V autě měla speciální, delší pedály a musela sedět na polštářku. Byla drobná a neměla stejnou sílu jako muži, což jí komplikovalo hlavně řazení. Měla ale finanční prostředky a touhu překonat vytyčený cíl. Česká automobilová závodnice ELIŠKA JUNKOVÁ (1900 až 1994) se i proto ve 20. letech minulého století stala nejrychlejší ženou světa. I její život trochu připomíná pečlivě vyplněný itinerář cesty, v němž není místo pro zaškobrtnutí. Přesto by podle něj mohl vzniknout hollywoodský velkofilm. Jen by bylo těžké Elišce najít nějakého uvěřitelného antagonistu…
„Při přípravě na závody jsem několikrát na sobě pozorovala toto: Mám-li trať dobře nastudovanou a nepodívám-li se na ni v sobotu před závodem, nýbrž zopakuji si ji jen v myšlenkách, jede se mi v neděli závod nejlépe. Noha ví, kdy a jak má akcelerovat, kdy a jak si hrát s brzdou, kdy zase přidat plyn a kolik. Ruka ví, jak a kolik točení volantem do zatáčky nahodit a kdy řadit v souladu s levou nohou spojky. Oči vědí, kdy mají přelétnout počet otáček na otáčkoměru, tlak benzínu a stav oleje, a to vše úplně instinktivně, tak, aby veškerá soustředěnost mohla být zaměřena na jediný úkol: napřímení klikaté silnice a zvládnutí čekaných i nečekaných situací, které se během závodu naskytnou.“
Tento úryvek z dopisu, jejž Eliška Junková poslala svému manželu Čeňkovi dne 29. dubna 1928, je pro ni typický. Zračí se v něm důkladná příprava, odhodlanost a ctižádostivost; v životě i v závodě.
Čeněk na ni počkal – v životě i na silnici
Eliška nebyla žádná zápecnice. Už jako osmnáctiletá toužila opustit Brno, kde pracovala. Chtěla cestovat, učit se jazyky, poznat třeba svět. Její rodiče pro to všechno měli kupodivu pochopení a na cestu do Francie jí dokonce vyplatili část věna.
Druhou část dostala, když si o pár let později vzala bohatého finančníka Čeňka Junka. Znala ho už z Olomouce, cestou do Francie, kde pracovala jako zahradnice a poprvé se svezla autem, si ale také ověřila, zda na ni se sňatkem počká.
Počkal. V roce 1922 měli na Staroměstské radnici svatbu a z Bětky Pospíšilové, což bylo její dívčí jméno, se stala Eliška Junková, kvůli zpětnému překladu jména Elizabeth, jímž ji oslovovali v cizině.
Žen řidiček u nás tehdy nebyla ani stovka. Eliška si ale řidičák udělala, částečně prý i proto, že nechtěla zůstat pozadu za Čeňkem, který už tehdy úspěšně závodil.
Eliška ho ale měla už brzy překonat…
Partner jménem Bugatti
Na pařížském autosalónu se Junkovi seznámili s Ettorem Bugattim, tvůrcem slavných bugatek, což vlastně předurčilo podobu jejich vozového parku. Byli to vážení klienti; Bugatti dokonce v roce 2014 pojmenovalo jeden z modelů Veyron právě po Elišce.
Ale nepředbíhejme.
Eliška nejprve pomáhala Čeňkovi jako spolujezdkyně (ovládala třeba i řadicí páku převodovky), v roce 1924 nicméně vyhrála svůj první závod Lochotín–Třemošná.
„Jaká to krásná dvojice sportovní, on a jeho choť, jeho oddaná a nadšená žačka, v jejímž útlém těle bije srdce statečného muže a jejíž dětské ruce s neomylnou jistotou vedou v závratném tempu vůz zatáčkami!“ Podobných novinových chvalozpěvů na adresu Junkových bylo nespočet, vždyť vítězili spolu i bez sebe.
A pak najednou Eliška porazila Čeňka i všechny ostatní muže na desátém ročníku závodu Zbraslav–Třebešné.
Jejího úspěchu chtělo využít feministické hnutí, Eliška se mu ale celý život bránila. „Já jsem se tomu vyhýbala. Zůstala jsem přirozeně ženou i za volantem. Ani kalhoty jsem nechtěla nosit,“ sdělila k tomu v jednom z rozhovorů. Milovala klobouky, kabelky či parfémy, jejichž flakony nezapomněla vyzkoušet na všech návštěvách.
U mužů nesnášela dvě věci: když říkali slova „možná“ a „asi“. Maximální připravenost a rozhodnost vyžadovala i od svých týmových kolegů, kteří se s ní v Itálii připravovali na absolutní vrchol její kariéry, totiž pětkrát 108 kilometrů dlouhý závod Targa Florio.
„Úlohy v depu máme rozděleny takto: Jelikož se v závodě nesmějí používat zpátečky, bude Vykus stát před naším depem a s konví oleje dávat znamení, kde přesně máme zastavit. Olej předá mně. Z vozu nebudu vystupovat, pouze odstraním polštář Etiennova sedadla a naleji olej do nádrže. Vykus obstará výměnu kol, která budou přesně označena. Etienne doleje vodu a promaže řízení a jeden siciliánský pomocník naplní rezervoár elcosinou. Tento úkol bych raději svěřila Vykusovi, aby mi ji v rozčilení Sicilián nepřelil na záda…“
Všechny detaily z příprav na náročné klání posílala Eliška Čeňkovi do Prahy, telegraficky mu pak její přátelé „streamovali“ i samotný závod. A že to bylo drama. Po druhém kole se Eliška za volantem stroje Bugatti 35 B ujala vedení a ve třetím a čtvrtém kole udržovala druhé místo za slavným Camparim. V napínavém závodě dojela nakonec pátá, částečně kvůli přehřívajícímu se motoru a také kvůli dvěma velkým balvanům v cestě. I tak byla česká závodnice hlavní hvězdou; při návratu do Prahy při cestě z Wilsonova nádraží do Lucerny ji doprovázela kolona policistů i nadšený Čeněk ve žluté sportovní bugatce.
„Nemohu nikdy dokázat víc, než jsem dokázala zde, v konkurenci s nejlepšími závodníky Evropy, a proto nemohu lépe ukončit svou závodnickou kariéru než právě letošní Targou. Jak závody trhají nervy, to víš sám nejlíp. A já z mých již nechci více vydávat. Letos je Tvoje závodní sezóna, chci být Tvým manažerem, chci se prostě věnovat Tobě…“
Eliščino přání vyřčené v dopise ale překazila Čeňkova smrt. V roce 1928 narazil při závodě v Breitscheidu do skály a na místě zemřel. Zlomená závodnice okamžitě ukončila kariéru.
Na auta ale nezanevřela. Jako ambasadorka Bugattiho se vypravila na Cejlon, procestovala křížem krážem Indii a spolupracovala i na vzniku Masarykova okruhu v Brně. Návrat na závodní dráhu však vytrvale odmítala, byť se jako zářivá „Elizabetta bravissima“ zúčastnila vzpomínkové jízdy Targa Florio.
Za války se účastnila odboje, po ní se provdala za redaktora Lidových novin Ladislava Kháse.
I v pozdějším věku se o ní říkalo, že působila jako magnet nejen na všechny muže, ale i na ženy; každý s ní chtěl strávit alespoň chvilku. Ve svém bytě na pražském Úvoze, kde nyní sídlí švédské velvyslanectví, přijímala návštěvy z řad malířů, botaniků, cestovatelů, velvyslanců i závodníků. Znala se s Havlovými, s Baťovými, dobře i s Jaroslavem Seifertem. Byla ranní ptáče, mohli jste jí zavolat kolem šesté a domluvit si schůzku, třeba s procházkou do zahrad Strahovského kláštera, od nichž měla klíč. Ona sama potom ráda sedávala na střešním balkónku s úžasným výhledem na Prahu. „Člověk nemůže být veselý, kdykoliv se mu zachce. Ale může se o to vždycky snažit,“ řekla.
V únoru 1969 založila 1. český automotoklub žen, spolu s redaktorkou časopisu Za volantem Alenou Havlíkovou a dalšími zkušenými motoristkami. Tenkrát se ještě na ženu pohlíželo tak, že se má držet vařečky a neplést se mužům do řízení – autoklub měl proto za cíl jezdit bezpečně a naučit ženy sebevědomí a jistotě za volantem. Pořádal po Praze jízdy zručnosti i orientační soutěže.
Alena Aulíková, dlouholetá předsedkyně 1. českého AMK, Elišku dobře znala, navštěvovaly se i soukromě. Dnes na ni vzpomíná: „Byla vždy plná optimismu, a pokud mohla, nechyběla na žádné naší akci. Svým ,Hrom do cesty‘ přála už tradičně, celá léta, všem posádkám bezpečnou jízdu…“
Sama Junková předala českým motoristkám i několik poselství. Posuďte sami, zda jsou platná i dnes:
1. auto nemá rozvíjet feministické hnutí, motorismus má partnerské dvojice sbližovat
2. žena si musí sama vytvořit svůj styl
3. žádný učený z nebe nespadl, to platí o řízení auta nejvíc
4. auto je jak mužský, stojíte-li o ně, musíte mu přijít na kloub a vědět, co od něho můžete žádat, a umět mu občas i vyhovět
5. závod se jede za každého počasí.
Eliška Junková zemřela 5. ledna 1994 v Praze.
Více o historii českých řidiček najdete v lifestylovém časopise Excellent, přiloženém v tomto čísle Reflexu.
