské poušti konat unikátní festival, na který přijalo pozvání šest symbolů zlaté éry rocku: Rolling Stones, Dylan, McCartney, Neil Young, Roger Waters a Who. Ze všech jmenovaných má právě McCartney největší šanci oslovit posluchače mladší, než je on sám. A to přitom v roce 1967 na albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band zpíval s ostatními Beatles: „Will you still need me, will you still feed me when I’m sixty-four?“ No vida: dnes mu není čtyřiašedesát, ale o deset let víc. Zatím ho nikdo nemusí krmit lžičkou, fanoušci ho pořád potřebují… Živá legenda, to není špatné vysvědčení. Ale legenda, jež dokáže překročit svůj stín – to zní ještě mnohem lépe.

Michal Bystrov


Kurzy měn
26,020
21,910
29,550
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře