Architektka, která měla koule: Zaha Hadid | Reflex.cz
reklama
nahoru

Architektka, která měla koule: Zaha Hadid

Marek Gregor7. dubna 2016 • 00:15
Architektka, která měla koule: Zaha Hadid
foto: profimedia.cz

Minulý týden zemřela v Miami na srdeční zástavu nejvýznačnější architektka současnosti, Zaha Hadid. O jejích jasně čitelných stavbách se říká, že jsou diamantem současné architektury. Nerada dělala kompromisy. Díky tomu se první výraznější realizace v domovské Anglii dočkala až v roce 2006. Už o šest let později ji ale královna jako vůbec prvního muslima a první ženu v historii vyznamenala za služby Britskému impériu v architektuře.

reklama

Onou první realizací byl školní komplex v londýnském Brixtonu. Ve stejném roce 2006 upravila Zaha Hadid rozpočet své zřejmě nejvýznamnější londýnské budovy – Olympic Aquatic Centra – z původních 40 miliónů liber na 75 miliónů. Neustále se zvyšující náklady se v roce 2008 dostaly dokonce na přetřes v britském parlamentu. Celkový účet za plavecký stadión, jenž v době olympijských her v roce 2012 pojal každý den na 17 a půl tisíce lidí, byl astronomických 269 miliónů liber, tedy přibližně devět miliard korun. Stavba se přesto, nebo možná právě proto, stala jednou z nejobdivovanějších budov olympiády a nejlepší plavci světa tam překonávali jeden světový rekord za druhým.

Zaha Hadid začala stavět až mnoho let poté, co dokončila školu a založila vlastní studio. Česká výtvarnice Eva Eisler, vedoucí ateliéru K.O.V. na UMPRUM v Praze, která Zahu Hadid poznala před přibližně třiceti roky, říká: „Léta vyhrávala soutěže, ale zadavatelé se jí báli, což sama s nadsázkou komentovala: ,Vy se mě bojíte, protože jsem žena, která má koule!‘ Opravdu, pro mnohé byla až strašidelným monstrem. Říkali o ní, že je komplikovaná osobnost a že se s ní hodně špatně pracuje, ale ve výsledku to pak vždycky dobře dopadlo. Ve své podstatě byla neuvěřitelně vřelá žena, nesmírně loajální vůči svým přátelům a zaměstnancům. A vždycky ji štvalo, když ji začali nálepkovat.“

Z Bagdádu do Londýna

Narodila se v roce 1950 do bagdádské nóbl rodiny. Matka byla výtvarnice původem z Mosulu, otec politik, spoluzakladatel liberální Národní demokratické strany. Bagdád padesátých let byl prosperující kosmopolitní město, v první polovině let šedesátých se však po převratu dostala k moci Socialistická strana arabské obrody Baas a její představitelé začali věznit oponenty a výrazněji se přiklánět k politice Moskvy. I to byl jeden z důvodů, proč rodiče poslali Zahu na střední školy do Anglie a Švýcarska. Matematiku pak vystudovala na Americké univerzitě v Bejrútu, městě, jemuž se přezdívalo Paříž Blízkého východu. Studia ukončila v roce 1972, tedy ještě před tím, než začala v Libanonu zuřit občanská válka.

Vždy si prý přála být architektkou. I proto se na radu svého bratra rozhodla nastoupit na Architectural Association School v Londýně. Eva Eisler k tomu podotýká: „Byla to jediná volnomyšlenkářská architektonická škola v Evropě své doby. Narazila tady na jedinečné profesory. Vyprávěla, jak jí Léon Krier, tradicionalista, který spíše kreslil, než stavěl baráky, tvrdil, že všechno úžasné už bylo v historii postaveno a že už nemá cenu dělat nic dalšího. Tehdy si řekla, že tudy cesta nevede, a přestoupila k Remu Koolhaasovi, jenž jí, ženě sršící energií, dal pocítit, jak uvažovat do budoucna. Mimo jiné ji seznámil se suprmatismem (umělecké hnutí, které v roce 1915 založil ukrajinsko-polský malíř Kazimir Malevič – navazovali na něj především ruští konstruktivisté; pozn. red.).“

Dalším z pedagogů, jenž Hadid zásadně ovlivnil, byl jeden z prvních dekonstruktivistů, Bernard Tschumi (francouzský architekt švýcarského původu, který se proslavil stavbou pařížského parku La Villette; pozn. red.). Když pak Koolhaas s řeckým architektem Eliou Zenghelisem v roce 1975 založili Office for Metropolitan Architecture v Rotterdamu, připojila se k nim i Zaha Hadid a začala získávat první praktické zkušenosti. Zenghelis na rané práce tehdy nadané umělkyně zavzpomínal pro deník Telegraph: „Říkali jsme jí vynálezkyně 89 stupňů – její návrhy nikdy neměly pravé úhly. Ale pozor, měla úžasné nápady. Všechny budovy, které kreslila, až neuvěřitelným způsobem explodovaly do prostoru.“

Malevič jako vzor

„Poprvé jsem se s ní potkala někdy v polovině osmdesátých let v New Yorku, kde jsem vystavovala v jedné galerii v Sohu na West Broadwayi. Stejně jako já si vzala Maleviče za svůj životní vzor, což bylo vlastně přirozené, protože vystudovala abstrakci. Říkala, že Malevič má v sobě zakódovanou třetí dimenzi, vlastně architekturu,“ vzpomíná Eva Eisler.

Ve stejné době se o Hadid začalo výrazněji mluvit – v roce 1988 se její obrazy staly součástí výstavy Dekonstruktivismus v architektuře v newyorském Muzeu moderního umění (MoMA), a to hned vedle děl tehdy už známých architektů Bernarda Tschumiho, Daniela Libeskinda nebo Franka Gehryho. Své oceňované návrhy však stále neměla možnost realizovat. Prosazovat se začala až v devadesátých letech, tedy dávno poté, co v roce 1980 založila vlastní studio. Objevila počítačové programy, které používali k projektování lodní konstruktéři. Ty jí pomohly převádět vize do konkrétních plánů. Přesto se stále se zadavateli staveb dostávala do konfliktu.

Na vlastní budovu si tak mohla „sáhnout“ až v roce 1993, kdy podle jejího návrhu vznikla hasičská stanice v německém městě Weil am Rhein. Po několika dalších menších stavbách přišel první důležitý projekt – Cincinnati Art Center (CAC) manželů Lois a Richarda Rosenthalových, realizovaný mezi lety 1997 až 2003. V listu New York Times stavbu prohlásili za nejvýznamnější budovu ve Spojených státech postavenou od doby studené války. Ve stejné době vznikl také projekt skokanské věže na kopci Bergisel nedaleko rakouského Innsbrucku (2002).

Budovy v pohybu

Do hledáčku médií v domovské Británii se dostala v roce 1994, kdy vyhrála soutěž na stavbu Bay Opera House v Cardiffu, o níž mnozí prohlašovali, že se jedná o novou naději pro Wales. Jenže komise pro projekty vznikající při příležitosti blížícího se milénia asi rok a půl projekt připomínkovala, až nakonec Hadid od projektu odstoupila a namísto operního domu vznikl obří ragbyový stadión. Projekty na oslavu milénia nakonec daly architektce menší příležitost v podobě realizace jednoho z interiérů (Mind Zone) v londýnském Millenium Dome.

Neopominutelnou částí tvorby Zahy Hadid představují přesahy do popové kultury – v roce 1999 navrhla scénu pro turné skupiny Pet Shop Boys, před nedávnem zase společně s rapperem Pharrellem Williamsem tenisky pro Adidas. Přestože při prosazování svých projektů zažívala těžké chvilky, měla i příznivce a ochránce. K nim patřil například Rowan Moore, ředitel Architecture Foundation, jenž o ní říkal: „Její budovy jsou více než krásné. Provokují emoce. Jsou vzrušující, jakoby neustále v pohybu.“

Asi největší podíl na tom, že se její překvapivé a odvážné návrhy dostaly ve větší míře konečně k realizacím, měl stavební inženýr Peter Rice, který pracoval pro pařížské Centre Pompidou a Sydney Opera House. Právě on jí pomohl dotáhnout projektové plány do finální podoby. Zaha Hadid jednou zavzpomínala: „Často se stalo, že za mnou do studia dorazil v deset večer a dělali jsme třeba až do pěti do rána. Říkal mi: ,Jednou, až jim dojde, že můžeš všechny tyhle věci opravdu udělat, netrhnou se u tebe dveře.‘“ Měl pravdu, už v roce 2004 se stala první ženou, která obdržela Pritzker award, architektonickou obdobu Nobelovy ceny, a to za zmíněnou budovu muzea CAC v Cincinnati. O rok později, když už stavěla na nejrůznějších místech po celém světě, zvítězila v soutěži na olympijský plavecký stadión v Londýně.

Jako sukně Marilyn Monroe

Vedle mnoha obytných domů, jako je třeba futuristická vila u Moskvy pro modelku Naomi Campbell, se proslavila především veřejnými budovami. Ať už jde o odvážný projekt Riverside Transport Museum v Glasgowě (2011), kterému bývá přezdíváno skotský Guggenheim, operní dům v Kuang-čou v Číně (2010), opěvované římské MAXXI: muzeum pro 21. století (2009), velkorysý projekt mostu Šejcha Zájida v Abú Zabí (2010), Messnerovo horské muzeum na 2275 metrů vysokém vrcholu lyžařského střediska Kronplatz v Jižním Tyrolsku (2015), nebo hédonistické Kulturní centrum Hejdara Alijeva v Baku (2012), za něž obdržela cenu London Design Musea. („Budova je tak čistě sexy, jako byla sukénka Marilyn Monroe,“ popsala stavbu porota.)

Zaha Hadid zanechala i českou stopu. V jejím studiu pracuje pražský rodák Dan Fischer a firma Lasvit s ní spolupracovala na vývoji několika svítidel. Nejvíc se u nás však „proslavila“ jako členka poroty pro stavbu nové národní knihovny v roce 2007. Zaha Hadid tehdy tvrdila, že je zbytečné brát na vědomí návrhy ostatních studií, protože Kaplického BLOB je suverénně nejlepší. Objevily se i výtky, že už tím, jak tehdejší ředitel knihovny Vlastimil Ježek vybral porotu, předurčil Kaplického práci jako vítěze.

Zaha v procesu

Mnoho budov Zahy Hadid je dnes v procesu, některé s sebou neustále přinášejí kontroverze. V Tokiu kvůli neúměrně narůstajícím nákladům odmítla japonská vláda financovat výstavbu nového olympijského stadiónu pro rok 2020. A není to tak dávno, co světovými médii proběhla zpráva převzatá z The New York Book Review, v níž se tvrdí, že při přípravě stavby stadiónu pro fotbalové mistrovství světa v Kataru 2022 zahynuly stovky dělníků. Zaha Hadid se proti tomuto tvrzení ohradila, podala žalobu, proces vyhrála a prestižní časopis se jí musel omluvit.

Když minulý týden zemřela v miamské nemocnici na zástavu srdce, zanechala za sebou na 950 projektů vytvořených ve více než dvou stovkách měst čtyřiačtyřiceti zemí – v jejím studiu na nich pracovalo na 400 zaměstnanců 55 národností.



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama