Umberto Eco: Spisovatel, kterého zná každý český vysokoškolák | Reflex.cz
reklama
nahoru

Spisovatel Umberto Eco: Muž, kterého český vysokoškolák nemohl minout

Kateřina Kadlecová25. února 2016 • 00:15
Spisovatel Umberto Eco: Muž, kterého český vysokoškolák nemohl minout
foto: Archív

Akademici napříč obory ho ctili jako esejistu, literárního kritika, filozofa a předního světového sémiotika. Čtenáři beletrie obdivovali sedmero jeho románů, až na jedinou výjimku obsáhlých, komplikovaně komponovaných a čtenářsky náročných. Moudrý, sečtělý, a přitom vtipný a ve svých novinových sloupcích také pěkně ostrý myslitel UMBERTO ECO (5. 1. 1932 – 19. 2. 2016) zemřel ve čtyřiaosmdesáti letech na rakovinu slinivky.

reklama

„S psaním románů jsem nejspíš nadobro skončil,“ prohlásil Umberto Eco během hodinového rozhovoru, který jsem s ním na podzim roku 2011 měla tu čest pořídit v jeho milánském bytě, nádherné rezidenci s knihovnou o třiceti tisících svazcích a výhledem na rozlehlý hrad Sforza (Castello Sforzesco). U muže, jenž byl psaním přímo posedlý a svou vzdělanost a erudici napěchoval do tří tuctů knih odborných i beletristických, ten výrok mohl znít jako jednoznačné varování, snad dokonce jako kapitulace. Podobně jako Ecovo následující tvrzení, že se při tvorbě svého tehdy aktuálního románu Pražský hřbitov dost natrápil: „Ze svých šesti románů jsem právě tenhle psal s nejmenším potěšením.“ Ani jeho dosud poslední román, útlé Nulté číslo z loňského roku, nenaznačoval, že by se rozkoš z tvorby vrátila – příběh zasazený do roku 1992, po pravdě řečeno, vypadal, jako kdyby v té době i vznikl a jakožto nepodarek po léta odpočíval v šupleti, nepřipraven na nenadálou resuscitaci a publikaci…

Po rakovině, která Eca nakonec skolila, však při našem setkání nebylo ani stopy – někdejší kuřák každodenní dávky šedesáti cigaret byl už šest let „čistý“ a kromě whisky a dobrého jídla dle svých slov neměl neřestí. Blížily se jeho osmdesátiny a on se jich ani v nejmenším neobával, ačkoli příznaků stárnutí si byl vědom: „Má dlouhodobá paměť se prohlubuje, krátkodobá zhoršuje. Jdu podél těchhle velkých regálů s knihami do pracovny pro pero a během těch dvaceti metrů zapomenu, co, k čertu, v té kanceláři pohledávám. Zato každý den objevím něco, o čem jsem si myslel, že už to ze suti paměti nevyhrabu, epizody z dětství... Mí přátelé gerontologové z boloňské univerzity říkají, že pro ně staroba začíná v pětasedmdesáti, takže já jsem vlastně mladý starý muž. Ohledně fenoménu stáří si promluvíme až tak za dvacet let, až ho budu mít řádně prostudovaný, souhlasíte?“

Souhlasila jsem. Jenže už si nepromluvíme.

Eco teoretik, Eco skeptik

Umberto Eco se narodil v severo­italské Alessandrii do rodiny dvou úředníků. Školu vychodil u salesiánů (kteří jej velmi ovlivnili a jež později často zmiňoval), s oblibou si v dědečkově sklepě četl vernovky a dobrodružné komiksy a od útlého věku deseti let rád škádlil svou fantazii a sepisoval příběhy. Nestal se právníkem, jak si přál jeho otec, zato na turínské univerzitě vystudoval středověkou filozofii a literaturu.

Nic nenasvědčovalo tomu, že se Eco jednou ve svém díle bude opakovaně vysmívat novinářům a opovrhovat jejich prací (viz třeba Nulté číslo, vlastně docela nerealistickou historku o jedné žurnalistické Potěmkinově vesničce a křivých publicistech). Nastoupil na místo kulturního redaktora italské veřejnoprávní televizní stanice RAI. A také přednášel na své alma mater, kde se jakožto někdejší celonárodní vůdce mládežnické katolické organizace věnoval zejména Tomáši Akvinskému. Byl nakladatelským redaktorem, sloupkařem a roku 1971 se stal vůbec prvním profesorem sémiotiky, tedy nauky o znacích.

Český vysokoškolák, zejména pak posluchač společenských a humanitních věd, Eca při svém studiu prakticky nemohl minout – ten se totiž věnoval tolika oborům, v takové šíři a natolik interdisciplinárně, že ho citovali nejen adepti lingvistiky, literární vědy, kulturologie, mediální vědy nebo estetiky. Ti­hle všichni totiž vysloveně museli. A i kdyby si homo academicus netroufl na nejzásadnější publikace jednoho z nestorů moderní sémiotiky – od široce přístupných kulturologických, mediálně skeptických Skeptiků a těšitelů (1966) přes Otevřené dílo, soustředící se na „formu a neurčenost v současných poetikách“ (1962, česky ovšem až 2015!) po literárněvědné Meze interpretace (1990) a monumentální Teorii sémiotiky (1976) –, jednu jeho knihu do ruky jistě vzal. Ecova brožura s lapidárním názvem Jak napsat diplomovou práci byla v roce 1997, kdy ji česky vydala olomoucká Votobia a kdy domácí internet ani slušná angličtina nebyly pro část tuzemských vysokoškoláků žádnou samozřejmostí, nedocenitelným zdrojem rad, jak se na úrovni vypořádat s tvorbou odborného textu.

Umberto Eco hostoval na new­yorské Kolumbijské univerzitě i na Harvardu a učil na několika prestižních italských vysokých školách. Nejdéle, téměř půl století, působil na univerzitě v Boloni. Školu vlastně tak úplně neopouštěl ani doma v kuchyni – s manželkou, německou docentkou historie umění Renate Ramgeovou, měl syna producenta, dceru architektku a dennodenní intelektuální debaty na úrovni. Alespoň to tvrdíval.

Jméno růže od velkého muže

Svět mimo přednáškové místnosti Umberta Eca zaregistroval až roku 1980, kdy osmačtyřicetiletý medievalista publikoval fascinující postmoderní román Jméno růže. Ano, většina z nás si při vyslovení onoho sousloví vzpomene na charismatického Seana Conneryho pod kápí, stojícího uprostřed monumentální hořící knihovny – historickou detektivku prohnal očima Hollywoodu režisér Jean-Jacques Annaud. Ale na počátku bylo slovo, respektive kniha, v níž roku 1327 františkánský mnich a někdejší inkvizitor Vilém z Baskervillu, jakýsi středověký Sherlock, s pomocí svého žáka Adsona z Melku řeší záhadné vraždy řeholníků, debatuje se starci a snaží se porozumět roli knihovny, která všechna ta úmrtí zřejmě spojuje.

Jde o strhující příběh, jehož mnohost rovin, pestrost fines a možnost řady rozličných interpretací inspirovaly řadu napodobitelů s nejznámějším Danem Brownem v čele. Ovšem není to jediný aspekt, který čtenáře, a především literární vědce na tomto dnes již klasickém postmoderním románu zaujal. Dílo má náročnou kompozici – je děleno na jednotlivé dny jako ikonická středověká díla, včetně Boccacciova Dekameronu, ony dny jsou pak členěny dle mnišských zvyklostí, skvěle vykreslené postavy citují dobové spisy, násilí a intrikám se meze nekladou. Atmosféra temného středověku je tak dokonalá.

Kritika i čtenáři byli ze Jména růže doslova u vytržení. Česky román vyšel od roku 1985 hned dvanáctkrát, naposledy letos. Ten vybroušený styl, ty historické a obecně kulturní reference, to autorské sebevědomí a víra v inteligentního, vzdělaného, pozorného čtenáře nakloněného postmo­derně…

Komplikované ostrovy, tajemné plameny

Za ještě obdivuhodnější než Il nome della rosa považují někteří Ecův román následující, obsáhlé a komplikovaně vystavěné Foucaultovo kyvadlo z roku 1988. Ve zkratce: tři nakladatelští redaktoři si vymyslí jistou konspirační teorii o rozsáhlém spiknutí, připravovaném po dvě tisíciletí různými tajnými společenstvími. Jenže se jim to celé vymkne z ruky…

Ovšem podle takového Salmana Rushdieho se to celé vymklo z ruky i samotnému Ecovi. „Humoru prosté, charakter postrádající, naprosto zbavené čehokoli, co by připomínalo uvěřitelné mluvené slovo. Plné všemožných mysl otupujících nesrozumitelností,“ ztrhal světoznámý britský prozaik Foucaultovo kyvadlo v recenzi pro nedělník The Observer. Eco – ostatně stejně jako sám Rushdie – své publikum jednoznačně polarizoval, a zatímco znalcům krásné literatury v jeho prózách chyběl talent, mnozí vědci lamentovali nad nevědeckostí jeho prací a trivialitou zkoumaného. „Nejsem žádný fundamentalista, který by tvrdil, že mezi Homérem a Waltem Disneym není rozdílu,“ oponoval jim Eco. „Ale Mickey Mouse může být perfektní ve stejném smyslu jako japonské haiku.“

Následující Ecův román ­Ostrov včerejšího dne (1994) se odehrává po Bílé hoře, během jediného dne a za účasti jediné postavy, převážně v její hlavě, na ztroskotané lodi někde uprostřed Tichého oceánu. Baudolino (2000) je opět historickým románem, v němž vesnický chlapec Baudolino ke štěstí v osobě krále Fridricha Barbarossy přijde a podváděním a lhaním si vysní lepší život a říši kněze Jana, kam se po mnohých nevynucených prodlevách vydává. Román pátý, Tajemný plamen královny Loany (2004), vypráví o starém antikváři, jenž se probouzí z kómatu s vymazanou „osobní“ pamětí – zná všechna historická data a souvislosti, jen neví, kde bydlí, nepoznává vlastní ženu a snaží se ve svém rodném domě pomocí starých knih a sešitů rekonstruovat svůj život.

Poslední dva Ecovy romány, Pražský hřbitov (2010) a Nulté číslo (2015), má čtenář nejspíš stále ještě uložené v paměti. První vytahuje na světlo světa židovský plán na ovládnutí lidstva, Protokoly sionských mudrců z roku 1905, a tajného agenta kapitána Simoniniho, zatímco druhý angažuje dalšího pokrytce a štváče, novináře Colonnu, jejž zasadí do redakce milánského periodika, které vlastně nikdy nemá začít vycházet…

Všechny ty nastíněné děje jsou pochopitelně podstatně košatější. Eco jakožto sémiotik vrstvil symboly, jakožto milovník popkultury prolínal roviny a mísil žánry, jakožto polyglot vytahoval na čtenáře fragmenty i odstavce známých i neznámých jazyků. Interpretace Ecových děl tak rozebírali a budou rozebírat autoři tisíců akademických prací; je vlastně s podivem, že se tak náročné knihy neprodleně po vydání stávaly bestsellery, a to nejen v autorově domovině.

Ecova díla představují oříšek nejen pro čtenáře a vykladače, ale samozřejmě také pro překladatele (jeho knihy vyšly ve více než čtyřicítce jazyků). V čem tkví Ecova záludnost podle překladatelky Nultého čísla Anežky Charvátové? „Při překladu Eca jsou nejobtížnější dvě věci: obrovské kvantum informací, které je třeba pečlivě ověřovat – a někdy i autora lehce opravit, jako když si spletl Komenského s Jeseniem –, a styl dialogů. Ty mohou v češtině působit toporně, protože autor do nich s oblibou vkládá nekonečné historické exkursy. Také se někdy těžko překládá Ecův humor, zejména když vychází z intertextových odkazů a má parodický ráz,“ dodává překladatelka.

Nový román na obzoru?

Tolik k dílu, ale kde je za ním Eco-člověk? Ecce homo Eco: excentrický, vlídný, moudrý, vitální. Kde zůstala jeho pověstná nedůvěra, až averze k novinářům, když jsme ho spolu s vyslanci jeho českého vydavatele, nakladatelství Argo, navštívili v Miláně? Domácí bábovka jeho paní, šáleček ristretta a dlouhé povídání. Ecovo nepředstírané nadšení z českých přebalů jeho děl – opravdu krásných a v sousedství ostatních jazykových mutací velmi výrazných.

Když dva měsíce po naší návštěvě Milána, 18. prosince, zemřel exprezident Václav Havel, okamžitě jsem Umbertu Ecovi telefonovala na pevnou linku do jeho bytu. Byla neděle, pravé poledne, a veškerá média připravovala na počátek pracovního týdne obsáhlé havlovské speciály. Komu jinému zavolat než Havlovu kolegovi-literátu s vyhraněnými politickými názory, jenž se s českým státníkem setkal sice jen třikrát, zato se mnohem víckrát vyznal z obdivu k němu... Abych to zkrátila: doslova přes noc mi veřejný intelektuál numero uno napsal a mailem poslal krásný vzpomínkový článek. Stálo v něm například, že „Václav byl přesně tím typem člověka, s jakým by si jeden rád poklábosil v hospodě, jen tak, o literatuře, o běžném životě. Byl bych býval chtěl mít k tomu desetkrát, stokrát víc příležitostí…“

O příležitost poklábosit si znovu s úžasným člověkem, pro změnu s Umbertem Ecem, by moc stála i Hana Gelnarová z vedení nakladatelství Argo, která se s ním naposledy setkala loni v září v ligurském přímořském městečku Camogli. „Byl plný života! Stíhal se bavit s námi i s novináři, odbíhat tu pro kafe, tu pro lepší propisku,“ vzpomíná Gelnarová. „Neustále žmoulal v ruce doutník – nezapálený, protože už nekouřil. Pak už ale spěchal, aby si ještě před večeří stihl dát několik bazénů. A slíbil, že příští setkání bude v Praze, chtěl ji ukázat vnukovi…“

Na to už nedojde. Umberto Eco zemřel na rakovinu slinivky, jíž trpěl poslední dva roky, v noci na pátek 19. února. Jeho nakladatel podle britskeho Telegraphu vydá 26. února jeho závěrečnou knihu esejů. A z díla otevřeného, z ecovského Opera aberta, se tak definitivně stane dílo uzavřené.

 Další zajímavé Causy Reflexu:





reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama