Fernandel

Lelouchova slova jsou sama o sobě velkým vyznamenáním, protože komedii se obecně nedostává takové pozornosti jako jiným filmovým žánrům. Významný filmový scenárista Didier Kaminka dokonce tvrdí, že ti, kteří se komedii profesionálně věnují, se nikdy nemohou dočkat uznání odborné kritiky. Komik Pierre Richard říká:
" Zvykli jsme si oslavovat komika až po smrti. Louis de Funés se také nedočkal dobrých kritik, ale teď, kdy je po smrti, ho všichni uznávají. To ovšem neplatí o publiku. Uznání diváků naštěstí existuje." Fernandel se však přece jen podobným hodnocením vymyká. Louis Chauvet, jehož filmové kritiky si nikdy nebraly přílišné servítky, o něm ve Figaru už za jeho života napsal: "Fernandel mě nikdy nepřestane překvapovat svou inteligencí. " Publicista Jacques Lorcey Fernandelovu kariéru shrnul do jediné věty: "Velmi rychle se stal hvězdou první velikosti, velmi rychle se dostal do čela všech žebříčků popularity a zůstal tam čtyřicet let." Kdo tedy byl ten muž s protáhlým obličejem, velkými koňskými zuby,laskavýma očima a nezapomenutelným širokým úsměvem? Připomenout si jeho kariéru znamená evokovat historii francouzského filmu.

FENOMÉN JMÉNEM FILM

Francouzská kinematografie v první třetině dvacátého století sice musela ustoupit hollywoodské produkci, ale v Evropě přesto neměla konkurenci. Zpočátku s ní sice dokázaly udržet krok kinematografie italská a německá, ale obě začaly na počátku třicátých let ztrácet dech. Zatímco nastupující fašismus obě sousední kinematografie neodvratně poznamenal svou ideologií, francouzský film se vzepjal k nevídanému rozmachu. Jako by si francouzští tvůrci uvědomili, že se film ve Francii narodil a že jsou potomky nejen bratrů Lumiérových, ale především velkého filmového kouzelníka a fantasty Georgese Méliése. Přitom nástup zvukového filmu nebyl jednoduchý - patenty na zvukovou aparaturu vlastnily americké a německé společnosti a americká společnost Paramount dokonce v pařížských ateliérech vyráběla cizojazyčné verze svých filmů. Snížil se tehdy i počet natočených filmů - v roce 1919 se ve Francii natočilo 200 filmů, v roce 1929 už jen 50. Odolat tlaku hollywoodské továrny na sny se podařilo jen díky režisérům, kteří pochopili, že zvukový film nabízí i v Evropě obrovské možnosti. Konkurenci plytkých a komerčně laděných amerických filmů šlo vzdorovat pouze kvalitou. V roce 1930 natočil René Clair film Pod střechami Paříže a předznamenal tak tzv.poetický realismus, čerpající ze silných a řemeslně výborně napsaných scénářů soustřeďujících se zejména na konflikt jednotlivce se společností (podepsali se pod ně ostatně i velcí básníci, jako třeba Jacques Prévert). V následujících letech přišla řada i na režiséry,jako byli Julien Duvivier nebo Jean Renoir.
V roce 1933 natočil svůj první film i Marcel Pagnol. Ve filmu nebyl úplným nováčkem, už dva roky předtím natočil Alexander Korda film podle jeho divadelní hry Marius. Díky této zkušenosti si začínající úspěšný dramatik uvědomil, že mu film nabízí nezměrné možnosti, které nemusí zůstat omezeny výhradně divadelním jevištěm. Do filmového dobrodružství se proto vrhl po hlavě. Pomyslnou branou, kterou svým nadšením otevřel, vešel i Fernandel, jenž měl s Marcelem Pagnolem neodvolatelně spojit svůj osud.

ZAČÁTKY

Marseille z počátku dvacátého století nebyla oním průmyslovým velkoměstem, jakým je dnes. Na úpatí vyprahlých pahorků se rozkládalo provinční město, které se od podobných měst lišilo jen svým přístavem. Po bulváru Canebie`re drkotaly tramvaje a v hospůdkách kolem Vieux Port a paláce Longchamp se v neděli scházeli vyšňoření Marseillané na skleničku pastisu. Až sem se z Paříže rozšířila móda caf´ conc´ - kaváren, v nichž se provozovala hudba a zpěv.Tradice zpěváků Dranema, Fernyho či Botrela ožívala v jejich venkovských epigonech. Patřil mezi ně i marseilleský zpěvák, který si říkal Sidem. Ve skutečnosti se jmenoval Denis Contandin a přes týden se živil jako počestný a bezvýznamný úředníček. Jeho žena sice "kariéru" svého manžela nenásledovala, ale i ona se ve volných chvílích věnovala amatérskému divadlu. Zdá se tedy, že o dráze malého Fernanda, který se jim narodil 8. května 1903 jako druhý syn, rozhodly sudičky předem. Jakmile se udržel na nohou, doprovázel otce do zákulisí. V sedmi letech stál poprvé na jevišti kabaretu Scala a k obrovskému gaudiu všech přítomných notoval populární písničku Ach, slečno Rose, koulel přitom očima, dělal grimasy a podupával. V deseti získal třetí cenu v pěvecké soutěži vypsané deníkem Comoedia. Není divu, že ve škole mu to moc nešlo. Ale měl pěkný rukopis, a tak si nakonec sehnal práci pomocného účetního, nejprve v papírnách, později dokonce i v bance. To ovšem neznamená, že zanevřel na kabaret. Naopak, od sedmnácti vystupoval v duu se svým starším bratrem Markem.
V té době také přišel ke svému pseudonymu. Přes kamaráda Jeana Manse se seznámil s jeho sestrou Henriettou, s níž se velmi brzy zasnoubil. Pokaždé když pro ni přišel, matka Mansová volala na dceru s nenapodobitelným marseillským přízvukem: "Voil á le Fernand d´elle! Je tu její Fernand!" Od Fernand ´ elle k Fernandelovi už byl jen krůček. "Publikum v kabaretech má rádo jednoduchá jména. A Fernandel znělo stejně dobře jako Dranem, Mayol nebo Georgel," vzpomínal herec mnohem později. V prosinci roku 1922 podepsal svou první profesionální smlouvu. Opustil banku a za sto deset franků denně měl zpívat v kabaretu Eldorado v Nice.

ZE ZPĚVÁKA HERCEM

Cesta ke slávě mu kupodivu netrvala dlouho. Nejprve se ovšem prosadil jako zpěvák. Když vystřídal snad všechny venkovské kabarety, pokusil se dobýt i Paříž. Jeho vystoupení v kabaretu Bobino, a zejména pak ve Folies-Bergére po boku slavné Mistinguette mu konečně vynesla zájem publika i kritiky. Měl tak výraznou mimiku obličeje, že stačilo, aby udělal jednoduchou grimasu, a diváci v sále se váleli smíchy. "Odmalička jsem měl červené tváře a velkou pusu s vyčnívajícími čelistmi, která mi dodávala - když jsem chtěl - výraz hodného chlapce," komentoval svůj vzhled sám Fernandel. Tak nevšední fotogenické tváře si musel nutně všimnout film.
Pro filmové plátno ho objevil režisér Marc Allégret, který s ním natočil několik krátkých skečů, jejichž délka ovšem nepřesáhla třicet minut. První skutečně celovečerní film natočil Fernandel až v roce 1931 s režisérem Augustem Geninou. Jmenoval se Poblázněná Paříž a hlavní roli v něm hrál Jean Gabin. I Gabin stál na počátku své kariéry a role Boba teprve předznamenávala všechny jeho pozdější úspěchy.V civilu byl uzavřený člověk, který si jen těžko hledal kamarády. S Fernandelem, který hrál roli jeho přítele Ficella, si však od prvních záběrů padli do oka a jejich přátelství jim vydrželo po celý život. Po Poblázněné Paříži už šel Fernandel z role do role. Je to neuvěřitelné, ale od roku 1931 do roku 1934 a do setkání s Pagnolem natočil třicet filmů! Pravdou ovšem je, že některé z nich byly jen krátké, dvacetiminutové nebo třicetiminutové skeče. A ostatní většinou nestály za řeč. S jedinou výjimkou - v roce 1932 natočil s režisérem Bernardem Deschampsem film podle Maupassantovy povídky Mládenec paní Hussonové. Role prosťáčka Isidora posloužila Fernandelovi jako "mustr" k řadě pozdějších rolí, v nichž podobné typy s úspěchem zopakoval. Bezbranný úsměv,naivně vykulené oči a cudně sklopená hlava, to vše od této chvíle patřilo do výbavy komika, který by možná ani nedokázal překročit svůj stín, kdyby do jeho kariéry nezasáhl osud.

ZROZENÍ HVĚZDY

Marcel Pagnol se podobně jako Fernandel narodil v Marseille. Oba spojovala láska k rodnému kraji, Pagnol byl ovšem o osm let starší než Fernandel a patřil k úplně jiné společenské třídě. Už během univerzitních studií psal básně a vydával studentský časopis. Jeho první divadelní hry Jazz, Topaz, a zejména Marius mu získaly velké renomé a byly uváděny předními pařížskými divadly. Už jsme řekli, že na počátku třicátých let mu učaroval film. V roce 1933 realizoval podle scénáře Emila Augiera a Julesa Sandeaua svůj filmový debut s názvem Zeť pana Poiriera. Rok nato začal podle románu Jeana Giona Člověk z vršků chystat film, jenž měl dostat jméno podle hlavní hrdinky - Angela. Pro roli sluhy Saturnina, který pomáhá nešťastné a svedené Angele, počítal původně s Michelem Simonem. Jenomže Simon, jenž se mezitím stal hvězdou, požadoval příliš vysoký honorář a zklamaný Pagnol se musel rozhodnout jinak. Nepříliš nadšeně nabídl roli Fernandelovi, jehož tvář samozřejmě z filmového plátna znal. Zpočátku se k němu choval rezervovaně, ale po prvních natáčecích dnech se jeho nedůvěra zcela vytratila a nakonec kvůli Fernandelovi dokonce změnil svou původní představu a z bezvýznamné role udělal jednu z nejvýraznějších rolí celého filmu. Když se Angela objevila v kinech, zavládlo všeobecné nadšení. "Angelou Pagnol rehabilitoval filmovou poezii a jazyk zvukového filmu," napsal jeden kritik v časopise Cinématographie franc,aise. Fernandelův výkon byl pro všechny obrovským překvapením. Z povrchního komika tu byl najednou herec velkého rozměru, schopný interpretovat řemeslně i ideově náročné role.
Sám Fernandel svou proměnu vnímal a do smrti nepřestal být Pagnolovi vděčný: "Díky Pagnolovi jsem si uvědomil, jak nevyčerpatelné a nekonečné možnosti nabízí umělci film. A pokud někdo můj výkon v Angele považuje za dobrý, tak jen proto,že jsem nemusel nic hrát, protože role Saturnina mi padla jako ulitá a naprosto korespondovala s mým skutečným životem." Kromě Angely natočil Fernandel s Pagnolem další čtyři filmy.Přitom stručně řečeno: bez Pagnola by se Fernandel rozhodně nestal tak významnou filmovou hvězdou, a naopak - bez Fernandela by bylo Pagnolovo filmové dílo neúplné.

OD PAGNOLA PO ČERVENOU KRČMU

Fernandelova filmografie je vskutku úctyhodná. Natočil víc než 120 filmů, některé antologie jich uvádějí dokonce kolem 150. Z jeho generačních druhů je to suverénně nejvíc. Jean Gabin, který byl přibližně stejně starý a jehož kariéra trvala jen o pět let déle než Fernandelova, natočil 95 filmů. Jean Marais, který žil takřka o třicet let déle než Fernandel, jich měl na kontě 78. Raimu, další z Pagnolových oblíbených herců, jen 49. Jediný, kdo s Fernandelem dokázal jakž takž udržet krok, byl Michel Simon. Byl ovšem skoro o deset let starší a umřel o čtyři roky později než Fernandel. I tak se m u ovšem podařilo natočit "jen" 100 filmů. Při tak obrovském množství - v průměru to znamenalo, že Fernandel musel točit kolem čtyř filmů ročně - nelze samozřejmě očekávat, že každý z nich bude kvalitní. Nadprodukce pochopitelně vedla k tomu, že mnohé Fernandelovy filmy byly podprůměrné. Sám Fernandel si to uvědomoval: "Když je film špatný, může za to herec. To je někdy k uzoufání. Často se mi stalo,že jsem do ruky dostal příběh, jehož hlavní hrdina mě nadchl. Souhlasil jsem, že ho budu hrát. Jenomže pak se ve scénáři z toho příběhu objevilo minimum.
A ode mne chtěli, jen abych přišel s komickými výstupy a vymyslel vtipné gagy.Tak jsem natočil několik filmů, bez nichž bych se samozřejmě dokázal obejít." I tak jich ovšem zůstává několik, které rozhodně patří ke zlatému fondu evropské kinematografie. Kromě filmů natočených s Marcelem Pagnolem (Hlupáček, Studnařova dcera, Topaze a Nais) to byla zejména Červená krčma, kterou v roce 1951 realizoval režisér Claude Autant-Lara. Fernandelův žebravý mnich je figurka z rodu Dumasova otce Gorenflota, jem už "nic lidského není cizí". Jako by chtěl Fernandel interpretací této postavy vyjádřit svou vlastní lásku k životu, svůj přirozený optimismus. "Jsem velký optimista," řekl v jednom rozhovoru v roce 1969. "Nahlížím na život z jeho dobré stránky.Nesnáším proroky,kteří ve všem vidí neštěstí. Když mi někdo řekne: dobře, dnes to ještě ujde, ale počkejte za tři měsíce, odpovím mu: dejte mi pokoj. Za tři měsíce uvidíme. A zatím užijme toho,co máme dnes." Takové byly i další Fernandelovy postavy: Charles Bailly z válečné komedie Kráva a zajatec, Florimond z Mam´zelle Nitouche nebo Bůh z Duvivierova filmu Ďábel a desatero. A diváci to dobře věděli, a proto ho milovali.

ŽIVOT JAKO PŘÍSTAV

Fernandel patřil k sympatické generaci herců, kteří svou kariéru nebalili do pozlátka "a` la Hollywood". Jeho soukromý život nikdy nepoznamenal žádný skandál. S Henriette Mansonovou, s níž se jako sedmnáctiletý zasnoubil, se také oženil, měl s ní tři děti a žil s ní šťastně až do své smrti. Rodina m u byla přístavem, v němž zakotvil pokaždé, když si chtěl vydechnout ze svého pekelného tempa. Byla mu rovněž lakmusovým papírkem jeho tvorby, prvním a nekompromisním kritikem. V rozhovoru s Jacquesem Lorceym řekl: "Moje rodina je mým nejkritičtějším divákem. Zná mě a nesměje se automaticky jen proto,že se objevím na plátně a otevřu svou velkou pusu. Proto velmi pozorně sleduji reakce své ženy a svých dětí, když se dívají na mé filmy." Podobně si všímal i reakcí svého okolí. Za úsměvem prosťáčka se skrývala inteligence a často i poťouchlost, kterou by v něm nikdy nikdo nehledal. Na otázku jednoho novináře, je-li ostýchavý, odpověděl: "Všichni říkají: Fernandel je tak hodný... A mají pravdu. Neublížil bych mouše. Ale nesnáším, když mi někdo šlápne na nohu."
Ve filmových ateliérech, v nichž mnozí přecitlivělí a exaltovaní herci často se svým okolím nedokážou vyjít, se choval kolegiálně. Jean Gabin o něm řekl: "Za všemi jeho šprýmy se skrývá chlap, na kterého se člověk může absolutně spolehnout. Je to muž, jenž roste rovně jako strom." Co se týče herecké profese, Fernandel o sobě tvrdil, že je intuitivní herec, který vychází z momentálního stavu, dokáže improvizovat a bezprostředně reagovat na danou situaci.
To jistě byla pravda, ale tak jednoduché to přece jen nebylo. Na komickém herectví není v jeho podstatě nic k popukání. Na herci je, aby tvořil, a nikoliv aby se smál. Smát se musí divák. "Komik to má velmi těžké," zamýšlel se nad svou profesí sám Fernandel. "Nemůže se opřít - nebo jen velmi málo - o příběh. K dispozici má pouze gag a to je všechno. Gag, který musí na místě vymyslet. V hrobovém tichu studia. V naprostém vzduchoprázdnu. Bude můj gag fungovat? Budou se mu diváci smát? Umístíte například hrnec vody nad dveře, a jakmile je někdo otevře, voda se na něj vyleje a všichni se začnou smát. Jenže: co když ty dveře otevře vaše matka? Budete se ještě smát? Tím vším se musíte vědomě zaobírat. Tím vším se trápí každý komik."

NAPLNĚNÍ

Na počátku roku 1971 už měl všechno důležité za sebou. Nebylo mu ještě ani sedmdesát, ale přišel čas bilancovat. Už několik měsíců bojoval s rakovinou plic. Bojoval s ní ovšem po svém, s humorem, který ho neopustil ani v nejsložitějších okamžicích jeho života: " Všichni mě už pohřbívají! Všichni říkají, že jsem nemocný a takřka v agónii... Říkají, že mám nemocné plíce, ale já vás ujišťuji, že kouřím ještě víc než kdy předtím. Prý mi nefunguje žaludek, ale já si každý den dopřávám pěknou porci bujabézy. A co se týče mých jater, léčím je tak, že si tajně dávám před jídlem skleničku pastisu..." Nemoc mu ale bránila v práci. Posledním filmem, který natočil, bylo Těžké loučení, jež režisér Henri Colpi realizoval v roce 1969. Byl to symbolický film. Jednak svým názvem (český název je trochu zavádějící, protože v originále se film jmenoval Heureux qui comme Ulysse), jednak tím, že se jeho děj odehrával v milované Provenci.
Navíc v něm Fernandel vytvořil dojemnou roli čeledína Antonina, který zachrání stařičkého koně Odyssea před smrtí v aréně býčích zápasů a po strastiplné cestě ho zavede do stáda divokých koní. Jako kdyby osud starého koně, jemuž se dostane štěstí, že může umřít jako svobodná bytost, předznamenával osud Fernandela-člověka. Jeho Antonin ostatně o svém koni ve filmu říká: "Když s ním mluvím, někdy se mi stane, že mu říkám synku... Lidé tvrdí, že se vzájemně začínáme podobat." Nevím, jestli se Antonin svém u koni podobal. Jedno je však jisté. Když Fernandel v pátek 26. února 1971 ve svém pařížském bytě v čísle 44 na avenue Foch zemřel, nabízelo se podobenství: starého koně, který po čtyřicet let pomáhal osívat "pole" francouzské kinematografie smíchem, naivitou svých postav a laskavým člověčenstvím, vypřáhli z postraňků a vrátili mu volnost. Snad se od té doby pase v nějakém filmovém nebi na krásné provensálské louce.