Jsem v badatelně Archívu hlavního města Prahy a snažím se zorientovat ve 175 let starém spisu o Václavu Babinském (20. srpna 1796 – 1. srpna 1879). Prohlížím jednu stránku zažloutlého rukopisu za druhou. Výslechový protokol je psán německy. Ale na deskách, do nichž byl dokument někdy v pozdější době uložen, stojí hezky česky: Zemský trestní soud v Praze. Spisy v trestní věci: Václav Babinský a společníci, pro zločin loupežné vraždy, loupeže, krádeže, veřejného násilí a podvodu.
Tak tedy vypadají akta z procesu s nejslavnějším českým loupežníkem. Tímto svazkem kdysi listoval soudničkář Karel Novotný a právě na jeho základě napsal v roce 1922 zásadní publicistickou práci Babinský – obraz doby a populárního loupežníka, bez níž se dodnes neobejde nikdo, kdo chce lupičův příběh podrobněji zkoumat.
Za svůj základní zdroj ji použil i Adam Votruba, autor zatím poslední významnější publikace na dané téma (Václav Babinský – život loupežníka a loupežnická legenda, 2009). Útlá knížka Karla Novotného byla dlouho nedostupná, o čemž svědčí Votrubova poznámka, která se shoduje i s mou vlastní zkušeností. „Poprvé jsem si ji půjčoval v Národní knihovně někdy roku 1998 jako student filozofické fakulty,“ píše Votruba. „Objednací lístek se mi však vrátil s nečitelnou poznámkou a kniha nikde. Zašel jsem s lístkem na informace a bylo mi řečeno, že tato kniha je v trezoru. To mi přišlo podivné. (…) Zeptal jsem se tedy nechápavě: ,V trezoru?‘ Knihovnice mi to vysvětlila: ,Víte, tahle kniha se hodně kradla, takže ji musíme zamykat i před našimi zaměstnanci.‘“
Ano, přesně tak to bylo. I mně – v době, kdy jsem docházel na filozofickou fakultu – přinesl otec z Národní knihovny xerokopii Novotného textu jako velkou „trezorovou“ vzácnost. Až nyní začalo kolovat několik výtisků po antikvariátech, čehož znalci okamžitě využili a legendární dílko vykoupili. Součástí knížky byl snímek Babinského v pozdním věku a jeho podpis. Důležitější však je skutečnost, že novinář Karel Novotný (na rozdíl od Votruby) pracoval přímo se soudními fascikly z let 1828–1841 a celkem věrně interpretoval jednotlivá obvinění.
Nelítostný vrah
Václav Babinský byl v prosinci 1840 odsouzen pražským kriminálním soudem na dvacet let. Tento ortel potvrdil v květnu 1841 Vrchní apelační soud. Desátého června 1841 převezli Babinského do přísně střežené věznice v bývalé pevnosti na brněnském hradě Špilberk, odkud údajně nebylo úniku (není to tak úplně pravda). Zde vykonával trest až do května 1855, kdy se Špilberk měnil v kasárna. Tehdy mu už táhlo na šedesát (narodil se 20. srpna 1796 v Pokraticích, na předměstí Litoměřic) a do propuštění mu zbývalo šest let.
Cestou do Kartouz ve Valdicích u Jičína, kam byla část vězňů z Brna transportována, přesto ležel ve voze sám, spoutaný a hlídaný zesílenou četou. Pokratický Venca, jak se Babinskému říkalo, nebyl totiž žádný miláček. Radoslav Brzobohatý, který ho tak pěkně hrál v seriálu Slavné historky zbojnické, měl sice pro tuto roli vhodné jméno, ale charakterově příliš neodpovídal. Stačí nahlédnout do zmíněného soudního spisu nebo Novotného knížky – a sen o hrdinovi, jenž bohatým bral a chudým dával, se rychle rozplyne. Mnohem lépe vystihl lupičovu povahu textař Zdeněk Rytíř na desce Michala Tučného Jak to doopravdy bylo s Babinským, kde se zpívá: „Bral bohatejm, koneckonců chudej nic nemá…“
Nutno říci, že psychologický profil je to, co nám při mapování osudů Václava Babinského schází nejvíc. Víme, jak vypadal; z pozdějších let se zachovalo několik portrétů a z období, kdy aktivně provozoval loupežnické řemeslo, máme výpovědi očitých svědků. V Kmenové knize špilberských vězňů se o něm píše, že je „vysoké silné postavy, má hnědé vlasy a obočí, šedé oči, silnou hruď, široká ústa, dobré zuby, kulatou bradu, na pravém rameni má malé mateřské znamínko a mrká pravým okem“. O něm samém se však z dochovaných svědectví nedozvíme skoro nic. Tak například není vůbec jasné, co se s ním za ta léta strávená za katrem vlastně stalo. Navenek prošel proměnou: z padoucha se stal pobožný, mírný muž, mající díky dobrému chování výsadu pomáhat na ošetřovně nemocným spoluvězňům. Nikdo však nedokázal uhodnout, zda u něj skutečně nastal obrat k lepšímu, nebo jestli se jen snažil přesvědčit úřady, aby mu zkrátily trest. Pravda bude nejspíš uprostřed; zprvu mohlo jít o trik, a když Babinský zjistil, že se ven nedostane, dost možná rezignoval.
Jedno je jisté: z výčtu zločinných skutků, jež jsou synovi litoměřického nádeníka přisuzovány, i po tak dlouhé době mrazí. Ty nejhorší mu nedokázali, ale obžaloba je velice působivá. Polorozpadlé stránky jeho složky se hemží slovy RAUB a RAUBMORD, která znějí jako výstřely z pistole. Z německých souvětí na nás vyskakují jména obětí: Domin, Heine, Paul, Blumberg… A také Babinského pseudonymy: Josef Schmidt, Antonín Müller nebo Josef Fischer. Musel to být zákeřný chlap – všemi mastmi mazaný! Temný stín, putující krajem v černém plášti a v takzvané ruské čepici.
Nikdy neuváděl pravé jméno a vždy pracoval s jinou partou, na což mnozí z jeho společníků doplatili. Když šlo do tuhého, odnesli to místo něj. Jako třeba mladý vojín Bartoloměj Klopschütz, jenž se po rychlém seznámení s Babinským v hospodě ve Staré Boleslavi přidal ke zpackanému přepadení domu Jana Paula v Lysé nad Labem. První lup, a hned za něj vyfasoval dvacet let! Anebo Mikuláš Marschal, který si po zadržení – považte – nožem uřízl penis, jen aby nemusel vypovídat, co má společného se smrtí Antonína Heina, jehož mlýn v Mikulášovicích přepadl Babinský v březnu 1830. (Starý mlynář se nezvaných hostů tak polekal, že ho trefil šlak a do půl hodiny bylo po něm.)
Soud musel Babinského pro nedostatek přímých důkazů zprostit obvinění z vraždy jeho kumpána Václava Domina, jehož mrtvé tělo našli ubité holí a přikryté listím na Kokořínsku nedaleko Mšena. Nebyla mu dokázána ani dvojitá vražda manželů Stránských v Maníkovicích na panství mnichovohradišťském, kde byl Jiří Stránský rychtářem. Podařilo se ho usvědčit pouze z loupežné vraždy pláteníka Johanna Gottlieba Blumberga, kterého Babinský (skrytý za přízvisko Sep) doprovázel na cestě za obchodem z Krásné Lípy do Chřibské. U lesa za vsí Líska ho ubodal k smrti, načež si vzal peníze i zboží.
Hledá se chlebová soška
Ne. Tohle není ten ctný zbojník, jak ho vykresluje E. E. Kisch v jedné ze svých zuřivých reportáží. Po pravdě řečeno, zmetka takového formátu aby jeden pohledal. Chladnokrevný, vypočítavý, opatrný, taktizující. Bez špetky soucitu. Český Jesse James…
Ve výslechovém protokolu dál hledám jména zardoušených, podříznutých či jen přizabitých obyvatel středních Čech, kde otrlý raubíř operoval, a domýšlím si jejich „pohnutlivé historyje“ podle toho, co vím z Novotného knihy.
Když si Karel Novotný před necelým stoletím přečetl odstavec o procesu s Babinským v Pamětech z mého života historika V. V. Tomka, jenž ho k tématu jako první přivedl, zavětřil sólokapra. „Zmínil jsem se o této poznámce správci spisovny zemského trestního soudu panu Antonínu Kubešovi,“ vypráví v úvodu své práce z roku 1922, „a pozorlivý, pilný úředník za několik dní mi radostně zvěstoval, že ve sklepení soudní budovy, kde chována jsou trestní akta již od roku 1800 a kteráž teprve nedávno znovu přehledně pořádal, vylovil fascikl se jménem Václava Babinského. Neměl jsem dlouho chuti pustiti se do čtení tohoto balíku, hrubého, hustě němčinou popsaného, kancelářského papíru; neklidný život denního novináře neposkytoval k tomu volné chvíle, jakmile však nastala dovolená, pustil jsem se místo osvěžení a odpočinku do soudního líčení s Babinským a staré spisy ukojily nejen mou dlouholetou zvědavost, ale překvapily mne proto, že jsem nabyl zcela jiného obrazu o Babinském a jeho životě.“
Účtování s nefalšovaným „lesů pánem“ probíhalo dlouhých pět let. Předtím byl Babinský několikrát chycen, pokaždé se mu ale podařilo zmizet. Naposledy se uklidil do Polska, do okolí Lodže, kde měl snad příbuzné. A tam padl v roce 1834 do léčky, z níž se už nevymotal. Nicméně trvalo další rok, než přiznal, kdo doopravdy je. Na soud čekal ve vazbě na Novoměstské radnici v Praze. Z té doby pochází jeden zvláštní artefakt, jemuž byl před pár lety šťastnou náhodou vrácen původní lesk. Jde o sošku Babinského v okovech, uhnětenou z chlebového těsta, prý jeho spoluvězněm, což je ovšem sporné. O téhle zajímavosti píše Jan Neruda i revolucionář Josef Václav Frič. V době, kdy Babinský bručel ve sklepení radnice na dnešním Karlově náměstí, ji vystavoval jistý „šmolkář“ ve vitríně svého krámu na Můstku. Publicista Jan Šmíd má v knize Zapomenuté krásy vlasti z roku 1972 její černobílou fotografii a zmiňuje ještě hodinky z rozžvýkaného chleba (po těch se však slehla zem nebo vůbec neexistovaly).
Kde je soška dnes? V roce 2011 mi kastelán zámku Kynžvart, doktor Miloš Říha, sdělil, že hledaná soška dlouho chátrala v depozitáři, ale teď už je zase na světě. Bohužel ji nelze vystavit, „protože chlebovina je přece jenom háklivý porézní materiál. Byla tam ulomená ručička, nalomená hlavička, takže tento exponát byl z kabinetu kuriozit stažen. V roce 1976 byl zámek na čtvrt století uzavřen, zabalená soška se spolu s dalšími exponáty stěhovala do centrálního depozitáře a po roce 1996 nebo 1997 jsme ji zase stěhovali zpátky. Od té doby hledáme restaurátora a není to nic jednoduchého. Vlastně až v souvislosti s kontaktem s vámi jsme se nakonec spojili s odborníky v Národním muzeu a už jsou domluvené postupy, máme restaurátorku, dokonce i financování té akce.“
Dodejme, že dobrá věc se podařila a v květnu 2011 mohla být zrestaurovaná soška Václava Babinského, barevná a neobyčejně propracovaná, znovu ukázána veřejnosti na výstavě Zbojníci – hrdinové, nebo zločinci? v budově Musaionu v Kinského zahradě.
Dožil v klášteře
Skutečný Václav Babinský dožil jako zahradník na odpočinku v klášteře v Řepích, na pražském předměstí, kde má také svůj hrob. Tato část jeho života by měla být pečlivě probádána, protože je plná otazníků. Oproti legendě, podle níž měli populárního lupiče na odpočinku vyhledávat studenti, kterým bývalý loupežník za pivo a něco k snědku vyprávěl, co se o sobě sám dočetl v šestákových románech, stojí třeba Nerudův fejeton naznačující, že po Babinském v té době neštěkl ani pes. Bylo by to logické: mluvilo se o něm, když řádil v okolí Lysé a na Kokořínsku, potom v polovině třicátých let, kdy byl vzat do vazby, a ještě jednou po roce 1840, kdy ho odsoudili a šupem poslali na Špilberk. Pak nastalo dlouhé, dvě dekády trvající ticho. Lupičovu slávu oživil až těsně před jeho propuštěním pražský flašinetář František Hais, autor oblíbené kramářské písně Babinský žije! Po dvacítiletém vězení, čistý zas mezi námi.
Třetího srpna 1870 se v Pražském deníku objevilo dementi: „Před několika dny po Praze rozšiřovaná pověst, že známý Babinský zemřel, ukázala se býti nepravdivou. Jak se dovídáme, jest týž dosud ouplně zdráv…“ Řepský důchodce, skrývající se za jménem Adam Müller, vydržel ještě dalších devět let. Smrt si pro něj přišla v pátek 1. srpna 1879 o půldruhé hodině odpolední. Za pár dní by mu bylo třiaosmdesát. Dočkal se vynálezu telefonu i prvních vernovek.
