Je dost možné, že jste nikdy v životě neotevřeli komiksový sešit; Jokera přesto zřejmě znáte. Největší fiktivní padouch historie totiž dávno vystoupil z komiksů i jejich adaptací a stal se nedílnou součástí popkultury. Je to naprosto výjimečný psychopat a nemění život jenom Batmanovi, jemuž zatápí v Gotham City. Je Jackem Nicholsonem, Heathem Ledgerem i Jaredem Letem. Je také možná důvodem, proč se podvědomě bojíte klaunů. Je čirým zlem, co vás navrch rozesměje. A to tak, že vám nožem prořízne koutky úst dál do tváře.
„Studoval jsi lidské oko. I u těch největších zločinců se stahování nebo rozšiřování zorniček řídí emocemi. Štěstí, smích, náklonnost. Zorničky se rozšiřují. Strach, hněv, nenávist. Zorničky se zužují. Ale u něj ne. Jeho zorničky zůstávají neměnné, malé černé tečky, oči tvora, který nenávidí všechno a všechny.“ Takhle fatálně Jokera definuje jeho úhlavní nepřítel Batman v jednom z posledních komiksových sešitů vydavatelství DC. S tímhle vyšinutým šprýmařem, jenž v galerii našich nejoblíbenějších padouchů stojí někde mezi Darthem Vaderem a Hannibalem Lecterem, to ale není takhle jednoduché.
Joker se stále vyvíjí, svléká se jako had, přizpůsobuje se. Nikdy nemůžete předvídat, jak vás ošálí a jak moc smrtonosně si z vás vystřelí. Jeho plány, cíle i prostředky se mění podle toho, jak se posouvá nálada ve společnosti a proměňuje styl superhrdinských komiksů. Je totiž rozdíl mezi krádeží smaragdu paní Landorpfové a masovou vraždou...
Jokerův vnitřek i vnějšek variují i jeho představitelé ve filmech. Zůstává jeho nelidskost, krutost a rudobílý škleb. Joker se každopádně stal snad vedle Batmana, Supermana a Spider-Mana obecně nejznámější komiksovou postavou. A suverénně nejvýraznějším komiksovým padouchem. Vždyť kolik dalších zlosynů si takhle z fleku vybavíte? Jasně, je tady Penguin (Danny DeVito ve filmu Batman se vrací) nebo Lex Luthor. Ale kdo dál?
Muž, který se směje
Zaměnitelnosti padouchů si byli ve čtyřicátých letech minulého století vědomi i scenárista Bill Finger s výtvarníky Bobem Kanem a Jerrym Robinsonem. Jejich čerstvě zrozený hrdina Batman to měl v prvních komiksových sešitech s gangstery a šílenými vědci až moc lehké, a to nejen proto, že mu sekundoval zázračný chlapec Robin. Batman potřeboval pravou Nemesidu, co s ním zvládne držet krok přes několik dílů. Trio tvůrců tedy v dubnu roku 1940 přišlo se skutečným antagonistou Jokerem, jehož zevnějšek inspiroval třeba herec Conrad Veidt z hororu Muž, který se směje (1928). Joker se hned vryl do paměti – zabíjel a zároveň zesměšňoval. A také používal plyn, jenž ve tvářích padlých zanechával děsivý škleb.
V padesátých letech nicméně na chvíli rozchechtaných mrtvých byznysmenů a soudců ubylo. Ne proto, že by Batman zvítězil, to se jen Joker zaměřil spíš na komplikované, důvtipné a až groteskní vloupačky, v nichž mu někdy pomáhal také zlotřilý Penguin. Zloduši se u sejfu samozřejmě většinou rozhádali a Batman vyhrál. Do konceptu Jokera jako klauna potom spadala i batmanovská televizní adaptace z roku 1966, v níž si ho zahrál kníratý Cesar Romero. Jeho poťouchlé nemehlo a maniakální přehrávání by dneska sklízely tak akorát Zlaté maliny. Tohle všechno se zlomilo v polovině sedmdesátých let, kdy povolila cenzura a batmanovsko-jokerovské klání pořádně zhrublo a zdrsnělo. Harlekýn hrůzy a král zločinu začal znovu brutálně vraždit (třeba i pomocí usměvavých jokeroryb!), a my jsme se dokonce měli dozvědět, co ho vlastně tak zle rozesmálo.
Jednu z mnoha verzí nabídl slavný Alan Moore (tvůrce legendárního komiksu Strážci) v knize Kameňák. Joker byl původně muž, jenž se vzdal práce v chemičce, aby se stal komikem. Nedokázal však uživit svoji těhotnou manželku, a tak svolil, že jako komplic pomůže dvěma zločincům. Při akci v chemičce ale potkal Batmana, spadl do nádrže s chemikáliemi a proměnil se v Jokera. Poslední a největší kapkou toxického svinstva byla smrt manželky. Právě ta ho v ten den změnila v totálního šílence.
Ze zelené břečky ale také nejvíce vyvstane Jokerova dichotomie s Batmanem. I on jako malý Bruce přišel o rodinu, když mu matku a otce před očima zavraždili. Teď Batman reprezentuje řád, Joker naopak chaos. Je to boj smyslu proti absurditě. Lidskosti proti neúctě k životu. Smilování proti vraždě. Temného světla proti barevné temnotě. V jednom z komiksů padne Batman do Jokerova zajetí a ten ho soudí. „Ale ne za zločiny, za to, že ses provinil proti mně! Ha ha ha!“ křičí na něj před porotou složenou z poskoků v jokerovských převlecích. Joker nemá žádné hodnoty, v ničem nevidí smysl. V jednom ze sešitů ubije Robina, zmrzačí Batgirl, či dokonce osnuje vraždu své milé, psychiatričky Harley Quinn. Jeho jediným cílem je utrpení druhých. Sní o tom, že vás „poníží nějakým zvláště legračním způsobem“, a o Batmanovi říká, že „ten poctivý moula trvá pořád na důkazech, než začne řádit! Ha ha ha!“ V nejnovějších, zrestartovaných komiksech pak vystupuje už jako totální, dávné zlo, jemuž můžete uříznout obličej, ale stejně se pravděpodobně vrátí a zabije i všechny vaše milé. Skoro jako klaun Pennywise v Kingově románu To.
Joker má Oscara
Lví podíl na rezonanci Jokera v moderní popkultuře mají určitě ještě dva muži, k nimž letos možná přibude ještě třetí. V roce 1989 Jack Nicholson znovu vytáhl děs a šílenství z Kubrickova Osvícení, když ztvárnil Jokera v Batmanovi režiséra Tima Burtona. Jeho Joker nejen že zabil Batmanovy rodiče, ale zrodil také extravagantního, teatrálně zlověstného ďábla, nejpamátnějšího padoucha na dlouhá léta, a to rovnou s nominací na Zlatý glóbus. To byl ale jen předvoj toho, co se mělo stát o devatenáct let později, v roce 2008.
Tehdy měl premiéru Temný rytíř, miliardový hit režiséra Christophera Nolana, v němž proti Batmanovi stanul Joker s až znejišťující, mrazivě děsivou, rozmazanou tváří Heathe Ledgera. Tady je třeba se zastavit. Temný rytíř totiž stvrdil posun vnímání komiksů jako pokleslé zábavy k respektovaným mnohovrstevnatým grafickým románům, v nichž se parafrázují reálné společenské strachy a problémy typu terorismu. Tohle nebyly žádné vybuchující rozpohybované omalovánky pro děti, ale těžký, epický krimi thriller ve stylu Coppoly nebo De Palmy. Z čehož trochu vyplývá, že když hrajete Jokera, můžete klidně vyhrát i Oscara.
Ledgerův Joker takovým teroristou byl. Nešlo mu už o loupeže, chtěl dekonstruovat město, několika útoky zasít strach a hrůzu a pak nastolit vládu chaosu a anarchie. Jako kdyby se těšil na naplnění slov filozofa Thomase Hobbese, že bez řádu se z lidí stanou zvířata. Joker k tomu dodal, že zvířecí pudy zvítězí i v případě ohrožení – všichni najednou zapomenou na zásady a civilizační návyky. Ledger tohoto nihilistického čekatele na rozpad struktur ztvárnil neskutečně podmanivě. A Oscara za něj skutečně dostal. Jen si pro něj už nedošel, protože pár měsíců před premiérou zemřel.
Oficiálním důvodem smrti osmadvacetiletého herce je předávkování léky, ihned se ale samozřejmě začalo spekulovat o tom, zda se na jeho psychice nepodepsal Joker. Podle štábu se Ledger do partu absolutně ponořil a králem šílenství nepřestával být ani mezi záběry. Po tragické události odhalil Ledgerův otec hercův deník, jakési svědectví zevrubné přípravy na natáčení, plné kresbiček, fotek klaunů, hyen či postav z Mechanického pomeranče. Poslední zápis je velkými písmeny vyvedené „Bye Bye“, tedy rozloučení.
„Seděl jsem v hotelovém pokoji v Londýně asi měsíc. Zamčený jsem si psal deník a experimentoval s hlasy. Bylo důležité najít ikonický hlas a smích. Pak jsem přistál v říši psychopata. Někoho s žádnou zodpovědností vůči svým činům. On je absolutní sociopat. Chladnokrevný, masový vrah,“ řekl k tomu ještě při natáčení samotný Ledger. Ať už to však bylo s vlivem charakteru na hercovu psychiku jakkoliv, podobnou jokerovskou metamorfózu na vlastní nebezpečí zažíval nedávno i jiný odvážlivec.
Je jím oscarový Jared Leto, který hraje Jokera v jednom z nejočekávanějších filmů letošního roku, pravděpodobném blockbusteru Sebevražedný oddíl. Letní premiéra bude o superpadouších (včetně Jokerovy milé Harley Quinn), kteří se výměnou za nižší trest vydají zachraňovat svět. Letův „žolík“ vypadá podle prvních fotek spíš střeleně než stoprocentně zlověstně, prý se ale možná mýlíme. Historky z natáčení totiž mluví o tom, že i Jared se do role totálně ponořil, nevycházel z ní a svým spoluhercům posílal podivné dárky. Třeba kulku. Nebo milostné psaníčko s mrtvou krysou. Leto to okomentoval slovy, že „všechny ty psychohry byly stejnou měrou zábavné jako bolestivé. Konkrétně stejně bolestivé, jako kdybych rodil penisem.“ Můžeme vás ale uklidnit, Jared, jeho psyché i všechny orgány se v době uzávěrky podle všeho drželi v dobré kondici stejně jako kampaň na Sebevražedný oddíl.
Bude to asi opět stát na Jokerovi, i když Batman také dorazí. Ten rozšklebený záporák ale vzbuzuje mnohem větší vášně, z čehož by měl v reálu rozhodně poťouchlou radost. „Mluví se tady o mně?“ zeptá se dychtivě v jednom komiksu, když vyrazí vraždit a loupit. Mluví, Jokere. A asi ještě dlouho bude.
V textu byly použity informace a ilustrace z knihy Joker – Oslava 75. výročí, vydané nakladatelstvím BB/art v překladu Richarda Podaného.
