Ku-klux-klan | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ku-klux-klan

Zdeněk Vacek15. října 2015 • 00:15
Ku-klux-klan
foto: Profimedia, Archív

Před 150 lety, po válce Severu proti Jihu a zrušení otroctví, se z odporu jižanských důstojníků proti emancipaci „barevných“ zrodil Ku-klux-klan. Bílé kápě, planoucí kříže a rituál klanu zvaný kloran zrodily štvanice na černochy, Židy či katolíky. Jen v letech 1882 až 1964 bylo zlynčováno nejméně 3 446 černých a 1297 bílých neárijců.

reklama

Kořeny organizace založené šesticí důstojníků poraženého Jihu jsou spojeny s Demokratickou stranou. První šéf Ku-klux-klanu (z řeckého kuklos, tedy kruh), „říšský čaroděj“ Nathan Bedford Forrest, byl oslavován na konventu demokratů v roce 1868. Ti se pak v Kongresu postavili proti přijetí 14. dodatku Ústavy USA, přiznávajícímu bývalým otrokům občanská práva. Jenže republikáni pocházející převážně z vítězného Severu prosadili svou.

Příslušníci klanu se současně snažili brzdit proces odbourávání rasové segregace a kromě vyhrožování nebo žhářství neváhali sáhnout ani k vraždám černochů stejně jako jejich bělošských zastánců. Hlavní cíl, svržení „okupačního režimu“ na Jihu, však selhal a protistátní činnost ukončilo rozhodnutí federální Velké poroty, která v roce 1871 prohlásila KKK za teroristickou organizaci. Mnozí z asi 550 000 členů se zalekli represí a od organizace se distancovali, jiní se stáhli do ilegality.

Antichaloupka strýčka Toma

Filmové plátno se v Bílém domě poprvé rozzářilo v roce 1915. Prezident Woodrow Wilson byl zvědavý na adaptaci díla muže, jemuž vlastně vděčil za svou kariéru. Sám navíc sepsal pětisvazkové Dějiny amerického lidu a s autorem knižní i divadelní předlohy filmu – Thomasem Frederickem Dixonem mladším – se znal přes třicet let, a to ještě z John Hopkins University. Zatímco se Wilson na akademické půdě věnoval historii a politologii, charismatický Dixon zářil jako baptistický kazatel a publicista. Když mu v Bostonu nabízeli čestný doktorát i místo na univerzitě, odmítl a za přítomnosti tisku vřele doporučil do té doby neznámého Wilsona...

Jenže: o jaké dílo nyní šlo?

Na přelomu století Dixon zhlédl dramatizaci protirasistické Chaloupky strýčka Toma od Harriet Beecher Stoweové a odcházel prý z divadla domů „rozzuřen dezinterpretací Jižanů“. Sám totiž z Jihu pocházel. Od té chvíle se upnul k sepsání „true story“, tedy skutečného a pravdivého příběhu, jak říkal.

Převzal i hlavní zápornou postavu Chaloupky, krutého otrokáře Simona Legreeho. Interpretoval ho však zcela odlišně. Vznikla trilogie The Leopard’s Sport, The Clansman a The Traitor (1902–1907). Na pozadí romantického příběhu obhajovalo celé dílo „poznanou nutnost“ rasové segregace, jakkoli Dixon odmítal otroctví: „Žádná forma vzdělání, ať už technologického, klasického, či náboženského, neudělá z negra bělocha nebo nepřeklene propast staletí, která jej odděluje od bílého muže v evoluci lidské povahy.“

Dixon vlastně sepsal politický pamflet – varování vítězi občanské války, Severu. Apeloval na zachování rasové segregace argumentací, podle níž by osvobození černoši začali páchat mnohem více zločinů, konkrétně vražd, znásilnění či krádeží, než odpovídá jejich podílu na populaci USA. Poselství mělo širší přesah: vyzývalo k jednotě anglosaské populace na Severu, Jihu i v zámoří.

Magie němého velkofilmu

Dixonovy knihy i divadelní hra vzbudily pozornost jen u omezeného publika. Aktivizovat Ku-klux--klan a stát se rozbuškou rasistických bouří se podařilo až o deset let později filmové verzi Dixonova díla. Tehdy ještě němý snímek se jmenoval Zrození národa.

Režisér, spoluautor scénáře a koproducent David Llewelyn Wark Griffith byl stejně jako autor předlohy Jižan, syn plukovníka poražené armády. Prostřednictvím sugestivního spektáklu (režisér použil například barevné filtry) s dlouhými záběry bitevních scén se Dixonova propaganda dostala k širším masám diváků a dodala bývalým členům klanu na sebevědomí.

Některé vizuálně atraktivní rituály jako planoucí kříže, prvním klanem prakticky nepoužívané, se začaly šířit až po uvedení filmu. Diváci sledovali po 133 minut strhující děj přerušovaný mezititulky. Někteří provozovatelé biografů dávali dokonce přednost zpomalování záběrů až na 16 políček za vteřinu, takže se americký národ na plátně rodil déle než tři hodiny. Přesvědčivosti díla prospěla strhující filmová hudba, spojující motivy z Wagnera i Beethovena s jižanskými melodiemi.

První část snímku gradovala koncem občanské války, vylíčila také zavraždění Abrahama Lincolna. Po přestávce byli otřesení diváci konfrontováni se scénami ponižování hrdých Jižanů a svévole Seveřanů i excesy černochů. Právo a pořádek obnovovali ozbrojení příslušníci Ku-klux-klanu.

Do propagace snímku se energicky zapojil i kazatel Dixon. Z Griffithem původně slíbených 10 000 dolarů za práva k literární předloze totiž sešlo. Náklady se vyšplhaly ze 40 000 dolarů na sto tisíc, a tak koprodukující režisér nakonec autorovi nabídl – v historii filmu neslýchaných – 25 procent z výnosů.

Čí Intolerance?

Po premiéře v jižanském Los Angeles se proti uvádění díla zvedla vlna odporu, iniciovaná mimo jiné Národní asociací pro podporu barevných lidí. Dixon se pokusil zachránit situaci tím, že kontaktoval svého přítele – prezidenta USA, demokrata Woodrowa Wilsona.

Podařilo se mu dosáhnout projekce přímo v Bílém domě, před prezidentem, ministry a jejich rodinnými příslušníky. O Wilsonově postoji k filmu pak historici vedli spory. Nicméně je faktem, že k zákazu projekce ani perzekuci tvůrců nikdy nedošlo. Ostatně v mezititulcích se objevil i citát z prezidentova pětisvazkového opusu Dějiny amerického lidu o bílých mužích jednajících „podle pudu sebezáchovy... až se konečně ustavil velký Ku-klux-klan, skutečná jižanská říše, beroucí tamní kraj pod ochranu“.

Režisér Griffith reagoval na negativní reakce části tisku osobními dopisy vydavatelům, pamfletem proti snahám cenzurovat nepopulární názory a konečně i svým následujícím velkofilmem Intolerance (1916). Finančně přitom nijak neutrpěl, Zrození národa vydělalo 50–100 miliónů dolarů a v tržbách je překonal až Jih proti Severu (1939). I na tom je vidět, jaká témata v Americe táhla.

Paradoxně to byl ovšem právě Griffith, kdo čtyři léta po premiéře Zrození národa vložil do snímku

Broken Blossoms zřejmě první milostný příběh příslušníků různých ras, odehrávající se na filmovém plátně: jakkoli to byla láska ideální, bez jediného dotyku.

Kloran – nová bible árijců

K oživení KKK, respektive založení historicky druhého klanu, došlo jen několik měsíců po premiéře filmu ve městě Stone Mountain v Georgii. Hybatelem byl laický protestantský kazatel, plukovník William J. Simmons. Právě ten zformuloval kloran, rituál klanu, rozšiřující protičernošské zaměření hnutí i proti židovské komunitě a katolíkům. Podle stanov bylo totiž cílem „sjednocovat bělochy, rodilé árijské občany USA, kteří nejsou vázáni loajalitou jakékoli povahy vůči žádné zahraniční vládě, národu, instituci, sektě, vládci, osobě nebo lidu, mají dobrou morálku a vzornou pověst. To vše, aby pěstovali a hájili vlastenecký postoj vůči naší občanské vládě, cvičili se ve vzájemné čestné klanové pospolitosti, byli záštitou posvátnosti domova a cudnosti ženského pokolení, udrželi navždy svrchovanou moc bělochů, učili poznávat a věrně vštěpovali vznešenou církevní filozofii prostřednictvím strhujícího rituálu a s účinnou oddaností uchovávali, bránili a podporovali svébytné instituce, práva, výsady, principy, tradice a ideály čistého amerikanismu.“

Po skončení první světové války a návratu vojsk z Evropy, hlavně rasově tolerantní Francie, se ve Spojených státech začalo hlasitěji ozývat volání černošského obyvatelstva po odstranění segregace. Řada bílých se přidala ke KKK z pocitu, že je třeba situaci „normalizovat“, aby se nevymkla kontrole. Klan se v letech 1915–1925 stal nejvlivnější politickou organizací v sedmi státech Unie: Oregonu, Oklahomě, Texasu, Arkansasu, Indianě, Ohiu, ale i bohaté Kalifornii. Jeho vliv se kromě západu šířil také na sever, KKK měl zástupce v Kongresu USA i na postech guvernérů. O podporu jej požádal i začínající politik a poválečný demokratický prezident Harry Truman. Sice měl zaplatit členský příspěvek deset dolarů, ale nakonec se s klanem rozešel pro nesouhlas v otázce boje proti katolíkům.

Centrála organizace šířila rituální předměty a literaturu. Samotná „náplň práce“ však zůstávala na iniciativě lokálních vůdců. Mimo jiné šlo o zastrašování učitelů a zastánců darwinismu, šíření antikoncepce v „nežádoucích skupinách“ a volání po zrušení prohibice.

Oživlé rekvizity

Ráznost klanu i odhodlání k teroristickým činům si u části veřejnosti získávaly sympatie. Impozantně a mysticky působil také tajemný rituál, přísahy věrnosti, průvody osob v bílých hábitech s kuklou zaručující anonymitu a tím zbavující zábran. Velké hořící kříže, okoukané z filmového plátna, stejně jako plameny pochodní věštily žhářské útoky. Častou rekvizitou bývaly karabáče, provazy, ale i dehet a peří.

Když například jižanský černoch pracoval v „nepatřičné“ profesi – podle KKK vyhrazené pouze bílým – nebo si nárokoval plná občanská práva či přístup ke vzdělání, dostal v lepším případě nejprve lekci. Tlupa v kápích jej odvlekla do lesa, zbičovala, natřela dehtem a potupně polepila peřím. V další fázi už následovalo vypálení domu, vyhnání i s rodinou, lynč.

Protičernošské pogromy měly leckde davový charakter a v letech 1919–1923 jim padlo za oběť nejméně 239 osob tmavší barvy pleti. Po pranýřování praktik tiskem zasáhl Kongres a zprofanovaný plukovník Simmons odstoupil z funkce Imperial Wizard, tedy říšského čaroděje.

Zubař přepjal strunu

V listopadu 1922 převzal otěže zubní technik Hiram Wesley Evans z texaského Dallasu. Spirála násilností se opět začala roztáčet a nezastavilo ji ani pranýřování excesů v médiích. Zatímco historicky první klan vydržel do oficiálního zákazu pouhých šest let (1865–1871), druhý získal asi desetinásobek členů – snad až šest miliónů. Většinou šlo o chudé protestantské farmáře, přesvědčené, že všechno zlo přichází z měst a souvisí s neárijskými imigranty, nemluvě o poválečném uvolnění mravů.

Druhý klan překročil svůj zenit kolem roku 1925. Klesla totiž společenská poptávka: sebevědomí barevných obyvatel tehdy opět kleslo, podstatně se snížil počet přistěhovalců a země procházela obdobím hospodářské konjunktury „zlatých dvacátých let“. Bezprostřední příčinou rozpadu KKK se však staly excesy jeho vůdců. Především v Indianě, kde měl nejsilnější pozice. V čele bílých kápí tam stál sadista David Stephenson, který během několika let díky vlivným příznivcům hnutí nashromáždil mnohamiliónový majetek i politické konexe. Doplatil na únos vzpurné osmadvacetileté sekretářky Magdy Oberholtzerové. Ta se pokusila o sebevraždu, a protože ji věznil bez poskytnutí lékařské péče, zemřela. Stephenson dostal v listopadu 1925 za vraždu druhého stupně doživotí. Předpokládalo se, že mu klanem dosazený guvernér udělí milost – nestalo se. Tlak veřejného mínění už byl příliš silný. Zrazený „čaroděj“ se pomstil zveřejněním seznamu vlivných členů i politiků, které klan „pásl“. Guvernér unikl trestu za úplatkářství jen o vlásek, místní člen Kongresu putoval do vězení. Rozkrytí sítě KKK spolu s odhalením kumulace majetku a sadistických orgií řady předních činovníků rozklížilo důvěru řadových členů. Ztráceli sebejistotu dosud plynoucí z anonymity kápí. Obrovská základna se během pěti let zmenšila jen na asi 10 000 členů.

Třetí pokus nevyšel

Klan živořil za světové hospodářské krize i druhé světové války. V jeho obnovování se angažoval především doktor Samuel Green z Georgie, ale buňkám v několika státech Unie se nepodařilo dát dohromady centralizovanou organizaci. Změnil se také legislativní rámec. Za zlomové opatření bývá považováno přijetí Civil Rights Act z roku 1964.

Ten zrušil diskriminující volební testy, sestavované z akademických znalostí a spoléhající na nižší vzdělání barevné populace, což umožnilo nepřipustit ji k volbám. Zároveň prohlásil za nezákonnou segregaci v restauracích, kinech, hotelích, na stadiónech, v autobusech nebo nemocnicích. Klan se tak dostal do výrazné defenzívy, nicméně stále docházelo k teroristickým akcím, jako byl bombový útok na baptistický kostel v Mississippi nebo vražda tří občanskoprávních aktivistů.

O změně poměrů svědčil případ z roku 1981, kdy byl jistý černoch v Alabamě souzen pro vraždu bělošského policisty – a porotou, v níž zasedlo několik černochů, osvobozen. Bennie Hays, pohlavár alabamského klanu, vyzval k odvetě. Jeho syn se spolupachatelem si na mladého černocha počíhali, odvlekli jej a zlynčovali. O dva roky později dostal jeden z pachatelů doživotí a druhý, Hays, trest smrti. Na popravu čekal do roku 1997, a když byla vykonána, vešla do historie jako první případ absolutního trestu pro bělocha za zločin na černém Američanovi od roku 1913. Klan musel navíc rodině umučeného zaplatit sedm miliónů dolarů. Další případy spolu s tresty pro pachatele a tučnými pokutami zahnaly klan do nejtěžší defenzívy od čtyřicátých let.

V současné době se místní buňky, působící skrytě, omezují na sporadické zastrašování a násilné činy. Mají přibližně osm tisíc členů a základny hlavně v Severní Karolíně, Pensylvánii, Arkansasu, Texasu a Michiganu – tedy zdaleka ne jen v tradičních jižanských státech. V případě právních sporů nebo postihů se odvolávají na první dodatek ústavy o svobodě projevu, takže pokud nespáchají konkrétní trestný čin a omezují se na své rituální pochody, je jejich činnost víceméně tolerována. Přesto se zdá, že marginalizace Ku-klux-klanu jako nejstarší dosud aktivní rasistické organizace na území USA překročila bod, odkud není k jeho bývalé síle návratu.

Zdeněk Vacek


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama