Gilbert Bécaud | Reflex.cz
reklama
nahoru

Gilbert Bécaud

JIŘÍ ŽÁK17. ledna 2002 • 13:19

V pátek 21. prosince 2001 byl v Paříži nevlídný zimní den. Ulicemi fičel studený vítr a nad městem visely olověné mraky. Nic z toho však Pařížanům nezabránilo, aby nezaplnili náměstí Madelaine a přilehlé bulváry. Když smuteční průvod, který krátce před polednem vyjel od kostela Madelaine, dorazil před dům číslo dvacet osm na bulváru Kapucínů, zpomalil. Lidé na chodnících začali tleskat. Paříž se loučila s milovaným zpěvákem, zpěvák se loučil se svou milovanou Olympií. Nad vchodem do slavného koncertního sálu svítil nápis: SALUT, GILBERT BÉCAUD.

reklama

Bécaudův přítel a zároveň do jisté míry i konkurent Charles Aznavour v rozhovoru pro France-Info prohlásil: "Odešel jeden z největších představitelů hudební scény, odešel přítel, velký zpěvák a velký skladatel. " Do těchto několika slov shrnul pozoruhodnou kariéru: takřka padesát let strávených na koncertních pódiích celého světa, desítky desek, spoustu písní, z nichž mnohé se staly celosvětovými hity, filmy, muzikály i opery, to vše je spojeno se jménem Gilberta Bécauda. Nic však pro tohoto umělce nebylo charakterističtější než jeho komunikace s divákem, schopnost překročit onu pomyslnou hranici mezi jevištěm a hledištěm a stát se "zpěvákem pro všechna prostředí", jak ho také nazývali. A pokud Jacques Douai říká, že dobrá píseň musí být taková, aby mohla znít po dalších sto let, Bécaud jeho slova naplnil vrchovatě. Jen si připomeňme jeho Et maintenant, L´important, c´est la rose nebo Le jour ou` la pluie viendra. Časopis People po Bécaudově smrti napsal, že nejsmutnějším sirotkem po zpěvákovi zůstane jeho píseň Nathalie. K tom u snad lze dodat jen to, že ze všeho nejvíc osiřel francouzský šanson.

ZEMĚ, ODKUD PŘICHÁZÍM

Onou zemí, z níž se Bécaud vypravil do světa, byla Provence, kraj opředený legendami, vonící, jak napsal Marcel Pagnol, tymiánem a levandulí. Rodný Toulon se však přece jen vymykal představám typického provensálského města, jakým byla ještě na počátku dvacátého století třeba Marseille. Charakter města určoval především přístav, v němž kotvilo francouzské válečné loďstvo, takže přístavní čtvrtě připomínaly spíš kasárna než přímořské letovisko. Toulonským ulicím rozhodně chyběl půvab Promenade des Anglais v Nice nebo Croisette v sousedním Cannes, ale i tak to bylo místo, nad nímž se klenulo vysoké provensálské nebe a kde se romanticky založeným duším mohla z čerstvého mořského větru zatočit hlava. Chlapec, který se tu 24. října 1927 narodil, takovou duší byl. Nejmenoval se ovšem Gilbert Bécaud, ale Francois Léopold Silly a jeho otec nebyl kupodivu námořníkem, ale zcela prozaickým a poměrně chudým krupiérem v kasinu v Nice, kam se celá rodina brzy přestěhovala. Tady se vnímavý kluk s kudrnatými vlasy černými jako uhel a uhrančivýma očima, tak typickýma pro všechny obyvatele Středomoří, učil prvním krůčkům. Jak napsal Bertrand Dicale, tady se učil slunci, prvním holkám, hře na klavír a bolesti - brzy mu zemřel otec. Své dětství dělil mezi boule a modřiny , jak později vzpomínal. Ve škole mu to moc nešlo, zato brzy bylo všem zřejmé, že tenhle malý uličník má mimořádné hudební nadání. Matka ho proto v devíti letech přihlásila na konzervatoř. Tady poprvé zasáhla štěstěna: jeho učitelem se stal polský klavírní virtuos Ignacy Paderewski, světoznámý interpret Chopinových a Lisztových skladeb a v letech 1919 až 1920 ministerský předseda a ministr zahraničí Polské republiky. Na jeho lekce klasického piana budoucí zpěvák a výtečný klavírista nikdy nezapomněl.
Rozhodujícím způsobem ovlivnily jeho techniku, kterou ovšem přeměnil po svém, po "bécaudovsku". Jako kdyby se do Paderewského lekcí vloudilo cosi z vášně a nezkrotnosti zdejších obyvatel, něco, co neodvolatelně poznamenalo i jiné rodáky z jihu, Treneta a Montanda. Tím něčím byl temperament připomínající přetopený kotel. Klavír přestal být v Bécaudově podání jen doprovodným nástrojem, ale stal se součástí jeho samého, jakousi , , zbraní", s jejíž pomocí útočil na diváky. Aby docílil co možná největší účinnosti, nechával si později vyrábět klavíry na zakázku, s nižší přední nohou, takže nástroj stál na jevišti našikmo čelem k divákům a zpěváka bylo za klávesami dobře vidět. Bécaud působil tak, jako kdyby na ně hrál celým tělem. Jako by jim chtěl vnutit svou vůli a vyloudit z nich nejen tón, ale přinutit je zároveň ke konkrétní výpovědi. Bůhví, jakých výsledků by dosáhl, kdyby se věnoval klasické hře na klavír. Jenomže Francois Silly si zvolil svou vlastní cestu a stal se Gilbertem Bécaudem.

JÁ CHCI ZPÍVAT

Konec války zastihl Bécauda v Paříži. Bylo mu sedmnáct a svět mu ležel u nohou. V kapse sice neměl žádné vysvědčení nějaké prestižní střední školy, zato však uměl hrát výborně na klavír a hudby měl plnou hlavu. "Pod střechami Paříže" ovšem tentokrát nevyhrávala harmonika ve stylu Maurice Chevaliera. Města se zmocnila móda " á la USA". V americkém baru hotelu Ritz bylo každý večer narváno, v saintgermainském klubu Lorientas se začaly ozývat saxofony prvního francouzského jazzového orchestru Clauda Lutera a na jevišti kabaretu ABC stepoval Charles Trenet a zpíval: To kolébá, to swinguje . . . Zkrátka Paříž tančila v rytmu swingu a oslavovala svobodu. Noční podniky rostly všude jako houby po dešti, takže talentovaný klavírista měl brzy o zaměstnání postaráno. Jistého krásného večera na konci čtyřicátých let vstoupil do jednoho z těchto podniků Osud. Jmenoval se Jacques Pills a v roce 1948 mu bylo osmatřicet.
S Bécaudem měl mnoho společného. Jednak také používal pseudonym - původně se jmenoval René Ducos - ale především byl vášnivým vyznavačem swingu. Dávno před Trenetem se s úspěchem pokusil obléci swing do naprosto svébytného francouzského hávu a vytvořit tak nový styl, který pak Trenet, Bécaud a další už mohli jen rozvíjet. Pills se nejprve prosadil v duu s Georgesem Tabetem (Charles a Johnny), ale od roku 1940 už vystupoval samostatně. V mladičkém klavíristovi okamžitě rozpoznal velký talent. Nabídl mu proto, aby ho doprovázel na turné po USA, a když mu Bécaud - ten si mimochodem pro svou hudební kariéru zvolil jméno svého nevlastního otce - přinesl písničku, otextoval ji a pod názvem Mám tě pod kůží ji odnesl tehdy už slavné Edith Piaf. Tento okamžik znamenal zlom pro oba muže. Pills se stal na několik let Editiným manželem a Bécaud jejím chráněncem. Nejen že zpívala jeho písničky, ale především jej uvedla do hudebního světa a seznámila s lidmi, kteří ho pak provázeli celou pozdější kariérou. Kromě Charlese Aznavoura to byl hlavně mladý úředník zamilovaný do poezie, jenž se stal Bécaudovým dvorním textařem. Jmenoval se Louis Amande a byl to právě on - a kromě něj také Pierre Delanoe -, kdo se podepsal pod Bécaudovy nejslavnější hity. To ovšem ještě Bécaud vůbec neuvažoval o tom, že by se stal zpěvákem.
Pozice skladatele a klavíristy mu docela vyhovovala. Nakonec se však podvolil naléhání svého okolí a v roce 1952 se v Malém Trianonu ve Versailles rozhodl poprvé vyzkoušet štěstí před diváky. Bécaudův nejstarší syn Gaya o začátku pěvecké kariéry svého otce řekl lakonicky: "Doprovázel spoustu zpěváků a jednoho dne už ho přestalo bavit hrát na piano, a tak si řekl: Proč bych i já nemohl zkusit zpívat? A protože se mu už nechtělo sedět a hrát, musel vstát a postavit se k mikrofonu. " Jeho zpěv se líbil natolik, že když se Bruno Coquatrix chystal na jaře roku 1954 znovu otevřít legendární Olympii, rozhodl se pozvat právě Bécauda. Měl se objevit jen jako jeden z řady zpěváků, jenomže jeho vystoupení na konci první poloviny programu vyvolalo obrovskou bouři nadšení, která zaskočila všechny včetně samotného Bécauda. V sále se dvěma tisíci místy se tlačilo tři tisíce diváků, již tleskali, dupali a řvali. "To nebyl úspěch, to bylo delirium , " napsal Jacques Charpentreau. Po koncertu zůstaly v sále rozbité sedačky, potrhané tapety a vykopnuté dveře. Zrodila se legenda. Světlo světa spatřil "muž 100 000 voltů".

MUŽ A HUDBA

Gilbert Bécaud nebyl žádným hudebním experimentátorem nebo novátorem. Jeho písně neznamenaly zlom ve vývoji francouzského šansonu jako v případě Charlese Treneta. Nezpíval angažované písně jako Georges Brassens a jeho texty měly daleko do poetiky Jacquesa Brela nebo Yvesa Montanda. Dokázal však to, co nedokázali jiní, a sice oslovit co nejširší vrstvy diváků a posluchačů a exportovat francouzský šanson daleko za hranice frankofonních zemí. Aznavour o něm prohlásil, že je velvyslancem francouzské písně . Vděčil za to jednoduchosti a zpěvnosti svých melodií a sdělným textům, jimž všichni rozuměli a s nimiž se ztotožňovali, protože jejich témata vycházela z důvěrně známých pocitů, jako je láska, přátelství, osamění, nebo dokonce i smrt. Velkou měrou k tomu přispěl způsob, jakým Bécaud tyto myšlenky interpretoval. Diváky znovu a znovu strhávalo zaujetí, s jakým Bécaud zpíval, a byli doslova "elektrizováni" vnějšími projevy této interpretace. Při každém koncertu měli navíc v hledišti všichni pocit, že se zpěvák obrací zcela individuálně a konkrétně právě na ně. Postupem času se však Bécaud měnil a jeho výrazové prostředky se přece jen do jisté míry zmírňovaly. Přesně to vyjádřil hudební historik Guy Erisman: "Na počátku své dráhy fascinoval živ ostí, horečným vzrušením, řevem a smyslem pro rytmus . . . Pak Bécaud zmoudřel a dal se na uklidňující, dosti mělkou, ale účinnou mystiku a romantismus pro švadlenky . . . Jeho repertoár je univerzální, vhodný pro všechna prostředí, šitý rukou mistra efektu. " To ovšem nijak nesnižuje Bécaudův význam. Sama skutečnost, že se od počátku padesátých let až do konce svého života udržel na nejvyšších příčkách popularity, je sama o sobě obdivuhodná.
Nechyběly ovšem ani kritické hlasy. Řada lidí se vysmívala jeho venkovskému přízvuku, způsobu zpívání, při němž si přikládal ruku k uchu, jako kdyby si nebyl úplně jist svým zpěvem, i brutalitě, s jakou hrál na klavír. Když napsal píseň Nathalie, v níž se zmiňoval o Velké říjnové socialistické revoluci a Leninově hrobě na Rudém náměstí, a když pak navštívil několik východoevropských zemí včetně SSSR a Československa, objevily se hlasy, že je skrytý komunista. O pár měsíců později mu tytéž hlasy vyčetly píseň Budeš litovat, jíž krátce před prezidentský mi volbami vzdal hold generálu de Gaullovi. Když v roce 1962 napsal spolu s Amandem a Delanoem Aranovu operu, jakýsi hybrid kolísající mezi vážnou a populární hudbou, přidali se na stranu kritiků i někteří vážení umělci v čele s dramatikem Eugénem Ioneskem, jenž napsal: "Banalitu a slabomyslnost textu a hudby Bécaud ještě akcentuje svým hlasem, který nevychází ani z hlavy, ani z krku, ani z hrudi, ale z břicha nebo z tlustého střeva. " Na Bécaudovu obranu vystoupil zcela nekompromisně básník Jean Cocteau, když prohlásil, že na rozdíl od většiny lidí má Bécaud odvahu být výjimečný. Sám zpěvák odpověděl všem kritikům po svém - písní. Napsal mu ji Maurice Vidalin a jejím prostřednictvím vrhl zpěvák všem kritikům do tváře tato slova: Ano, píšu, co se mi zlíbí/Píšu, co chci/Ale když píšu o svobodě/Trochu jim to vadí . . . /Píšu svými nehty až do posledního slova/A až už nebudu mít slova/Vypůjčím si ptáky . . .

ANO, ANO, ANO, ŽIVOT JE TAK KRÁSNÝ!

Je s podivem, jak velký rozpor existoval mezi Bécaudem-zpěvákem a Bécaudem-člověkem. Jako kdyby ho jeviště úplně proměňovalo. "Jediné místo na světě, kde se cítím skvěle, je jeviště, " prohlásil o sobě. Proto během celé své kariéry nepřestal koncertovat. Vystupoval na nejrůznějších hudebních scénách celého světa, ale nejmilovanějším místem pro něj zůstala pařížská Olympie, na jejíž scénu se vracel s neměnnou pravidelností. Počet jeho vystoupení v tomto slavném music-hallu dosahuje čísla třicet. Uvědomíme-li si, že například Montand vystupoval v Olympii sedmkrát a Brel jenom třikrát, je to skutečně číslo úctyhodné. Bývalý umělecký ředitel Olympie Jean-Michel Boris na to často vzpomínal: " Gilbert byl mistrem světa v počtu opon! Publikum mu tleskalo jako nikomu jinému. Po jednom koncertu v Olympii za něj divá ci při přídavku zpívali tři čtvrtě hodiny, zatímco on dělal jen la la la . . . Krk měl ve strašném stavu, plival krev, byla to hrůza. Ale ani jednou mi neřekl: Micheli, zastav to představení. Nikdy. Pamatuji se ale, že mi několikrát zašeptal: Nevím, jestli ještě budu moct zpívat, hrozně mě bolí v krku. "
V soukromém životě si Bécaud nikdy neosvojil manýry velké hvězdy. S jeho životem není spojen žádný velký skandál. Výjimka ovšem přece jen existuje. Do silvestrovského televizního pořadu si v roce 1957 Bécaud pozval herečku, jejíž hvězda zazářila na hvězdném nebi francouzského uměleckého světa jako ta nejjasnější nova - Brigitte Bardotovou. Byla z toho láska na první pohled, ale ani v tomto případě nepřekročil jejich vztah jisté meze a sama diva, která si rozhodně nebrala servítky, když mluvila o svých současných nebo minulých milencích, o Bécaudovi řekla, že byl diskrétní a tajemný. Svůj život Bécaud spojil se dvěma ženami. S první z nich - herečkou Monique - měl dvě děti, syny Gayu a Philipa. K nim pak ve druhém manželství přidal ještě tři dcery - Annu, Jennifer a Emily. V roce 1992 navíc adoptoval malou Laosanku Noi. Když se novináři vyptávali Gaye, jaký je Bécaud otec, pravidelně jim s jistou nadsázkou říkal: "Na takov ou otázku vám odpovědět nemohu, protože jsem nikdy jiného otce neměl a chybí mi srovnání. " Všechna svědectví se shodují v tom, že mimo jeviště byl Bécaud skromný a poměrně uzavřený člověk. Jeho nejbližší přátelé dokonce mluvili o jeho sklonu k samotářství a jistém ostychu. Nikdy se nevyhříval na výsluní své slávy, naopak, postavení mediální celebrity přímo nesnášel. V posledních letech žil v ústraní na obytné lodi zakotvené poblíž mostu Saint-Cloud na pařížském předměstí. Nebyl ostatně jediný, podobné bydliště si v jistých úsecích svého života zvolil například Jean Marais a Pierre Richard.
V Bécaudovi však navíc zůstala touha žít na venkově, kterou zdědil z dětství. Proto si koupil v Poitou sedmdesátihektarový pozemek s farmou, na níž pěstoval koně i dobytek. V jednom interview řekl: "Mám rád domy, loděnice, moře, slunce, lodě, Korsiku, Poitou, divoká i ochočená zvířata, rád oslavuju, směju se a vyprávím vtipy. Ale nemám rád špatně vychované a nečestné lidi. A nemám rád coca-colu a nerad se ohlížím zpátky . . . " To byla také jedna z jeho charakteristických vlastností: nerad se opakoval. Ani na jevišti, ani v životě. Ale zatímco na jevišti se i v pokročilém věku neustále snažil svá show vylepšovat - měnil barvy klavíru, místo dřevěného víka si nechal instalovat plexisklo, s Gérardem Majaxem, odborníkem na speciální efekty, vymýšlel režii svých vystoupení, a zejména neustále psal a natáčel nové a nové písničky - život m u přichystal těžkou zkoušku.

NA SMRT BÁSNÍKA

V roce 1997 po přetrvávajících bolestech v krku navštívil lékaře. Diagnóza byla nemilosrdná: rakovina hrtanu. Začal boj se smrtí. Zpočátku úspěšný - po několika měsících se zdálo, že z něj Bécaud odejde jako vítěz. Léčbu ovšem determinoval závažný fakt: Bécaud byl náruživý kuřák. O jeho závislosti na nikotinu se vyprávěly legendy. Při koncertu si v pauzách mezi písničkami odskakoval do zákulisí, aby si mohl dát "šluka". Kouření cigarety často zakomponoval přímo do programu a shazoval to tím, že rukama komicky rozháněl kouř. Sám o tom řekl: "Můj vztah k cigaretám byl a je směsicí komedie a tragédie. Jsem prostě nezodpovědný. Když byl rakovinový nádor pryč a lékař mi řekl, že už tam nemám nic a že je to skvělé, mou první reakcí bylo dát si cigaretu. Chápete? Jsem prostě strašně nerozumný. " Nemoc se ovšem nestala důvodem k tomu, aby přerušil svou pěveckou dráhu. Třináctého listopadu 1997 svým koncertem otvíral rekonstruovanou Olympii. O dva roky později vydal desku s názvem Faut faire avec a vzápětí začal připravovat další s pracovním názvem Mon cap. Jenomže nemoc udeřila podruhé a definitivně. Rakovina tentokrát zasáhla plíce s takovou silou, že už jí ani monsieur dynamite nedokázal odolat. Zemřel v noci z pondělí na úterý 18. prosince 2001 na své lodi, obklopen nejbližšími. Byl to zpívající Pierot, napsal o něm ve Figaru zpěvák Hugues Auffray. Ale největší poctu složil Bécaudovi už dávno předtím jeho přítel a věrný textař Pierre Delanoe: "Vězte, že Gilbert Bécaud je se vší pravděpodobností vlastním synem Charlese Treneta, Edith Piaf a nějakého neznámého Američana. Opravdu se museli spojit nejméně tři, aby vytvořili takový fenomén. Jaká nádherná rodina!"

JIŘÍ ŽÁK


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama