Ennio Morricone | Reflex.cz
nahoru

Ennio Morricone

JAN ŠMÍD14. ledna 2016 • 00:15
Ennio Morricone
foto: Archív

Napsal hudbu k více než pěti stům filmů a televizních seriálů, včetně legendárního westernu Tenkrát na Západě, avšak Oscara nikdy nezískal. Hollywood ho nemá rád a on nemá rád Hollywood. Teď vystupuje v Praze. Sportovní halu vyprodal během několika dnů třetí rok po sobě.

Psal se leden 1987. Bez ohledu na svůj strach z létání a cestování na velké vzdálenosti se vypravil s manželkou Marií do Los Angeles, aby tady převzal Oscara za film Misie režiséra Rolanda Joffého. Byl jasným favoritem, veřejnost, ale i odborníci byli hudbou k tomuto snímku unešeni a snad nikdo nepochyboval o tom, že sošku Oscara získá. Jenomže potom přišel šok. Oscara si odnesl Herbie Hancock za hudbu k filmu Round Midnight. Za hudbu, která nebyla původní a neměla se vůbec octnout v nominaci. Morricone seděl v sále jak zkamenělý. Zcela zdrcený opustil Los Angeles a s touto „pomstou Hollywoodu“ se nedokázal nikdy vyrovnat. Udělení „čestného“ Oscara za celoživotní dílo o dvacet let později toto zklamání ani trochu nezmírnilo.

„Byla to normální krádež. Je absolutně nevysvětlitelné, že Morricone nedostal za Misii Oscara. Všichni byli přesvědčeni, že sošku musí dostat, ta hudba je naprosto geniální,“ rozčiluje se hudební skladatel Hans Zimmer v londýnském hotelu v Sohu, když se ho ptám, co všechno je pro získání Oscara důležité. Je to jen samotný fakt, že skladatel složí výbornou hudbu, anebo je nutné u akademiků lobbovat? Zdá se, že bez druhého to nejde…

Hans Zimmer mi naznačuje, že dobré vztahy v Hollywoodu vždy pomohou. Ví, o čem mluví. Sám získal Oscara za Lvího krále a může se pyšnit devíti dalšími nominacemi. A přitom, při vší úctě k tomuto znamenitému skladateli německého původu, jenž se v Los Angeles usadil, nelze jeho věhlas srovnávat s tím, co dokázal v oblasti filmové hudby právě Ennio Morricone. Ten však, jak bylo řečeno, za svůj film sošku nikdy nezískal.

Je to jeden z velkých paradoxů, pro který ovšem existuje vysvětlení. Morricone si Hollywood znepřátelil, zjevně jím pohrdal a to se mu vrátilo. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let to v Holly­woodu zkoušel, ale byl rozčarován z toho, co kolem sebe spatřil. Řekl si, že už se nikdy nevrátí.

Nedokázal se vyrovnat s tím, že „hollywoodský systém“ je opravdu továrnou se vším, co k tomu patří. On sám byl zvyklý, že ten, kdo skládá hudbu, je s ní od začátku do konce. V Hollywoodu skladatel často jen navrhl motiv, jejž profesionální aranžéři rozpracovali do orchestrální verze. Překvapilo ho, že v Americe se na vzniku filmové hudby podílí řada lidí, kteří práci toho druhého v určité chvíli přebírají, aby celé aranžmá dotáhl do konce zas někdo jiný. Připadal si tak trochu jako ve Fordových závodech s jejich pásovou výrobou. A když jde film do kin, tak se na plakátech objeví pouze jedno známé jméno, jakkoli se ve skutečnosti na hudbě podílela celá řada „černochů“, jak se bez pejorativního označení říkalo bezejmenným autorům, kteří s prací pomáhali.

Morricone také těžce nesl, když zjistil, že je placen jako podprůměrný skladatel. A to přesto, že měl za sebou řadu skvělých filmů a mezinárodních uznání. Nerozuměl tomu. Celý život věřil, že za kvalitní práci by měl být člověk odpovídajícím způsobem odměňován, a teď přišel na to, že ho v Hollywoodu okrádají. Po tomto zjištění se sbalil a z Los Angeles zmizel. Nadobro. Producent Dino De Laurentiis mu na přelomu osmdesátých a devadesátých let nabízel vilu v kopcích Beverly Hills a finančně tentokrát velmi zajímavý kontrakt, ale Morricona už nepřesvědčil.

Není pochyb o tom, že kdyby skladatel dokázal překonat své dávné rozčarování, opustil milovaný Řím a stal se členem „rodiny“, jeho šance na zisk Oscara by výrazně stouply. A vyhnul by se jednomu z největších zklamání ve svém životě.

Přátelé z Trastevere

Hudební skladatel Ennio Morricone (1928) a režisér Sergio Leone (1929) přáteli v dětství nikdy nebyli. I když vyrůstali blízko sebe. Avšak ve zcela odlišných světech. Rvavější a průbojnější Leone nalezl svá „Stínadla“ na schodech nad římskou Slavnou ulicí (Viale Glorioso), kde je dnes na jednom z domů umístěna pamětní deska připomínající jeho dětství.

Právě na těchto unikátních schodech se střetávaly dva světy. Tady se praly děti z chudší části Trastevere s „buržousty“ z mnohem okázalejší římské čtvrti kolem via Garibaldi, kde bydlel i Sergio Leone.

Morricone vyrůstal v oné chudší části kolem Viale Trastevere, bylo to jen o několik ulic dál. Bitek se neúčastnil. Od svých šesti let hrál na trubku, komponoval a svým talentem připomínal tak trochu Mozarta. V deseti zaskakoval za svého tátu v nočních klubech, a když ho otec zapsal na konzervatoř, nebylo pochyb o tom, jakým směrem se bude jeho život dál ubírat.

Všeobecná představa o tom, že Leone a o dva měsíce starší Morricone spolu trávili dětství, aby se po letech znovu našli a začali spolupracovat na filmovém poli, má svůj původ pouze v tom, že spolu chodili jeden rok do školy. Předtím se neznali a hned poté na sebe zapomněli. Svědčí o tom i to, že když se Leone přiřítil po letech do bytu Morricona, na nějž dostal skvělé reference a kterého chtěl požádat o hudbu pro svůj film, tak o společné školní docházce nic netušil. Na rozdíl od skladatele, jenž si ho ze školy skutečně pamatoval a rychle doběhl pro fotku, aby Leona přesvědčil, že byli kdysi skutečně spolužáky.

Tuto fotografii dnes najdete v restauraci Checco er Carettiere v římské čtvrti Trastevere, která ostatně spíš připomíná malé muzeum. Dlouhý čas ji vedl Filippo Porcelli. Další spolužák, jenž s Morriconem a Leonem chodil do školy na Viale Trastevere. Fotku nechal zvětšit a umístil ji nad stůl, u kterého Leone s Morriconem sedávali. Právě tady vznikaly náměty řady filmů a Leone vysvětloval skladateli, jak by si představoval hudební doprovod. Morricone si všechno zapisoval do malého školního sešitu. Leone měl jednu velkou výhodu. (Kromě řady „nevýhod“, k nimž patřily i časté výbuchy vzteku a cholerické jednání.) Dokázal přesně popsat, co od spolupracovníků požaduje. Nejenže byl schopen převyprávět naprosto věrně celý scénář, ale dokázal sdělit i podprahové věci, které nebyly ze scénáře na první pohled zřejmé a týkaly se vnitřního světa postav. Tohle uměl později už jen Giuseppe Tornatore, s nímž se Morricone spřátelil i v osobním životě, a to natolik, že mu dovolil, aby o něm začal natáčet dokument.

Skladatel po „nalejvárně“ od Leona přesně věděl, jaké má režisér představy, a dokázal to promítnout do své hudby. Tak například v úvodu filmu Tenkrát na Západě (1968) správně odhadl, že lepší než hudba, kterou přitom už zkomponoval, budou přirozené syrové zvuky větrného mlýnu, větru, bzukotu mouchy či kapek vody. Napětí se tak vystupňuje mnohem víc.

Morricone byl velkým příznivcem podobných inovátorských kroků. V tomto směru mu výrazně pomohl pobyt v německém Darmstadtu, kde se scházeli hudební novátoři, již byli v podobné improvizaci výrazně dál než on.

Vrcholem jeho „improvizačního období“ je snímek Dobrý, zlý a ošklivý (1966), v němž skladatel vyzrál, překvapil nápaditými motivy i originalitou. Hudba z filmu se do dnešních dnů opakuje i v reklamě. Nebo na koncertech Metalliky, která si vypůjčila skladbu Ecstasy of Gold ze slavné scény Tuca na hřbitově.

Příliš mnoho krve

Filmová spolupráce s Leonem nakonec přerostla ve velké přátelství, obě rodiny se navštěvovaly a Mor-ricone měl rád dcery režiséra, zejména Francesku. Po dolarové trilogii (Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý) vyvrcholila jejich westernová spolupráce kultovním filmem Tenkrát na Západě, jenž patří nepochybně k vůbec nejlepším snímkům, jaké kdy vznikly. Ale Morricone sám si stejně tak cení hudby, kterou složil pro poslední Leonův snímek – Tenkrát v Americe (1984). Ten prakticky stál režiséra život, kvůli potížím a stresu, jež realizaci filmu předcházely. A jak už to bývá v jeho případě zvykem, i tady o Oscara Morricone přišel – tentokrát administrativní chybou, neboť snímek nebyl ze strany distribuční firmy na ceny Americké filmové akademie vůbec nahlášen.

Smrt Sergia Leona (1989) znamenala konec jednoho výrazného tvůrčího období v životě již vyzrálého skladatele. Na dlouhá léta se zdálo, že s westerny je konec, až přišla nabídka Quentina Tarantina. Ten se o spolupráci s Morriconem dlouho snažil, jenže „maestro“ neměl nikdy čas. A také ho moc nelákalo pracovat na filmech, v nichž teče krev proudem a je v nich na jeho vkus až příliš násilí. V případě nejnovějšího Tarantinova filmu Osm hrozných souhlasil až poté, co si scénář přečetla jeho žena Maria, a jen s tím, že zkomponuje pouze hlavní motiv. Pak ho ale práce začala bavit a nakonec složil prakticky celý soundtrack. Na to, jak se mu film nakonec líbil, bych se ho nyní raději ani neptal.

Stále vyprodáno

Morricone je ve skutečnosti velmi plachý člověk, jenž je šťastný ve svém nádherném římském bytě kousek od piazza Venezia. Nejvíce času tráví ve své pracovně, odkud vidí na památník Viktora Emanuela. Den zahajuje dvacetiminutovým během z pokoje do pokoje a důkladnou rozcvičkou. Chodí spát brzy, pokud ovšem nehraje jeho oblíbený klub AS Roma, jehož je celoživotním fanouškem. Mužstvo mělo kdysi stadión v těsném sousedství čtvrti Trastevere, tedy míst, kde vyrůstal. Od mala chodil s otcem na ligové zápasy a klubu fandit nikdy nepřestal.

Odpověď na otázku, proč se na stará kolena odhodlal dirigovat velký orchestr ve sportovních halách, kam se vejde patnáct i dvacet tisíc diváků, je vlastně jednoduchá. Uvažování skladatelů mi popsal na schůzce v Londýně Hans Zimmer. „Na světě zřejmě nenajdete osamělejší povolání, než je práce hudebního skladatele. Celé dny, týdny, měsíce a roky trávíte sami se sebou. Jste zavřeni v pracovně nebo ve studiu a komponujete. Já jsem často neviděl dlouhé dny jediného člověka. A najednou po letech dostanete možnost vypravit se mezi lidi. Vidět na vlastní oči, jak reagují na vaši hudbu, kterou skládáte v naprosté intimitě.“

Podobné je to s Morriconem. Prakticky celý život strávil v Římě, ve své pracovně. Složil hudbu k více než pěti stovkám filmů a často ze svého hezky „zabydleného úřadu“ nevytáhl paty celé týdny. Jen zřídka se jel podívat na natáčení svých filmů, tuhle výjimku udělal vlastně jen u filmů Tenkrát na Západě a Tenkrát v Americe. Šel se podívat na scény, jež se točily … kde jinde, v Římě.

A tak, když mu jistá nizozemská agentura nabídla impozantní projekt dvou desítek koncertů v řadě evropských měst, váhal jen chvíli. Uvědomil si, že přesně tohle chtěl vždycky zkusit. A bez ohledu na náročnost takového turné si svoji – nyní už třetí – šňůru náramně užívá. Haly jsou plné. Patnáctitisícovou O2 Arenu v Praze vyprodal tři roky po sobě. Vstupenky zmizely prakticky dva měsíce před začátkem koncertu.

O to víc nás může těšit „česká stopa“ v Morriconově tvorbě. Český národní symfonický orchestr točil od poloviny devadesátých let hudbu k seriálům pro italskou televizi RAI. A Fabio Venturi, jenž byl během nahrávání vrchním zvukařem, Morriconovi naše hudební těleso doporučil. Tak začala dlouholetá spolupráce, která vyvrcholila nahráváním hudby pro filmy Nejvyšší nabídka (2014) režiséra Giuseppa Tornatora či Osm hrozných (2016) Quentina Tarantina.

Když se před rokem zeptal na tiskové konferenci maestra jeden novinář, zda je to opravdu jeho poslední koncert v Praze, jak se proslýchá, Morricone doslova vyletěl ze židle: „Poslední? Proč poslední? Jak jste na takovou hloupost přišel!“

V uplynulém roce složil hudbu ke třem filmům a v komponování pokračuje. V Praze nyní zahajuje velkolepé evropské turné pojmenované 60 let hudby. Ve svých 

87 letech má řadu plánů. Třeba získat za hudbu k filmu Osm hrozných konečně Oscara. Hollywoodu navzdory. Zlatý glóbus za tenhle film už dostal.

Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Paříži. V závěru minulého roku vyšla jeho kniha Ennio Morricone a jeho filmový svět.

JAN ŠMÍD


reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější